Úřad hormistra nebyl po úmrtí Zikmunda Leopolda Štercéře za moru 1680 obsazen. Zemřelého štajgra Samuela Heinricha nahradil na podzim 1689 havíř Jan Nosek. Na dolování měl dohlížet primátor František Ferdinand Podlejší, který byl výběrčím pivního tácu určeného na rozvoj zdejších dolů.

Vzhledem k primátorovu špatnému hospodaření nařídil v roce 1688 nejvyšší mincmistr František Karel hrabě Přehořovský z Kvasejovic obnovené městské radě, aby mu doporučila pro vybírání nápojové daně důvěryhodnějšího muže. Navrhla zlatníka a spoluradního Ludvíka Alise, protože se dobře chová a výborně rozumí jak štolám, do kterých se umí spustit a ve kterých dokáže všechno prozkoumat, tak i jiným hornickým věcem. Komora však s jeho jmenováním váhala.

Praděd J. A. Alise byl obviněn ze zabití

Francouz Louis de Alis, zvaný Zlatník, praděd známého hormistra Jana Antonína Alise, se narodil asi roku 1646 († 1720). Podle záznamu malostranské městské rady z 19. října 1671 přicestoval do Prahy společně s leutenantem habsburského pluku, kterému velel Francouz – maršál Jean-Louis Raduit de Souches. Leutenant se po příchodu do Prahy ztratil. Alis byl obviněn z jeho zabití a uvězněn na malostranské radnici v horním a později v dolním, přísnějším vězení. Teprve 26. dubna 1672 se věc vysvětlila. Alis byl propuštěn a 13. května rychtář vyhotovil atest o jeho nevině. V témže roce ale vojsko francouzského krále Ludvíka XIV. zaútočilo na habsburské Nizozemí, a tak se Francie stala nepřítelem habsburské monarchie a na maršála i Alise se pohlíželo s nedůvěrou. Vojevůdce Raduit de Souches se usadil na Moravě, Ludvík Alis zůstal v Čechách. 

Po příchodu do Příbrami roku 1675 nebo 1676 si tu pronajal byt v prvním patře výstavného domu na rynku (stojící čp. 144/I). Oženil se s Annou, dcerou radního Václava Šusty, od kterého dostal parcelu na rynku za kostelem tam, kde dnes stojí budova báňského ředitelství. Povolení ke stavbě nového domu a k udělení městského práva mu však královská komora vzhledem k politickým poměrům odmítala vydat pět let. I díky svým schopnostem se stal konšelem, přestože uměl špatně česky a němčinu neovládal vůbec. 

Magistrát v letech 1688 a 1689 ujišťoval nejvyššího mincmistra, že se obec o stříbrorudné doly postará a bude na jejich provoz podle starobylého příbramského zvyku přispívat k vybranému tácu dalšími 144 zlatými ročně. Úřadu nápojového tácu se tedy každý rok měla vykazovat investice do dolování ve výši 681 zlatých. Nápojovou daň dočasně spravoval nový primátor Václav Štrof, v červnu 1690 byl ustanoven výběrčím pivního a vinného tácu voskař a radní Filip Václav Wiesser. 

Poněvadž primátor Václav Štrof do poloviny července 1690 nepředložil účet nápojové daně za uplynulé pololetí, dokud ho česká komora neurgovala, nejvyšší mincmistr přestal magistrátu důvěřovat. Komora rozhodla, že městská správa bude od správy horních záležitostí opět oddělena. 

Dne 7. září 1690 ustanovil nejvyšší mincmistr hormistrem v Jílovém, Kníně a Příbrami německého horního odborníka Jakuba Bittnera, který se do Příbrami přestěhoval se svou manželkou Kateřinou, syny Josefem a Václavem z Kašperských Hor, kde působil asi rok. 

Ludvík Alis se krátce nato stal vzhledem „k vychválenému talentu“ císařským horním přísežným, hormistrovým nejbližším spolupracovníkem a nejmocnějším mužem březohorského knapšaftu. Nadále zůstal i vlivným příbramským konšelem.

Tajný dovoz piva a špatně upečené pečivo

Hormistr Jakub Bittner dostal od nejvyššího mincmistra příkaz, aby čtvrtletně podával zprávu o důležitém dění ve svých revírech. Pořídil si knihu, do které si své dekrety, zprávy a nařízení opisoval. Kritizoval v nich praktiky příbramských radních a jejich příbuzných při vaření a tajném dovozu piva a Wiessera pro nepoctivé vybírání nápojového tácu. Všímal si špatně upečeného pečiva. Když v listopadu 1690 vypukl ve městě požár, nebylo k nalezení hasičské náčiní. Každý měšťan také roku 1688 dostal dva sudy piva, aby odstranil své nebezpečné dřevěné komíny a nechal vyzdít cihlové, což se nestalo. Bittner oznámil komoře, že obyvatelé zanedbávají účast na bohoslužbách. 

Kritizovaní členové magistrátu si na hormistra opakovaně stěžovali. Křivě ho u nadřízených úřadů obvinili, že posílá úplatky nejvyššímu mincmistrovi. Ten hormistrovi začátkem října 1691 přikázal, aby se v městských věcech řídil pokyny radních, ale v úřadu ho ponechal a nařídil magistrátu nápravu oznámených nešvarů. 

Chudoba březohorských obyvatel, jejich nevýnosná pole, nedostatek dobytka a dobré vody, kterou prý na Březovém vrchu stahovaly štoly, takže se musela draze dovážet, byly důvodem, že se v roce 1692 hormistr Bittner znovu přimlouval za snížení jejich kontribuce. Ve svém líčení trochu přeháněl, ale dosáhl toho, že Březohorští pak dohromady platili kontribuci jen z jednoho usedlého. Už ale nedostávali od příbramské obce pivní přívarek. 

Hormistr záhy zjistil, že obnova těžby stříbra bude vyžadovat delší čas. V 1691 byly zastaveny práce v oblasti dolu Bohatá útěcha. Na ražbu hluboké štoly pod Svatou Horou nad Jezuitským rybníkem a mlýnem (dnešním Volákovým zahradnictvím) obec vinou primátora Podlejšího zbytečně vynaložila 700 zlatých. Horníci totiž po smrti šichtmistra Samuela Heinricha špatně hloubili šachtu, kterou neuměli propojit se štolou, a zdejší dílo opustili. Bittner určil jeho správný směr. 

Na nově objevené štole za Svatou Horou pracovali tři horníci s jedním učněm. Perk (jalovou skálu) dobývali ve třech trytlech (v trojsměnném provozu) a vyvážel ho zběhlý poddaný Kohoutek za týdenní plat 15 krejcarů. I ostatní čeští horníci byli zběhlí poddaní různých vrchností, vzhledem k těžké a nebezpečné hornické práci se nedařilo za zdejší malé mzdy zaměstnat zkušené německé havíře.

Štolu razili tři muži ve dvanáctihodinových šichtách

V Příbrami objevil Jakub Bittner starou, hlubokou dědičnou štolu, dlouhou 800 láter (cca 1600 m), o které se do té doby nevědělo. Během přípravy vizitace dolů, plánované na jaro 1692, si s pomocí zlatníka Ludvíka Alise pořídil měřické náčiní, aby ji společně se slavkovským hormistrem mohl vyměřit. Na jeho návrh byla v oblasti Novoročního pásma založena stejnojmenná štola, později nazvaná po svatém Karlu Boromejském (nynější první patro březohorských dolů). Tuto štolu razili tři muži ve dvanáctihodinových šichtách. Týdenní plat horníka byl obvykle 1 zl. Hormistr pobíral z pivního tácu ročně 150 zl., tj. necelé 3 zl. týdně. V roce 1693 dal nad tzv. Cafourkovým mlýnem postavit nové kunsty – čerpadlo poháněné vodním kolem. 

Jakub Bittner tvrdil, že by si město, v němž tehdy bylo asi 144 domů, mělo z obrovských dluhů pomoct založením železárny. Od začátku 90. let zkoušel, zda by se železná ruda dala získávat z takzvaného železného klobouku, výplně oxidační zóny březohorských stříbronosných žil obsahujících i další kovy. Tyto pokusy nepřinesly dobrý výsledek. Poměrně hodnotná a snadno tavitelná železná ruda se však nacházela v nalezištích, patřících městu a nacházejících se v pásmu od Narysova a Žežic přes Brod, Hatě, Svatou Horu a Květnou k Hluboši. Alespoň zpočátku tam za ní nebylo ani nutné pronikat do velkých hloubek. 

Magistrát ale nedal na Bittnerovy rady a ve snaze po rychlém získání části peněz na dlužné daně ve výši 7000 zl. a vyplacení městského pivovaru z exekuce přenechal těžbu železné rudy svému sousedovi Jiřímu Humprechtovi rytíři Bechyňovi z Lažan na Hluboši. Obec mu pronajala pozemky s nalezišti na 50 let pouze za jednorázovou půjčku 700 zlatých a dalších 42 zlatých, které mu měla přidat jako šestiprocentní úrok z půjčené částky (!). 

Rytíř Bechyně ještě chtěl pro rozvoj své železárny koupit Krupičkovský mlýn, hraničící s jeho pozemky a postavený u nové příbramské hutě (nad dnešními Kovohutěmi) koncem 16. století, kdy nebylo pro tamní vodoteče využití. Magistrát se ohledně prodeje mlýna obrátil na českou komoru. Bittner se ale v hospodě „u trunku“ od Bechyňova správce dozvěděl, že tam rytíř chce stavět vysokou pec a hamr, a obratem o tom napsal nejvyššímu mincmistrovi, který s jeho odmítavým postojem k prodeji souhlasil. Vážil si totiž názoru Jakuba Bittnera, jenž v květnu 1699 předložil komoře dvě memoranda s rozumnými návrhy na rozšíření průmyslu a obchodu v Čechách a rozvoj hornictví a hutnictví. Komora odpověděla magistrátu, že je potřeba velké opatrnosti, protože odprodané nemovitosti se těžko získávají zpět a město Příbram by mohlo utrpět nenapravitelnou škodu. 

Hormistr se inspiroval Bechyňovým nápadem využít vodotečí u císařské hutě a Krupičkovského mlýna k vybudování obecního železářského závodu. Nový nejvyšší mincmistr Petr hrabě z Kokořova doporučil komoře tento projekt schválit, pokud se pro císařskou šmelcovnu uchovají huťský rybník, jez a vodní příkopy a příbramská obec bude používat jen stavební dříví a dřevěné uhlí ze svých lesů.

Železná pec u Vokačovského mlýna

Pak nastaly obvyklé úřední průtahy, proto se Jakub Bittner na konci roku 1700 rozhodl postavit železnou pec raději na pozemcích obecního Vokačovského mlýna, kde se pro ni a přilehlý hamr hned mohly využít mlýnské strouhy s nádržkou. Druhý hamr se měl postavit pod jižním koncem hráze císařského rybníka nad stříbrnou hutí. Nejvyšší mincmistr schválil Bittnerův návrh na začátku června 1702, kdy už byl závod ve výstavbě. 

Od roku 1703 řídil budování železárny Ludvík Alis. Na místo šichtmistra doporučil svého syna Matěje Václava Dismase (* asi 1682), který v letech 1694–1698 studoval na jezuitském gymnáziu v Březnici a nedávno se oženil s Veronikou, dcerou výběrčího tácu Wiessera. Mates Alis byl jmenován šichtmistrem 8. července 1704. 

Hormistr Jakub Bittner v polovině července 1704 zemřel v Praze. V Příbrami bydleli Bittnerovi zřejmě v pronájmu, kde se jim v říjnu 1691 narodila dcera Anna. V květnu 1695 se narodil syn Jan Antonín. V roce 1700 Bittner napsal, že má tři syny, z nichž nejstarší začal 13. rok svého života, a že je zaučuje do hornictví. Už v březnu 1701 žádal komoru, aby byl nejstarší syn přijat na zkoušku jako vypírač zlata v Jílovém. Začátkem 20. let se v pramenech začíná objevovat zřejmě Jakubův prostřední syn Václav Bittner, šichtmistr obecnického železářského závodu, který dodal 10 vozů železa na stavbu březohorského kostelíka sv. Prokopa. Po smrti manželky Barbory, s níž měl tři děti, si na Štědrý den 1733 vzal Zuzanu Vondráškovou z Bohutína, kde se jim na konci února 1734 narodil syn Josef, pozdější prubíř a šichtmistr příbramských stříbrných hor. 

Jan Bittner, nejmladší Jakubův syn, se stal šmelcířem. V době, kdy bydlel se svou manželkou Kristinou v příbramské šmelcovně, se jim tam narodily čtyři děti. Příjmení Bittner se ve zdejším regionu objevuje dodnes. 

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram