Hned po potupném sesazení primátora Václava Tomáše Lorence z úřadu administrátora obecního hospodářství česká komora poručila, aby byly hormistrovi Puschovi začátkem roku 1715 jakožto novému administrátorovi vydány účetní knihy, inventáře a klíče od obecní pokladny a hospodářských budov. Primátor prohlásil, že se napřed všechno musí zapsat do inventáře a předání musí proběhnout v přítomnosti svědků.

Magistrát v čele s primátorem Lorencem také poslal české komoře spis, ve kterém vysvětloval vznik obecních dluhů s návrhem na jejich splácení a znovu prosil, aby byla správa hospodářství obci ponechána. Začátkem dubna přišlo od komory rozhodnutí, že administrátorem zůstane hormistr Pusch. Ten začátkem května poslal magistrátu přehled dluhů obyvatel města a příbramského statku vůči obci s oznámením, že vrchní inspektor horních měst Jan František Lauer nařídil jejich splacení do dvou týdnů a předání gruntovních knih jemu Puschovi. Hormistr společně se šichtmistrem Matějem Alisem prosadil také rozšíření nádržky nad vysokou pecí do podoby ochranného rybníka pro zadržování dostatku vody pro železárnu.

Znectít a pochválit

Dne 24. srpna 1715 přijel inspektor Lauer do Příbrami. Na radnici se sešel s celou shromážděnou obcí. Primátor Lorenc zaznamenal do radního protokolu: „Bože, rač od takového sezení uchránit každého příbramského primasa, který to bude s obcí myslet dobře. Když se sešla celá obec, musel jsem já primas odejít z radní světnice, aby mě mohl pan Lauer přede všemi znectít a pochválit svého administrátora Jiřího Pusche. Nenechal na mně cti a zasloužilosti ani za jednu balatku (drobný peníz – pozn. red.) a nechtěl mě vyslechnout. Jak si svou zlost vylil, tak ji rozlitou nechal, a odešel. Kdo se domníváš, že se ti obec za tvou upřímnou starost a práci odmění, čím víc se napracuješ a nastaráš, tím víc se proti tobě povstane, a ta práce se vyloží jako špatná. Však na to nedbej, přece jen se upřímně starej o dobro obce, byť to neuznala. Jen Pán Bůh sám tu práci ráčí znát a dát ti věčnou odplatu za tvé upřímné mínění, což i já nehodný očekávám a těším se na to.“ 

Někteří členové magistrátu Lauerovi žalovali, co se v zimě na radnici dělo a že primátor nechce odstoupit. Česká komora hormistra Pusche chválila, že uvede městské hospodářství rychle do pořádku. Dvojvládím magistrátu a administrátora Pusche však vznikaly potíže. Když vyšlo najevo, že si Václav Lorenc půjčoval značné částky ze záduší svatého Jakuba a ze sirotčí pokladny, v listopadu 1715 se na radnici strašlivě pohádal kvůli vybírání peněz za pokuty a všelijaké dávky se dvěma členy magistrátu. Udali Lorence u české komory, která 18. prosince rozhodla, že Václav Lorenc okamžitě bude coby narušitel privilegovaného místa čili radnice až do příští obnovy městské rady zbaven všech pravomocí.

Spousta práce s poddanými

Pusch se pak dohodl se svatohorskými jezuity, že budou řádně platit kontribuci ze svých pozemků. Prověřoval dřívější prodeje obecních pozemků a zjišťoval, kde jsou za ně získané peníze. Převzal i hospodaření záduší. V květnu 1716 se radní rozhodli, že mu předají správu poddaných, s nimiž byla spousta práce, a nakonec mu dali i klíček od purkmistrovské pokladny. 

V červenci 1716 provedl nejvyšší mincmistr František Karel hrabě z Pöttingu obnovu rady. Úřad primátor nebyl obsazen a prvním konšelem zůstal devadesátiletý a slabý bývalý primátor Zikmund Konstantin Machuta, takže měl hormistr a administrátor Pusch volné pole působnosti a vedl i solní důchody. Zisk obci přinášely i pivní várky měšťanů dané do zástavy. 

Radní považovali sesazení primátora za obrovský zásah do městských práv a chtěli si zvolit nového. Česká komora jim sdělila, že nejprve má hormistr a administrátor Pusch, pod jehož vedením se obci během roku a půl podařilo našetřit slušný kapitál 3000 zl., pokračovat v nápravě obecního hospodářství. Pusch udělal svým pomocníkem a kontribučním písařem svého zetě Petra Rubricia.

Ubytování za tři sudy piva

Inspektor všech horních měst a od roku 1716 už také vrchní administrátor hor a mince Jan František Lauer přijel v květnu 1717 opět na týdenní vizitaci. Pusch ho ubytoval a hostil ve svém domě na Příkopech, za což dostal od magistrátu jako „diškreci“ tři sudy piva. Opatřil pro Lauera 10 liber másla, osm kaprů, šest štik, dva a půl strychu ovsa. Magistrát mu pro něj daroval tele, jehně, kus zvěřiny, šest koroptví, 12 kuřat a půldruhého sudu piva, a zapůjčil mu stolní nádobí. 

Pusch se začal plést do věcí, které mu nepříslušely, magistrát mu třeba musel posílat k odsouhlasení každé své rozhodnutí o propuštění z poddanosti a povolení k sňatku. Na příkaz české komory tedy Pusch na konci roku 1717 konečně přijal městské právo, aby proti jeho zásahům do městské samosprávy nemohl nikdo nic namítat. 

V roce 1718 v dolech – hlavně na Novém létě – pracovalo 22 horníků, z nichž ale čtyři zemřeli během první poloviny roku. Dolování a huť řídil šichtmistr Matěj Alis s horním přísežným, kterým byl od listopadu 1690 stále ještě jeho starý otec Ludvík Alis, „který už mnoho let nechodí na žádnou grube a je také úplně hluchý a neschopný“. 

Koncem Alisovy dehonestace Pusch napsal koncem června 1718 Lauerovi, že má mnoho práce, protože po smrti zbirožského šichtmistra spravoval tamní závod, čímž jeho rodina a děti trpí. Lauer mu už před rokem slíbil zvýšení platu, protože jinde má i malý purkrabí větší deputát, než má Pusch plat. Hormistr si musel ze svých peněz platit i vůz a koně, které nutně potřebuje, protože jinak by musel v dešti a sněhu k šichtamtu běhat pěšky, přičemž už o jednoho koně přišel. 

V roce 1719 byla do 32 metrů hluboké Novoroční šachty, kde byla právě objevena mocná žíla, proražena odvodňovací dědičná Císařská jinak Karlo-Boromejská štola, od jejíhož ústí bylo Nové léto vzdáleno 518 metrů. Prvním světlíkem na této štole byla 36 metrů hluboká šachta Josef asi 277 metrů od ústí dědičné štoly – nepatrné zbytky její haldy jsou dosud zachovány nad příbramským nádražím.

Ten tlustej kluk a šelma, kterého musíme poslouchat

V červnu 1719 se stal prezidentem české komory Zikmund Valentin Hrzán hrabě z Harasova, kterému Pusch zapůjčil 3000 zlatých z obecního důchodu. Začalo se šuškat, že chce, aby se hormistr, „ten tlustej kluk a šelma, kterého musíme všichni poslouchat,“ jak o něm prohlásil zlatník a Matějův bratr Felix Alis, stal i příbramským primátorem. Kandidáta navrženého magistrátem česká komora odmítla. 

Matěj Alis byl v únoru 1721 pro nesrovnalosti v obecním hospodářství vyšetřován společně se sesazeným primátorem Václavem Lorencem. Veškerá vina padla na předluženého Lorence, který v březnu zemřel a jehož rodina upadla do bídy. 

V roce 1721 začalo po pěti suchých letech pršet. Na konci května 1721 obec za 12 kop míšeňských grošů prodala Puschovi a jeho manželce Apoleně zpustlé mlýniště nad novým Brodským rybníkem, aby si tam postavili mlýn. 

Začátkem června 1721 zaslal magistrát žádost o potvrzení městských privilegií a volbu primátora přímo císařskému dvoru ve Vídni a také nejvyššímu mincmistrovskému úřadu, jehož zástupce hrabě Přehořovský přijel před polovinou června na dva dny do Příbrami a jednal s Puschem a šichtmistrem Alisem. Od konce června 1721 se z Puschova podnětu začaly shromažďovat peníze na stavbu březohorské kaple, s jejímž vybudováním se zavázalo pomoct všech patnáct majitelů březohorských domů. 

Slavnostní obnova městské rady se konala 23. října 1721. Přijeli ji provést komoří Filip hrabě Krakovský z Kolovrat na Březnici a administrátor Lauer, který k nelibosti celé obce jmenoval novým primátorem Pusche. Ten již několik let uvažoval o stavbě nové stříbrné hutě a puchýrny nad Gecovským mlýnem Matěje Brože, který tomu bránil. Po jeho smrti se dědic mlýna Marek Brož podvolil, stavba v Podlesí, kde byla huť už roku 1538 (pod dnešním pivovarem) začala v roce 1722 a byla dokončena na podzim 1725. Polovinu z vynaložených 2436 zlatých zaplatil císařský erár a druhou magistrát. 

Dolování se financovalo z císařského ordinárního tácu ve výši 144 zl. ročně, z extraordinárního tácu poskytovaného městem díky přivařování piva a z kukusů březohorského knapšaftu a z kukusů, které koupila příbramská obec a část z nich ještě rozdělila mezi březohorské sousedy (3/4 kukusu), lazecké obyvatele (1,5 kukusu) a svobodné mlynáře (čtyři kukusy). V letech 1721–1724 činily veškeré náklady na dolování 3943 zlatých: polovinu zaplatilo královské horní město Příbram, druhou uhradila nápojová dávka. Březové Hory za tu dobu odvedly 6 zl. 6 kr., Lazečtí 12 zl. 12 kr. a svobodní mlynáři 31 zl. 15 kr.

Čekání na požehnání hor

Podle dekretu zaslaného příbramskou radou Březohorským se zdálo, že zdejšímu dolování nastávají dobré časy. Proto ji v červenci 1725 štajgr (zřejmě Antonín Illink) a ostatní havíři požádali, aby jim odpustila část odváděných cupusů. Purkmistr vyzval Březohorské k trpělivosti, než se „požehnání hor“ skutečně prokáže. V prosinci 1725 ovšem uspořádal magistrát takzvaný horní den (Gewerkentag), při němž hormistr Pusch a nový šichtmistr Johann Schöner (Matěj Alis se překvapivě odstěhoval do Prahy) ohlásili, že „od mnoha let skrytý a nyní z Boží milosti k velkému vůbec potěšený poklad neb možný blik stříbrný (kus stříbra, houska) se vyjevil“. 

Začátkem roku 1726 se při třech tavbách získalo přes 50 hřiven (asi 14 kg) čistého stříbra, které primátor Pusch odvezl do Prahy. Do městského důchodu za ně přibylo 1000 zl. a za klejt (vedlejší produkt získávaný při tavbě – oxid olovnatý, používaný např. ve sklářství) 55 zl. Magistrát zavedl ročně dvě slavnostní procesí na Svatou Horu, aby si tam Příbramští pro stříbrné doly vyprosili požehnání.

Pokračování příště

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram