Po smrti Mathiasche Behema na konci března 1555 ustanovil administrátor nejvyššího mincmistrovského úřadu Petr Hlavsa z Liboslavi hned 6. dubna 1555 do úřadu hormistra Hanse Selczanna.

Není známo, odkud Hans Selczann (uváděný i jako Hons Selczum, Honselczum, Honsmich) do Příbrami přišel. Březohorským těžařem byl již na jaře 1532, kdy si propůjčil fundgrubu zvanou Ovčí ohon (Schafzagel) s oběma nejbližšími mírami. Tato fundgruba ležela na dobytčím průhonu (Viechtreib), a tak ji lze přibližně lokalizovat. Víme totiž, že březohorský dobytek se na pastvu honil průhonem v místech současné Rožmitálské, kdysi Karlovy ulice – od náměstí směrem k zastávce na křižovatce s dnešní Žežickou ulicí. Průhon byl pruh území ohrazený proti pronikání dobytka na okolní pozemky zpravidla dřevěnou ohradou.

Oprávněná žaloba

V roce 1540 pohnal Jan Pešík z Komárova a na Valdeku k soudu nejen tehdejšího hormistra Jiříka Šmída, ale i šichtmistra Honsmicha, druhého šichtmistra a zároveň paliče stříbra Jakuba Flikara, horního písaře Karla Unverlohna a Wolfa Sternera, úředníky a přísežné týchž hor, aby předložili úředníkům menších desk zemských všechna registra, která byla vedena během doby, kdy Jan Trčka z Vitence na Tochovicích držel stříbrné příbramské hory. Do těchto register úředníci a desátníci zapisovali, kolik se ve kterém kvartálu počínaje rokem 1526 až do léta 1538 vydávalo Janovi Trčkovi desátků a užitků z prodeje stříbra (silberkaufů) a dědičných podílů (erbtálů) i z jiných horních užitků. Proti horním úředníkům zemský soud žádné obvinění nevznesl, ale na základě předložených register žalobu Jana Pešíka uznal za oprávněnou a rozhodl, že Jan Trčka z Vitence musí Pešíkům jako náhradu za nevyplacené užitky z hor zaplatit požadovanou částku 3000 kop. 

Na jaře 1544 si Hans Selczann propůjčil staré haldy a mutiny u puchýrny a podél potoka k mlýnu paní Mandy, zvanému také Suchomel a v novověku Jabulka. Dodnes jeho budovy stojí na křižovatce v Podlesí, i když bez mlýnské nádržky. Na přelomu let 1548 a 1549 si propůjčil fundgrubu a obě nejbližší míry na couku, který odkryl ve skále, za Tovaryšským dolem. 

Propůjčky se již v roce 1553 přestaly zapisovat do nejstarší horní knihy, která se začala používat pro záležitosti nemovitostí ležících na Březovém vrchu. Pro propůjčky se začala používat nová Kniha lhůt a slev 1553–1598.

Sesazen a zatčen

Hormistr Hans Selczann byl sice zakrátko vystřídán Hansem Seyffertem (ten si nepropůjčil žádné horní dílo), ale už 21. března 1556 se do hormistrovského úřadu vrátil na příkaz arcivévody Ferdinanda Tyrolského, královského místodržícího. Horním písařem byl SixtusBehem. Pro velké nepořádky v dolech se ještě roku 1556 stal hormistrem znovu Hans Seyffert. Náklady na jednotlivá důlní díla a účty z nové huti sestavovali a podepisovali Hans Selczann a Michael Rattich, kterého Seyffert obvinil z korupce. Přijela vyšetřovací komise v čele s Pavlem Korkou z Korkyně a zjistila, že je horní pokladna prázdná a horníci nedostali 25 týdnů mzdu. Hans Seyffert byl sesazen z hormistrovského úřadu a zatčen. Na svou obhajobu napsal ohledně bergwerku 25. srpna 1557 dlouhý list komisařům, kteří o tom 31. srpna 1557 zase podrobně zpravovali arcivévodu Ferdinanda Tyrolského. V září se stal hormistrem Hans Möckel. 

Hans Selczann obviněn nebyl a do roku 1562 zůstal šichtmistrem. Na svém horním podnikání si určitě vydělal dost. V roce 1549 si koupil dědinu v Příbrami – zřejmě velikou louku a pole Na Zibotkách, a po roce 1548 také Růzhovský mlýn za městem. K dolům na Strachovském vrchu i k nové stříbrné huti to odtud měl Honselczum opravdu blízko. Tento mlýn od začátku 17. století vlastnili mlynářové z rodu Dvořáků, posledním majitelem byl Richard Reimar. Ohořelé trosky tohoto prastarého mlýnského hospodářství na Litavce se dosud nacházejí vpravo od silnice při cestě do Kovohutí. 

Bývalý hormistr Selczann zemřel roku 1575 nebo před tímto rokem, kdy už dolování skomíralo, a zanechal po sobě syny Adama a Michala Honsmicha. Ti tady sice zůstali a dočkali se povýšení Příbrami na královské horní město v roce 1579, ale raději se věnovali jistějšímu zaměstnání, než bylo hornictví. Michal byl řezníkem, obecním starším, a nakonec i radním. 

Hormistrův mlýn řečený tehdy Váchovský „s dědinami, loukami a co k němu od starodávna náleželo“ koupil za 190 kop míš. na místě sirotků pozůstalých po nebožtíkovi Honselczumovi od městské rady a úřadujícího purkmistra Michala Honsmicha na sv. Bartoloměje 1575 mlynář Bartoň jinak Hrdý.

Nový dům na spáleništi

Zámožný Michal Honsmich si pak koupil ve městě spáleniště a chystal se na něm postavit nový dům. Podlehl však moru při epidemii roku 1582 stejně jako mnoho dalších Příbramanů. Jeho manželka Anna a děti nákazu přežily. S Michalovou dcerou Evou se oženil Václav Vojíř, majitel mlýna v Březnické ulici (pozdější Wohankovny), s Alžbětou řezník Václav Bernart a Dorotu si vzal měšťan Černohorský. Všichni patřili k příbramské honoraci. 

Adam, druhý Honselczumův syn, se oženil roku 1580 s Alenou, dcerou urozené paní Barbory Vesecké z Božkovic a urozeného pana Simona Veseckého z Vesce. Podle svatební smlouvy ji přijal za mocnou hospodyni a dostal obvěnění 50 kop, což nebylo zas tolik, ale společensky si jistě polepšil. Novomanželé měli na západní straně rynku vedle Prokopa Šlechty pěkný dům s poli, loukami a chmelnicí, který donedávna patřil rodině Loskotů, od nichž ho Adam koupil na splátky za 202 kop. Užíval ho pouze rok a stejně jako jeho bratr Michal zemřel při morové epidemii. Adamově vdově Aleně zbyla maličká dcerka Anička a velké dluhy. Sice zaplatila ještě dva vejruňky, ale na další dva už našetřit nedokázala. Václav Vojíř, manžel Adamovy neteře a Aniččiny sestřenice Evy Honsmichové, od Aleny dům převzal za velkorysých 232 kop i se zadrženými vejruňky a se všemi závazky. Poctivě Aleně nahradil všechno, co s manželem dosud do domu vložila, a slíbil, že až Anička dospěje, vyplatí jí z domu spravedlivý podíl. S původním držitelem domu Jakubem Loskotem se dohodl, že mu deset let bude odvádět vejruňky po deseti kopách, dokud dům zcela nedoplatí podle podmínek původní smlouvy. 

Václav Vojíř splácel dům po Adamu Honsmichovi dohodnutých deset let a za další dva roky měl vyplatit Aničce Honsmichové její podíl 90 kop grošů. Dům prodal za 290 kop na splátky pekaři Janu Holubovi. Dostal závdavek padesát kop a dohodl se s Holubem na vejruňcích po patnácti kopách. Kupující se musel zavázat, že neošidí ani Aničku Honsmichovou, jíž mezitím zemřela i matka a o kterou se starala babička. Václav Vojíř nechal vyhledat staré zápisy v městských knihách a dohlédl, aby Anička dostala všechno, co jí po zesnulých rodičích náleželo. Dědictví po Vojířově tchyni Anně Honsmichové se po několika letech vyřešilo také ke spokojenosti všech členů rodiny, která je typickým příkladem splývání jazykově českého a německého obyvatelstva Příbrami během 16. století. 

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram

Poskytněte snímky do knihy

Příbramský archiv shání staré fotografie březohorských domů a ulic, mohou být i z rodinných alb s lidmi. Budou použity pro chystanou knihu o Březových Horách, která vyjde v tomto roce. Čím starší fotografie, tím lepší. Snímky naskenujeme, nebo prosíme o zaslání kvalitního skenu (v rozlišení 300 dpi) na e-mail vera.smolova@soapraha.cz.