Po třicetileté válce zůstal úřad hormistra neobsazený. Jeho práci zastával od roku 1633 Andres Heinrich jinak Takner, kterého roku 1643 ustanovil nejvyšší mincmistr Českého království příbramským šichtmistrem.

Příbramská obec šichtmistrovi, který prý uměl špatně česky, dávala za jeho práci jen skrovný a nepravidelný plat. Přesto v březnu 1644 doplatil Andres Heinrich (Haynrych, Heinerich) březohorský domek (nejstarší č. 11 v místech dnešního čp. 12/VI v Prokopské ulici) se zahradou a políčkem pod opuštěnou fundgrubou Naší milé paní, který mu za 35 zl. prodal březohorský rychtář Elias Lewinsky (Löffler).

Místo zlatých pole s loukami

V únoru 1650 dlužil příbramský magistrát Heinrichovi za jeho práci už 126 zlatých. Místo nich mu dal pole s loukami pod březohorskou zvonicí a kus louky V Brůdkách proti Petrovic mlýnu, dodnes stojícímu pod Drkolnovem vpravo od silnice na Bohutín. Musel z těchto polností ale každoročně odvádět určenou daň. Pak šichtmistr celkem obdělával šest strychů polí (asi 1,7 ha) a louky mu stačily pro chov šesti kusů hovězího dobytka. 

Po odchodu Oldřicha Adama Popela z Lobkovic zůstal úřad nejvyššího mincmistra čtyři roky neobsazený. Roku 1650 se stal nejvyšším mincmistrem Mikuláš baron ze Schönfeldu a česká komora poslala v červnu příbramskému magistrátu pokyn, jak se má ve zdejších dolech těžit. Dolování se mělo řídit starými horní řády. 

Pracovalo se pouze na několika místech Strachovského vrchu včetně fundgruby Na Zajíci a na její nejbližší hořejší a dolejší míře a včetně tam budovaného kunstu a vodních příkopů. V roce 1652 se šichtmistr Andres Heinrich rozhodl, že nechá z ordinárního tácu – královské daně z piva a vína, ponechané městu pro rozvoj dolování a vybírané a spravované konšelem Jindřichem Cantorisem – opravit blízkou „novou“ puchýrnu a hutě nad soutokem Litavky a Obecnického potoka (dnešní Kovohutě). 

Pro puchýrnu byl nejprve vytesán nový hřídel a mlynář Jan Jabulka udělal na své pile osm fošen pro vodní kolo. Do hutí byly pořízeny čtyři nové dubové sloupy a ramena, na střechy se dával šindel, stěny byly prkenné. Dřevěný žlab mezi huťskými střechami udělal březohorský tesař Martin Krt. Železné skoby, nárožníky, hřeby včetně šindelních a háky vyrobil horský kovář. Materiál vozil uhlíř Jiřík. 

V roce 1653 udělal mlynář Jan Vokáč z mlýna pod dnešním Vysokopeckým rybníkem nové vodní kolo a připojil na něj hřídel a stoupy na drcení rudy v puchýrně. Nakonec byla opravena pec v huti. Byl dovezen vápenný kámen. Na měch byly koupeny vydělané kůže, které sešil dratvemi pičínský švec, který měl zřejmě zkušenosti s takovou prací, protože na pičínském statku byl v provozu železářský závod. Měch byl upevněn železnými cvoky. Šichtmistr koupil na svlažování kůže měchu sůl a na jeho mazání sádlo. Na roštování rudy koupil sáh dříví, z Kozičína mu přivezli objednaný šindel. V létě byla oprava za 26 zl. hotova. Na základě reskriptu Ferdinanda III. vydal 24. června 1655 nejvyšší mincmistr Mikuláš baron ze Schönfeldu příkaz k obnově prací v horách. 

Král Leopold I. chtěl po svém nástupu na český trůn v roce 1657 vědět, zda jsou v Příbrami horní úředníci placení z komorních důchodů. Šichtmistr Andres Heinrich dostával jen plat z vybraného tácu stejně jako štajgr čili štejkýř Hendrych Regl, kterého po jeho smrti nahradil v únoru 1660 havíř a štajgr Benjamin Kryštof Kamprle. Ten nebydlel na horách, ale v chalupě u stříbrné hutě. Dolování skomíralo, takže se všechen vybraný tác nespotřeboval a zůstatek se měl převádět rentmistrovskému úřadu do Prahy. Městská rada v čele s výběrčím tácu Jindřichem Cantorisem, který byl od roku 1658 i primátorem, ale např. žádala českou komoru o povolení, aby se přebytek směl použít na opravu příbramského kostela sv. Jakuba. 

Šichtmistr Andreas Heinrich, starší knapšaftu a všichni obyvatelé Březového vrchu 15. července 1660 v tomto kostele předali městské radě do správy stříbrný, nově pozlacený kalich s patenou, patřící knapšaftu příbramských hor. Kalich, který na své náklady nechal vyrobit a roku 1660 renovovat zmíněný nejvyšší mincmistr Mikuláš baron ze Schönfeldu, se měl používat při bohoslužbách, dokud si knapšaft nepostaví svůj kostel. Starý hornický kostel sv. Jana u příbramského špitálu byl totiž v rozvalinách. 

Od posledního kvartálu (Lucie) 1660 do roku 1665 včetně si kverkové začali kromě fundgruby Na Zajíci na Strachovském vrchu po více než čtyřicetileté přestávce propůjčovat fundgrubu Bohatá útěcha na Lískovém vrchu u Obecnice. 

V listopadu 1662 provdal šichtmistr Heinrich svou dceru Lidmilu za březohorského koželuha Jiříka Dvořeckého, jinak Příhodu. Šichtmistrův syn Samuel (*asi 1639) se vyučil zámečníkem a zároveň byl šichtmistrem. Oženil se s Marií a v srpnu 1666 si koupil od Matěje staršího Šusty dům v Příbrami (v hořejší části Pražské ulice, čp. 147/II). 

Roku 1666 byl hormistrem ustanoven první radní Zikmund Leopold Šturcíř. Od toho roku si příbramští kverkové propůjčovali jen Bohatou útěchu a hlubokou dědičnou štolu na Lískovém vrchu, přestalo se pracovat na Zajíci i na wasserkunstu na Strachovském vrchu. Hornické práci stále velel Andres Heinrich, který byl o dva roky později jmenován skutečným hormistrem a měl za to od května 1668 na příkaz české komory dostávat od obce tři zlaté týdně, z nichž vyplácel horníky a další dělníky. V dalších letech je ale zase titulován jen jako šichtmistr.

Zdvihlo se zlé povětří

Štajgr Benjamin Kryštof Kamprle přišel o život v létě 1669, když se ve stříbrných dolech „zdvihlo zlé povětří“. Práci štajgra svěřila česká komora Andresovu synovi a šichtmistrovi Samuelovi Heinrichovi, který byl do června 1689 zároveň druhým cechmistrem příbramského cechu paterých řemesel – kovářského, zámečnického, truhlářského, bečvářského a kolářského. Hormistrovský úřad obsazen nebyl. 

V roce 1673 zemřel primátor a výběrčí tácu Jindřich Cantoris. Oba úřady převzal nový primátor, pekař Václav František starší Šusta, kterého však česká komora pro nedostatky v horních účtech upomínala a pak vybírání tácu zbavila. Andres Heinrich se objevuje jako šichtmistr naposledy 20. listopadu 1673, kdy mu bylo asi 65 let. Dne 30. července 1674 prodal svému synovi Samuelovi louku V Brůdkách poblíž Petrovic mlýna za 20 zl., s tím, že Samuel bude do smrti rodičů užívat seno i otavu z té louky společně s nimi. Řádné zapisování propůjček Bohaté útěchy a ostatních děl na Lískovém vrchu do horní knihy skončilo druhým kvartálem 1675 (Trinitatis) zřejmě s úmrtím Andrese Heinricha.  

Půl sudu piva pro březohorské havíře

V dubnu 1680 navštívil Příbram a Svatou Horu císař Leopold I., jenž začátkem srpna potvrdil Příbramským starší privilegia královského horního města, které bylo v jeho listině označeno za zruinované. Příbramským měšťanům bylo téhož roku nařízeno přivařovat pro březohorské havíře půl sudu piva měsíčně, ale nic víc o dolování v té době není známo. Již dva dny po vydání Leopoldovy listiny zasáhla i zdejší kraj strašná morová epidemie. Na Březovém vrchu byly oběti moru pohřbívány na obecním poli u zvonice, kde dnes stojí kostelík sv. Prokopa. Od července 1678 do května 1690 nebyl udělán žádný zápis do březohorské knihy prodeje nemovitostí. Protokol příbramské městské rady začíná až rokem 1689, protože městské knihy z předcházejícího desetiletí se ztratily během vyšetřování rozkrádání obecních peněz a vybraného tácu příbramskými městskými úředníky. 

Andresova vdova Eva zemřela na Březovém vrchu v srpnu 1687 a podle matriky se dožila asi 90 let. Podle soupisu poddaných z roku 1651 jí ale bylo kolem 77 let. Dům po Andresovi Heinrichovi pak koupil štejkýř Jan Nosek. 

Štejkýř a šichtmistr Samuel Heinrich v lednu 1689 přišel na jednání městské rady a řekl, že by se na Radním vrchu pod Svatou Horou měla šerfovat železná ruda a že by si příbramská obec měla vybudovat železářský závod, jak to radil už před lety jeho zemřelý otec. Magistrát Samuela Heinricha odkázal na nejvyššího mincmistra, který mu povolení dal. Samuel začal na Svaté Hoře železnou rudu těžit, jenže onemocněl. V polovině října 1689 zemřel na hornickou nemoc a nikdo z příbramských obyvatel nebyl schopen v jeho díle pokračovat. Zanechal po sobě dvě děti, teprve osmiletého Františka a o něco starší Christinu. Po Samuelově smrti se už Marie Heinrichová zvaná Štejkýřka nevdala a syna nezvládala. Jednou ji napadl tak, že to musel řešit magistrát. Dcera Christina zemřela v dubnu 1696 jako svobodná.

Porušení babské přísahy a obvinění z čarodějství

Ovdovělá Marie se začala živit jako příbramská porodní bába. V polovině června 1700 však porušila svou babskou přísahu a odmítla přijít ke Kateřině Kohoutové, manželce horníka Václava, obviněného z čarodějství (křivě, jak se později ukázalo). Dítě se sice narodilo i bez její pomoci živé, ale krátce po porodu zemřelo bez křtu. Václav Kohout si na bábu stěžoval u magistrátu, který Marii Štejkýřku odsoudil k pouhým dvěma dnům v arestu. V září 1701 prodala Marie Heinrichová louku V Brůdkách za 27 zl. svému strýci, mlynáři Pavlovi Sedláčkovi. Zemřela v červnu 1712 a bylo jí kolem 54 let. 

Její syn František Heinrich se jako jeho otec vyučil zámečníkem. V červenci 1704 se oženil s Dorotou, dcerou měšťana Víta Kuby z Nového Knína, a kolem roku 1712 byl cechmistrem paterého řemesla. Těmto Heinrichovým se narodili čtyři synové: Václav Ludvík (srpen 1705), Antonín Leopold (listopad 1707), František (říjen 1709) a Karel (listopad 1712). Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby do matriky pokřtěných nebyl třetí syn František zapsán dodatečně na podzim 1712. Farář k tomu poznamenal: „NB. Tento otec (František) teprve ve třech letech toto dítě zapsati dal, tak nedbalý byl, a snad by ho tak byl nechal, ale že druhé zapsati dáti musel, teprve na toto se upamatoval.“ 

František Heinrich zemřel jako třiatřicetiletý v polovině února 1714 jako poslední oběť poslední morové epidemie v příbramské farnosti, v níž mor zahubil během čtyř měsíců třicet lidí ve věku od pěti týdnů do 74 let. Jeho vdova Dorota Heinrichová v srpnu 1715 vyměnila svůj zděděný dům v Pražské ulici v ceně 200 zl. s Václavem Ulmem za domeček stojící poblíž na Lušťově, potřebovala peníze. Všichni čtyři její synové byli naživu ještě v roce 1717. Dospělosti a potomstva se v Příbrami dožili nejstarší Václav a „zapomenutý“ František, který měl se svou Barborou čtyři děti, poslední dcerka se narodila v dubnu 1738 jako pohrobek. Václav měl se svou Rozinou během třiadvaceti let jedenáct dětí. František nechal svého jediného syna pokřtít František Antonín (*1734) a jeho bratr jednoho ze svých synů (*1737) týmiž jmény. 

Jeden z těchto Františků Antonínů (matrika je stručná) měl syna Josefa Františka (*1778), který byl koželuhem. Jeho syn Matyáš (1809–asi 1895) se stal vyšehradským kanovníkem, hlavním farářem u Panny Marie před Týnem v Praze a čestným příbramským měšťanem.  Jakub (*1816) byl učitelem v týnské škole. Oba chodili za kmotry dětem svého bratra Václava (1813–před 1884), příbramského krejčího. Z nich je nejznámější MUDr. Bedřich Heinrich (1884–1926), osobnost příbramského kulturního a vědeckého života. Se svou manželkou Karlou rozenou Kozlíkovou (1858–1943), neteří Julia Zeyera a spisovatelkou, měl i syna Vladimíra Václava Heinrich (1884–1965), jehož kmotrem byl také zmíněný prastrýc Matyáš. V. V. Heinrich se stal astronomem a profesorem Univerzity Karlovy. V letech 1919–1934 stál v čele jejího Astronomického ústavu. 

Petr Heinrich (*1814) byl krejčí a majitel domu. Za bachovského absolutismu byl v pohnutém porevolučním roce 1851 označen úředníkem příbramského okresního úřadu za surového muže a opilce, který ani nežije se svou manželkou, a za jednoho z nejzapálenějších účastníků politického hnutí ve městě. Napřesrok se vystěhoval do Ameriky.  

Nyní už v Příbrami zřejmě žádný mužský potomek šichtmistra a hormistra Andrese Heinricha s jeho příjmením nežije. Tak ať odtud nezmizí aspoň vzpomínka na muže, který držel příbramské dolování doslova nad vodou přes čtyřicet let. 

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram