Petr a Marie Sirotkovi z Konětop č. 37 se 21. prosince 1885 obrátili vlastnoručním listem na Státní zastupitelství v Praze, aby se jich zastalo proti lichvářským praktikám Josefa Toksteina. Peripetie s tím spojené poukazují na to, že potíže se splácením dluhů a jejich agresivní vymáhání nejsou fenoménem pouze dneška.

Ze smutného listu Sirotkových na pražské státní zastupitelství vyplývá, že osmatřicetiletý Petr byl havířem a se svou pětatřicetiletou manželkou Marií měl šest dětí. Prostřednictvím dohazovače Antonína Duška z Příbrami si dne 24. února 1881 vypůjčili od příbramského soukromníka Josefa Toksteina 30 zl. na směnku a odváděli mu právě přes Antonína Duška každého čtvrt roku 3 zl. 60 kr., tedy ročně 14 zl. 40 kr. po dobu tří roků. To byl 48% úrok. Celkem mu zaplatili skoro 44 zl. Dne 14. října 1883 vyzval Josef Tokstein Sirotkovy, aby mu podle směnky 7. ledna 1884 zaplatili dlužnou jistinu 30 zl., což neudělali, protože neměli peníze.  

Nesplácení a žaloba

Na to napsal Josef Tokstein Petru Sirotkovi, aby se k němu dostavil. Řekl mu, že nadále bude platit čtvrtletně pouze 2 zl. úroků. Za dva roky odvedli Sirotkovi Toksteinovi po 8 zl. ročně, celkem 16 zl. Za vypůjčených 30 zl. tedy během pěti let zaplatili Josefu Toksteinovi na úrocích 59 zl. 20 kr. Pak už byli v takové nouzi, že platit nemohli, a tak je Josef Tokstein zažaloval. 

Josef Tokstein pověřil vymáháním dlužné částky příbramského advokáta JUDr. Josefa rytíře Jeschke, který u obchodního soudu a okresního soudu v Příbrami vymohl exekuci všech svršků a movitých věcí Sirotkových. Okresní soud v Příbrami určil termíny exekuce na 15. ledna a 29. ledna 1886, kdy měly být věci Sirotkových prodány za nejvyšší nabídnutou cenu v hotovosti. Josef Tokstein na Sirotkových vymáhal kromě kapitálu ještě soudní výlohy přes 18 zl. 

Sirotkovi tedy v zoufalé situaci hledali pomoc u pražského státního zastupitelství a jako svědky navrhovali vyslechnout „havířku“ Annu Bučilovou z Příbrami na Flusárně a Václava Sirotka, havíře v Konětopech. 

Koncem roku 1885 předalo státní zastupitelství věc Sirotkových zpátky k vyřízení Okresnímu soudu v Příbrami. Ten 19. ledna 1886 vyslechl Petra Sirotka, který upřesnil, že jeho švagr a horník Matěj Bučil si původně vypůjčil na směnku od dohazovače (zprostředkovatele) Antonína Duška 30 zl. Když švagr zemřel, šel Petr Sirotek za Duškem a dohodl se s ním, že tuto směnku zaplatí, protože Bučilova vdova nic neměla. Jeho manželka Marie Sirotková však

Duškovi tuto směnku nepodepsala.

Příliš vysoké úroky

Právě Duškovi odváděl Petr Sirotek první dva roky čtvrtletně úrok 3 zl. 60 kr., pak mu jeden rok platil čtvrtletně 3 zl. Na to dostal list od Josefa Toksteina, aby se dostavil do jeho bytu, kde mu Tokstein sdělil, že tato směnečná pohledávka patří jemu, a ptal se, kdy ji Sirotkovi zaplatí. Pak dodal, že s pohledávkou počká, ale že mu z ní Sirotek musí platit čtvrtletně 2 zl. Sirotek Toksteinovi řekl, že jsou ty úroky moc velké, ale Tokstein trval na svém, tak mu Sirotek po dva roky odváděl čtvrtletně po 2 zl. na úrocích. Na konci masopustu 1885 donesla Marie Sirotková Toksteinovi poslední 4 zl. Pak Tokstein vydobyl již zmíněnou exekuční dražbu. 

Téhož dne vyslechl soud i jeho manželku Marii Sirotkovou, která potvrdila, že si její zemřelý bratr Matěj Bučil z Konětop půjčil oněch 30 zl. na směnku od Antonína Duška z Příbrami. Když ale přinesla poslední 4 zl. Toksteinovi, kterému tato směnečná pohledávka ve skutečnosti patřila, Tokstein ji vyzval, aby tu původní směnku také podepsala, což udělala. Pak jí Tokstein řekl, že jim nějaký měsíc počká. Potvrdila také, že dali Josefu Toksteinovi z kapitálu 30 zl. již asi 59 zl. na úrocích.  

Byl soukromníkem, a nepracoval

Dne 5. února 1886 vyslechl okresní soud Josefa Toksteina. Prohlásil, že je mu 52 let (*19. března 1833 ve Veselí). Jeho rodiče byli František a Anna Toksteinovi. Absolvoval dvě nižší třídy nižšího gymnázia v Písku, pak se učil smíšenému obchodu v Klatovech, později vedl obchod v Příbrami a v době soudní rozepře už byl takzvaným soukromníkem, nepracoval. Byl vdovec. Z manželství s Annou, dcerou příbramského měšťana Jakuba Mottla, mu zůstaly čtyři nezaopatřené děti (Božena, nar. 1863; Josef, nar. 1864 a studující v Praze; Terezie, nar. 1872; Jan, nar. 1874). Domácnost mu vedla služebná. Vlastnil dům č. 120 v Pražské ulici (nyní č. p. 9/II). Již jednou byl vyšetřován pro lichvu, vyšetřování ale zůstalo bez výsledku. Jinak byl zachovalý, mluvil česky a německy a byl stále členem městského výboru v Příbrami. 

Necítil se vinen a tvrdil, že až v roce 1882 k němu přišel jakýsi horní proviziant Antonín Dušek, který bydlel svého času v Příbrami a nyní se přestěhoval někam do Uher. Řekl, že má u sebe směnku na 30 zl. a že je ve finanční tísni. Žádal ho, aby směnku odkoupil, a tak to udělal. Dušek mu ke směnce dal z dobré vůle 50 nebo 75 krejcarů jako úrok. Na směnce byli podepsáni jako příjemci manželé Sirotkovi a Matěj Bučil. Když směnka za čtyři měsíce propadla, Dušek mu celých 30 zl. přinesl. Tokstein nevěděl, kdo mu ty peníze dal. 

Asi půl roku poté Dušek opět přišel k Toksteinovi a dal mu zase tu směnku na 30 zl. od manželů Sirotkových a Bučila a žádal o novou půjčku 30 zl., kterou mu Tokstein dal, a Dušek mu hned nechal 75 kr. jako čtvrtletní úrok. Pak se Dušek z Příbrami odstěhoval, a tak Tokstein pohledávku upomínal u Sirotkových, ale čekal, protože jim nechtěl dělat zbytečné útraty. Později Sirotkovi přišli a žádali o odklad. Při této příležitosti jim však Tokstein vystavil novou směnku na 30 zl., kterou oba podepsali. To byla směnka z 14. října 1883, která se dochovala v soudním spisu. Stará směnka se prý přetrhla, ale Tokstein nevěděl, co se s ní pak stalo. 

Když se nová směnka psala, odevzdali Sirotkovi Toksteinovi dva zlaté, ale to prý nebyl úrok, nýbrž náhrada za to, že k nim Tokstein poslal zvláštního posla a za dopis v té věci. Kromě těchto dvou zlatých prý dali Sirotkovi od začátku roku 1883 do července 1883 jen dvakrát po 70 kr. Dostal tedy od Sirotkových na úrocích celkem 1 zl. 40 kr. a tu náhradu 2 zl. Tokstein popřel, že chtěl po Sirotkovi tak vysoké úroky.

Zmatené vysvětlování a zmizení dohazovače

Při pokračování výslechu přiznal, že mu Marie Sirotková opravdu dala ještě 4 zl., ale ty prý patřily jeho švagrové Marii Toksteinové z Vinohrad a byl to pololetní úrok z kapitálu 110 zl., které Sirotkovi dlužili. Na tuto půjčku byl jejich ručitelem zdejší měšťan Matěj Pučálka, který zaplatil 100 zl., takže Sirotkovi dlužili už jen 10 zl., zmateně vysvětloval Tokstein. Tvrdil, že na něm nemůže Sirotek „počítat žádnou škodu“, jelikož mu nezaplatil ani to, co mu náleželo. Ohledně úroků, které zaplatili Sirotkovi Antonínu Duškovi, Tokstein prohlásil, že mu do nich nic není. Petr Sirotek se před ním prý vydával za chalupníka, který má v Konětopech polnosti (jinak by mu nepůjčil). 

Okresní soud potřeboval vyšetřit dohazovače Antonína Duška, jenže ten zmizel. Den po Toksteinově výslechu napsal okresní soud státnímu zastupitelství, že bohužel Antonína Duška nemůže vyslechnout, protože se odstěhoval neznámo kam. Muselo se čekat, jestli bude Dušek vypátrán. 

Až po měsíci, 7. března 1886, vyslechl okresní soud ještě Václava Brože, rolníka a starostu z Brodu, který prohlásil, že Sirotkovy nezná. Záznam výslechu Anny Bučilové, ani Václava Sirotka však v soudním spisu není. Je v něm ale protokol z 10. března 1886, kdy soud vyslýchal Eduarda Kalinu, solicitátora v advokátní kanceláři JUDr. K. Stiebitze v Příbrami. Prohlásil, že Josefa Toksteina zná dobře a zvlášť proto, že „dává v naší kanceláři pracovati“. V sedmdesátých letech pro něj Stiebitzova kancelář „zažalovala několik směnek“, ale Kalina nevěděl, jestli těmito směnkami provozoval Tokstein „peněžní obchod“. Od nikoho neslyšel, že by Tokstein od někoho bral vysoké úroky, nebo vůbec nějaké úroky, a také mu nebylo známo, že by se živil lichvou. V roce 1885 zažaloval Tokstein v kanceláři dvě směnky, ale Kalina nevěděl, zda pocházely z peněžních obchodů.    

Dne 16. března 1886 oznámil příbramský purkmistr Karel Hail okresnímu soudu, že dohazovač Antonín Dušek zemřel před několika dny u svého syna Františka v Edelbachu v Rakousku. V Příbrami zůstala jen jeho sestra Antonie Burianová, která to potvrdila.

Člen zastupitelstva s dobrou pověstí

Dne 23. března 1886 sdělila příbramská městská rada okresnímu soudu, že Josef Tokstein se živí z výnosu svého domu (byl to nájemní dům s několika byty), ze statku ve Třebsku (zde měl v listopadu 1877 dluhopis na 260 zl. u Josefa a Rosy Procházkových na jejich mlýn č. p. 35 a z tohoto dluhopisu vybíral 12% (!) úrok) a z uložených kapitálů. „Je členem příbramského obecního zastupitelstva, což samo svědčí o jeho úplné zachovalosti a dobré pověsti, které v městě požívá,“ zastávala se Toksteina městská rada. 

My však o Josefu Toksteinovi víme i to, že se hlásil ke staročechům – zastáncům pasivní politiky na říšské radě i v českém zemském sněmu. V roce 1875, když krachla okresní záložna a její členové si nemohli vybrat své vklady, protože peníze kdosi zpronevěřil, byl pověřen správou záložny coby člen jejího dosavadního výboru a zároveň člen obecního výboru. Ze zpronevěry však byli obviněni jen tři lidé. Předseda záložny Josef Procházka byl v Praze odsouzen na 15 let vězení a v červenci 1892 se po návratu do Příbrami oběsil. Městský pokladník a kontrolor záložny Alois Kulhánek, v jehož domě záložna sídlila, pobyl ve vězení 10 měsíců. Účetní záložny Rudolf Šolc zemřel ve vězeňské nemocnici, a tak byla největší část viny svalena na něj. Záložna byla rozpuštěna, vkladatelé o své úspory přišli. 

Dne 29. března 1886 vyslechl okresní soud pětačtyřicetiletého Petra Soukupa, horníka a starostu v Konětopech, který prohlásil, že Sirotkovi žijí v nuzných poměrech a že byli již několikrát stíháni exekucemi, například že jim jakýsi František Bučil zabavil brambory ještě „na stojáka“ na poli pro nějakou pohledávku. 

Dne 1. dubna 1886 sdělil příbramský okresní soud pražskému státnímu zastupitelství, že se ve zdejším okresu sice ví, že Josef Tokstein provozuje peněžní obchody, ale že se nedá prokázat, zda a které jeho kšefty jsou zároveň lichvou, a proto se nedá tento případ dovést ke zdárnému konci. O dalších osudech Sirotkových není nic známo. Ona nová směnka, kterou Josef Tokstein donutil rodinu podepsat, však zůstala ve spisu, a vyplacena tedy zřejmě nebyla. 

JUDr. Josef rytíř Jeschke (*1851) byl synem vrchního horního rady a přednosty příbramského horního závodu Ignáce von Jeschke. Toksteinův advokát Jeschke, muž „sličný, ze vzezření úctyhodný a solidní“, byl členem příbramského městského zastupitelstva a vedení městské spořitelny, okresním místostarostou, právním zástupcem města, správcem vdovských a sirotčích důchodů a pozůstalostí. Na jaře 1913 předstíral, že se potřebuje zotavit z úmrtí dvacetileté dcery a musí odjet do lázní. V březnu zmizel z města i se 600 000 K, které mu nepatřily. Vzhledem k jeho postavení policie čtyři týdny váhala s vydáním zatykače. Když byl 24. dubna 1913 zatykač konečně vydán, bylo pozdě. Údajně se nenašla podobenka vhodná pro účely jeho stíhání, v příbramském okresním archivu je však uložena kvalitní skupinová fotografie asi z roku 1913, na níž je kromě Jeschkeho a tehdejšího starosty Maxe z Alemannů několik dalších členů městské honorace. Jeschke nebyl dopaden. Dne 4. července 1913 poslal z Prahy do Příbrami dopisy, že se nevrátí a že má být na jeho jmění uvalen konkurz. 

Božena, svobodná dcera Josefa Toksteina, se přestěhovala do Písku, kde v srpnu 1908 zemřela. Otec ji nechal pohřbít na příbramském hřbitově v hrobce, kterou tehdy pro rodinu zakoupil. Josef Tokstein zemřel 5. března 1916 v Chrástavé a byl pohřben ke své dceři. V říjnu 1926 se v Příbrami vyskytuje Josef Tokstein mladší, bývalý ředitel příbramské Městské spořitelny, který se tehdy stal jednatelem firmy Příbramská strojírna a slévárna. Do rodinné hrobky ke svému otci však pohřben nebyl.   

Věra Smolová, SOA v Praze – SOkA Příbram 

Proměna Vltavy a okolí

Státní okresní archiv Příbram zve na výstavu Vltava – proměny historické krajiny. Výstavu připravila Katedra geomatiky Fakulty stavební ČVUT v Praze a zaměstnanci archivu pro ni dodali část podkladů ze spravovaných fondů. Výstava se zabývá se důsledky povodní, stavby přehrad a změn ve využití území kolem Vltavy na kulturní a společenský život. Součástí výstavy jsou unikátní modely řeky před výstavbou přehrad Orlík a Slapy a po jejich výstavbě a audiovizuální prezentace. Vstup volný. Výstava potrvá do 30. listopadu 2022.