Po sesazení a zatčení hormistra Hanse Seyfferta pro zjištěnou zpronevěru peněz příbramského bergwerku se v září 1557 stal hormistrem Hans Möckel.

Hans Möckel (Meckl) přišel do Příbrami z Jáchymova, kde byl přísežným. Poprvé se zde v písemných pramenech objevuje v lednu 1532, kdy si jako lénhavéř čili samotěžař společně s Paulem Flamigkhem propůjčil fundgrubu (náleznou jámu) s oběma nejbližšími mírami u Všech svatých poblíž „práva“ (beim gericht). V prosinci 1534 si propůjčil staré opuštěné dílo svatý Michal ležící u cesty do Březnice za svatým Janem, což byl podle Eduarda Klesczynského (1855) důl, ovšem leží tu stín pochybnosti, protože do Březnice se tudy chodilo kolem špitálního kostelíka svatého Jana, stojícího na předměstí (zhruba v místech současné vozovky před obchodním domem Skalka), kde se konaly i bohoslužby pro německy mluvící a převážně luteránské horníky.  

V červenci 1537 si Hans Möckel propůjčil starou a opuštěnou fundgrubu Medvěd s oběma nejbližšími mírami, ležící za hutí u Baštína na sv. Wolfgangu pod Lazcem, kde byla puchýrna ještě v březnu 1551. 

V dalších letech byly propůjčky udělovány kverkům bez konkrétních jmen, která se začínají uvádět zase až v roce 1553. Je pravděpodobné, že Möckel byl členem některého kverkšaftu.  V únoru 1553 si společně s Eliasem Wolffendorferem propůjčil u hutě fundgrubu zvanou Svatá Barbora – jedna byla nad Suchomelovým mlýnem a druhá na Strachovském vrchu, takže hutí zde uvedenou je obnovená huť v Podlesí.   

V roce 1555 byl Hans Möckel horním přísežným a měřičem, který vymezil na Březovém vrchu devatenácti mužům pracujícím v dolech parcely 50 × 25 loktů (český loket = 59,76 cm) pro dvorek. Dvacátý dům (pozdější čp. 2 vedle cáchovny, čp. 1, dnes škola na náměstí J. A. Alise), který už stál mezi hořejší 4. a 5. mírou za dolem Naší milé Paní, tj. Matky boží, byl i s velkým pozemkem 600 × 150 loktů propůjčen právě Möckelovi. K tomu mohl užívat studnu a kolem ní pozemek 1000 × 800 loktů, ležící mezi dolem Hus a 2. a 3. mírou za Štolovou fundgrubou. Díky vlastnímu bydlení a zemědělskému pozemku se situace dělníků v dolech výrazně zlepšila, protože si mohli alespoň zčásti opatřit živobytí v případě, že se vyplacení hornické mzdy opozdilo. 

Hanebný obviňující dopis

Hormistr Hans Seyffert vydržel v úřadu rok a čtvrt, když vyšetřovací komise zjistila, že podle hutních účtů chybí 183 zl. 47 gr. 3 d., které zpronevěřil. V létě 1557 pokračovali radové české komory ve vyšetřování. Nakonec se řešil hanebný obviňující dopis, kterým hormistr Hans Seyffert a jeho tři přísežní nespravedlivě obvinili ze zpronevěry knapšaft, Hanse Möckela a hutního písaře Michaela Ratticha. Komisaři hormistra Seyfferta a jeho dva přísežné vsadili do vězení, třetí se tomu vyhnul pro svou tělesnou slabost. Když bylo prokázáno, že udání bylo falešné, komise 15. září nařídila svolat knapšaft a provinilého hormistra a přísežné tam přivést.  Před celou shromážděnou hornickou obcí se mělo znovu veřejně oznámit, z čeho knapšaft, Möckela a Ratticha křivě obvinili. Měli jim do očí říct, že o nich mohou mluvit jen jako o počestných lidech, a požádat je o odpuštění toho, co špatného o nich řekli. Přísežní pak měli být ponecháni na svobodě, Hans Seyffert měl do definitivního uzavření vyšetřování a revize účtů zůstat ve vězení. 

Správce hormistrovského úřadu Hans Möckel a správci úřadu desátníka Cristoff Kansit a Hans Pocksdorfer z Pocksdorfu pak poslali komoře zprávu o průběhu veřejné omluvy, která se konala v sobotu 18. září.

Račte mi pro rány boží odpustit

Nejprve předstoupil před tyto muže, přísežného Hanse Maschaura a knapšaft Hans Seyffert a řekl: „Já, Hans Seyffert, vás všechny společně zde v knapšaftu odprošuju, že jsem vám nebyl dobrým představeným; jsem mladý muž a nerozuměl jsem tomu, račte mi to pro rány boží odpustit a prominout.“ Hans Schmid, Bastel Perger a Cristoff Richter odprosili knapšaft týmiž slovy jako Hans Seyffert. 

Podruhé odprosil Hans Seyffert poctivého Hanse Möckela podáním ruky a slovy „Lieber pane“ a pokračoval německy: „Já vás prosím pro rány boží, co jsem proti vám učinil a napsal, račte mi to pro rány boží odpustit a prominout, neboť já o vás nevím nic než jako o muži milujícím poctivost a upřímnost a věrném ve své službě a chování.“ Týmiž slovy potom odprosil poctivého Michaela Ratticha. 

Nový hormistr Möckel se však musel zabývat důsledky Seyffertova hormistrování ještě v srpnu 1564, protože jeho předchůdce zůstal tehdejšímu budějovickému desátníkovi Melcherovi Raichenauerovi dlužen za olovo, lůj a železo 63 kop míšeňských a 19 malých grošů, které měly být zaplaceny z Naší milé Paní, protože za Seyffertovy správy ostatní doly nevydělávaly. Möckel chtěl, aby dluh vyrovnal celý bergwerk, ne pouze jediný důl, protože ostatní šichtmistři předtím „dělali Seyffertovi dobře“.

Šichmistrová Margaretha

Za hormistra Möckelova prodal knapšaft v roce 1560 dělníkům v horách další tři domy. Do roku 1562 pracovalo asi 17 dolů, v roce 1563 jejich počet klesl na 15. Toho roku se objevuje poprvé a naposledy v jejich seznamu šichtmistrová, a to u dolu na hořejší 4. a 5. míře za Bohatou útěchou na Zajíci (Haselbergu), což byl tehdy nejlepší důl. Post šichtmistra tam zastávala Möckelova manželka Margaretha. 

V roce 1565 pracovalo deset dolů, v roce 1566 už jen šest: Praděd, na fundgrubách Darované štěstí (Beschert Glück) a Svatý Vavřinec na Vrančické hoře u Životic, na hořejší 2. a 3. míře za Bohatou útěchou na Zajíci, na dolejší 5., 6., a 7. míře za Německou štolou na Strachovském vrchu a na fundgrubě Bohatá útěcha na Zajíci. 

Chyběly peníze na mzdy. Panovník sice stále platil na 71 kukusů na štole Josef Marie, nejstarším známém odvodňovacím a průzkumném systému raženém od r. 1526 od Litavky, na Naší milé Paní (Matce boží), kde byl šichtmistrem Michael Rattich. Ale v únoru 1565 Möckel prosil místodržícího Ferdinanda Tyrolského o další finanční výpomoc s tím, že dalšímu úspěšnému ražení této štoly dosud bránily nedostatek dělníků, špatné počasí a požár, ale na Bohaté útěše se dolovalo dobře a v huti se mohlo tavit. Císař Maxmilián I. se v únoru 1566 svého bratra a místodržícího Ferdinanda Tyrolského ptal, zda má smysl tuto štolu prohlubovat, ale cupusy i pak platil. Nakonec se v ražení štoly pokračovalo a ukázalo se tam dostatečné množství stříbrné rudy, takže byli oba spokojeni. 

Začátkem roku 1567 však přišla k české komoře na hormistra Möckela anonymní stížnost, že jedná hlavně ve vlastní prospěch, že byl zbourán jeden žentour a železo a dřevo z něj použil pro svou potřebu, takže kverkové jsou zklamáni a už nechtějí pracovat na bergwerku jako dřív. 

Roku 1567 byl propuštěn hutní písař Hans Wentzel, protože provoz zchátralé hutě se téměř zastavil. V roce 1568 pracovalo osm dolů, na Březovém vrchu přibyla fundgruba Třešně. Odešel také desátník Michael Rattich, který byl osm let i paličem stříbra a kterému bergamt za tuto službu dlužil plat 32 tolarů, tj. 4 tolary ročně (tolar = kopa míšeňských grošů). Nesehnal už další práci, byl chudý. Komora nařídila Möckelovi, aby mu dluh uhradil. 

Po Rattichově odchodu musel spravovat úřad desátníka Möckel, který žádal, aby tedy dostával místo dosavadního ročního platu 80 tolarů 100 tolarů jako hormistři v jiných místech, protože cena životních potřeb rostla. Psal, že je už starý a slouží císařům již 26 let, z toho v Příbrami patnáctým rokem. Císař Maxmilián I. mu přídavek schválil svým listem z 28. listopadu 1567, hormistr ale peníze navíc nedostal.   

Dne 27. června 1569 nadřízení Möckelovi napsali, aby poslal chybějící vyúčtování desátku, bergwerku a hutě, ale už to nestihl. Před 19. srpnem 1569 zemřel. 

Margaretha Möckelová chodila v době manželovy smrti s outěžkem (mit schweren Leib). Po hormistrovi jí kromě několika malých dětí zůstaly i dluhy, a tak požádala komoru o finanční výpomoc s odůvodněním, že její muž byl hormistrem 12 let, sloužil věrně a pracoval v různých hornických komisích v Kutné Hoře, Budějovicích a jinde. Chtěla provizi (důchod), ale radové komory 30. srpna 1569 rozhodli, že dostane jednorázově 40 tolarů (vlastně pololetní manželův plat), což 27. listopadu 1569 potvrdil i císař.

Svědectví o „mikromanagementu“ Rudolfa II.

Margaretha měla po manželovi alespoň pěkný dům. Není známo, proč požádala roku 1579 knapšaft o novou parcelu, ale dostala místo 50 × 25 loktů poblíž Veselého rytířstva (pozdější Kovářská šachta na dnešním náměstí J. A. Alise). 

Roku 1580 se obrátila na bergamt, a ten přímo na nejvyššího hormistra, kvůli vodní štole (Josef Marie), kterou její zemřelý manžel na své náklady zřídil v 50 látrech (in di 50 lachter – zde asi ve smyslu v délce 50 láter) v tvrdé skále a z níž se vedla voda na důl Naší milé paní a Veselé rytířstvo k wasserkunstu (čerpadlům a míhadlům). Podle nejstarší dochované důlní mapy, kterou vyhotovil pravděpodobně její manžel, je štola Josef Marie po Matkobožské žíle s dolem Naší milé Paní skutečně spojena. Na mapě z roku 1848 je ale zakreslena tak, že ražba štoly Josef Marie nedostoupila až k dolu, který byl podle Pamětního spisu z roku 1875 míhadly odvodňován. 

Margaretha si stěžovala na svou nouzi a chudobu a nejpokorněji prosila, aby jí byly vynaložené peníze vráceny. Tuto skutečnost o štole potvrdilo několik zdejších lidí, a protože se odvolávala na to, že pravdu o štole ví i nejvyšší hormistr, bergamt mu 20. října 1580 její žádost přeposlal a čekal jeho rozhodnutí.  Margaretha žádala, aby jí z investovaných 24 tolarů byla polovina zaplacena co nejdřív a druhá byla vyplácena po tolaru týdně. Její prosba se v Praze dostala až k Rudolfovi II., který pro ni 23. listopadu 1580 osobně podepsal písemný císařský povolující list, který se dochoval do současnosti. Je fascinujícím svědectvím o tom, že se Rudolf II. zabýval i takovými záležitostmi. 

Dne 22. dubna 1583 přišla Margaretha Möckelová do bergamtu s Nickelesem Wackerem a jeho tchyní Annou, vdovou po Georgovi Wolffovi. Prohlásili, že už dříve učinili freimark (směnu), kterým Margaretha svůj dům po Möckelovi dala Georgovi Wolffovi za dům, který Wolff postavil ve městě u špitálu a za přídavek 13 kop míšeňských grošů. A tím odvážná Margaretha Möckelová z příbramských pramenů mizí. 

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram