Po smrti hormistra Gregera Behema na přelomu let 1617–1618 vykonával jeho práci Mattes Langer jako správce tohoto úřadu. Na Březovém vrchu úřadoval ve svém „příbytku“, není známo, že by tam vlastnil dům.

 Po vypuknutí českého stavovského povstání v květnu 1618 se chystalo střetnutí císařských vojáků a českého stavovského vojska. Tomu pomáhal sbor pod velením Petra Arnošta z Mansfeldu, který na podzim 1618 dobyl katolickou Plzeň. Koncem srpna 1619 se Mansfeld poprvé objevil v převážně nekatolické Příbrami cestou ke své berounské posádce.

Opakované plenění Příbrami

Na začátku června 1620 ohlásil císař Ferdinand II. počátek trestné výpravy proti stavovským povstalcům a jimi zvolenému králi Fridrichovi Falckému. Mansfeldovi vojáci tehdy přijeli do Příbrami Dušnickou (dnes Plzeňskou) ulicí, a protože je obyvatelé nechtěli do města vpustit, vyplenili domy po obou stranách brány a na západní straně rynku. Hejtmani Podbrdského kraje pak městské radě oznámili, že má vyzbrojit a poslat několik mužů z řad Příbramských do císařské armády. 

Po vojácích Fridricha Falckého přišli do Příbrami císařští, sebrali zbytek zásob a zbraně a vypálili radnici. Třetího dne po svém odjezdu se vrátili Mansfeldští a příbramským poddaným vzali všechny klisny. Počátkem listopadu přepadli Příbram císařští žoldnéři, kteří se valili k Praze, aby tam svedli se stavovským vojskem na Bílé hoře bitvu. Vítězný císařský vojevůdce Maxmilián Bavorský se v Příbrami objevil 18. listopadu 1620. 

Počátkem ledna 1622 příbramský primas Jan Velvarský žádal nejvyššího mincmistra Viléma Vřesovce z Vřesovic, aby ho zprostil úřadu, neboť vojáci tábořili v Příbrami už několik dní a primas nevěděl, kde pro ně má opatřit jídlo a další věci. Zároveň se město muselo hájit před císařskou vyšetřovací komisí. Podle ní se zúčastnilo stavovské vzpoury tak, že sice bylo přinuceno pohrůžkami stavovských komisařů, ale vyslalo své muže na mustruňk do Berouna a do Sedlčan. Obci měly být zabaveny všechny její statky (okolní poddanské vsi). Nakonec se městské radě jistě s vynaložením značné částky podařilo komisaře přesvědčit, že Mansfeld město vydrancoval ještě před bělohorskou bitvou. Vesnice byly tedy obci ponechány, ovšem za roční plat královské komoře ve výši šedesát kop českých grošů. 

Přes opakující se válečné útrapy musela příbramská obec coby kverkové stále provozovat dolování, aby nepřišla o privilegia královského horního města. Pokračování těžby stříbra tu bránily důlní vody, zaplavující podzemí. Příbramští kverkové si mezi lety 1618–1622 pod vedením Mattese Langera propůjčovali fundgrubu na Zajíci s nejbližšími mírami a hlubokou dědičnou štolu na Strachovském vrchu, který se nachází po pravé straně cesty za Podlesím k dnešním Kovohutím, kde se měl v budoucnu umístit nový kunst (wasserhebekunst či jen wasserkunst) – čerpací zařízení (vodotěžný stroj). 

V dubnu 1624 vydal císař první z rekatolizačních patentů. Příbramští si z nich příliš vrásek nedělali, většina nekatolíků tu zřejmě zůstala. Od poloviny roku 1624 se opět začalo pracovat na fundgrubě na Zajíci s oběma sousedními mírami a na fundgrubě na Strachovské žíle. V letech 1625–1628 se k tomu přidaly práce na překopu odtud k dědičné štole na Strachovském vrchu.

Rekatolizace pod dohledem císařských dragounů

První katolický děkan přišel do Příbrami teprve v listopadu 1627 a rekatolizace města za odstrašující přítomnosti císařských dragounů proběhla až v létě 1628. Když se o jejím uspokojivém výsledku dozvěděl císař Ferdinand II., hned v srpnu 1628 obnovil a potvrdil městu Příbram všechny dosavadní svobody, výsady a práva. Toho roku buď odešel, nebo zemřel jak správce hormistrovského úřadu Mattes Langer, tak Mattes Bredtfelder, jeden ze starších knapšaftu. Nový hormistr zřejmě ustanoven nebyl a v práci na Strachu jistě pokračoval kromě jiných zkušený horník Caspar Fissl, s nímž tu nejpozději od roku 1610 pracoval štajgr Hendrych Regl, zakladatel březohorského a příbramského rozvětveného a významného rodu 17. a 18. století. Nejstarší Regl sice zemřel kolem poloviny 20. let, ale stihl vycvičit svého nástupce, asi dvacetiletého syna Hendrycha zvaného Kohouta, který se roku 1625 vyučil mlynářem, takže rozuměl i důlním čerpadlům poháněným vodním kolem, a evidentně se velmi dobře vyznal i v hornictví, později se totiž stal štajgrem.  

Na přelomu let 1628/1629 se ještě dělaly přípravy, ale v létě a na podzim 1629 už mohl být na na Strachovském vrchu do fundgruby na Zajíci zavěšen (hengen) kunst. Práce na zdejším překopu s dědičnou štolou a vodními strouhami ovšem pokračovaly i v dalších letech. 

Pro wasserkunst bylo vybráno jediné možné místo, protože jinde byl Strachovský vršek strmý a skalnatý a dřevěné zařízení se muselo vést po povrchu. Od Litavky byla udělána svodnice, tedy vodní příkop. Lednice pod terénem umístěného vodního kola byla umístěna blízko ústí Královské štoly, jímž se vyčerpaná voda vracela do Litavky. Čerpací stroj účinkoval prostřednictvím míhadel s křížovým převodem, vedoucích nahoru k otevřené, ale povalem opatřené odvodňovací šachtě na Strachovské žíle. Tato míhadla byla stejně dlouhá jako Pražský (Karlův) most. Hrůzostrašný skřípot jejich dřevěných a železných spojů byl za nocí slyšet na dvě stě padesát kroků, až k hořejšímu Dobiášovskému a dolejšímu Podskalskému mlýnu. 

Od roku 1630 se kolem města začala těžit železná ruda. Na Radním vrchu za svatohorskou kaplí si fundgrubu „na všelijaké kovy“ jako první začal propůjčovat rytíř Jan Humprecht Račín z Račína na Hluboši a Bukové, který vlastnil železářský závod. Počet jeho dolů na příbramském statku postupně rostl.

Dej nám mír

V zimě 1631 napadli Čechy Sasové. Ve městě zpustošili všechno, co se za posledních devět let podařilo opravit, zůstali tu do jara a obyvatelstvo je muselo živit. Situace Příbramských musela být velmi špatná, protože v letech 1633 až 1635 si obec nezapsala žádné důlní dílo. V horní knize se jako svědectví o zlých časech místo propůjček objevil podobný zápis jako v roce 1618: „Misericors Devs Virtus Nostra Da nobis Pacem Jesu  Rex Noster Anno 1636. Milosrdný Bůh je naše síla, dej nám mír, laskavý Ježíši, náš Králi. Roku 1636.“   

Teprve na podzim 1636 nejvyšší mincmistr obnovil prořídlou městskou radu a byly zahájeny práce na Strachu. Do čela dolování se postavil císařský inspektor a rytmistr František Mikler z Gorice, který byl do Příbrami dosazen v polovině 30. let vyššími úřady především jako reformační komisař a dohlížitel na veřejný pořádek. On sám tu po roce 1640 „neúmyslně“ zabil jistého urozeného písaře, ale vyvázl bez trestu. Skutečnou hlavou dolování byl nejpozději od roku 1633 Andres Heinrich jinak Takner, po krátký čas březohorský rychtář a až do roku 1673 šichtmistr. 

Na začátku roku 1639 si příbramská obec pořídila nové stříbrné pečetidlo a tento letopočet nechala na památku zdánlivého konce těžkých časů vyrýt na jeho držadle. Už po Velikonocích 1639 ale vtrhlo do Příbrami kruté švédské vojsko. Lidé raději utekli do lesů. Švédové vynesli všechno, co se dalo, i z dolů, a ukradené věci si odváželi na vozech. Odtáhli v roce 1640. 

Počátkem září roku 1642 přijel do Příbrami nejvyšší mincmistr a zároveň reformační komisař Oldřich Adam Popel z Lobkovic, aby po šesti letech jmenoval novou městskou radu. Kukusy se měly rozdělit mezi obyvatele města a jiný lid, svázaný s městem daňovými povinnostmi. Ti, kteří během války zchudli, měli platit na cupusech méně. Bylo stanoveno, že za vybírání cupusů bude každý purkmistr během svého úřadování odpovědný šichtmistrovi. Pokud je nevybere, bude povinen nezaplacené cupusy uhradit sám. Dlužník, který každou sobotu nezaplatí včas, odvede dvojnásobek dlužné částky. Nikdo nebude smět vařit pivo, dokud z něj nezaplatí tác (daň určenou na dolování) výběrčímu Jindřichu Cantoris, a poplatek se bude platit i z přivezených vín. Každé čtyři týdny bude k nejvyššímu mincmistrovi vysílán posel, jenž bude přinášet psaní o horních a obecních potřebách. Všechna nařízení se budou vykonávat prostřednictvím městského rychtáře. Lidé z knapšaftu, jehož úředníky mincmistr také ustanovil, měli poslouchat městskou radu.

Těžké období pro obyvatele i doly

Roku 1643 Ferdinand III. sice potvrdil, že horní města a tedy i Příbram napříště nemají ubytovávat žádné vojsko a mají být osvobozena od kontribuce a vojenských daní, jenže švédská armáda pod vedením generála Linharta Torstenssona znovu zahájila tažení v českých zemích a císař byl v březnu 1645 poražen. V létě 1648 se Švédové i v Příbrami objevili znovu, část obyvatelstva utekla do lesů za Obecnici, a vojáci mnoho domů vyloupili a spálili. 24. října 1648 byl ve Vestfálsku podepsán mír. Zpráva o něm dorazila do Prahy až 1. listopadu 1649 a ještě nějaký čas trvalo, než začalo být ve zbídačeném kraji bezpečno, protože vojsko odcházelo pomalu. 

I když si v těžkých letech 1639–1650 příbramská obec coby kverkové každoročně nechávala zapisovat do horní knihy propůjčku na Strachovském vršku, zůstalo tehdy na práci spojenou s doly podle soupisu obyvatelstva z roku 1651 na Březovém vrchu jen kolem deseti horníků, koželuh a kovář. Polovina březohorských dolů během třicetileté války byla zničena a jejich obyvatelé zemřeli, nebo odešli. 

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram