V minulém čísle jsme vyprávěli o osudu jedné chudé březohorské rodiny z roku 1875. Nyní si připomeneme událost, která se stala v jiné takové rodině roku 1894. Za dlouhých 19 let se situace obyvatel hornických Březových Hor nijak nezlepšila.

František Mora se narodil v dubnu 1864 ve Voltuši u Rožmitálu a stejně jako kdysi jeho otec odešel pracovat do březohorských dolů. V rodné vsi si našel nevěstu Marii Kusbachovou, která byla o dva měsíce starší. Mariini rodiče měli ve Voltuši domek, její již zemřelý otec býval tesařem. František a Marie Morovi se vzali 4. října 1886 ve Starém Rožmitále. Oba byli ještě nezletilí, protože právní dospělosti se tehdy dosahovalo až ve 24 letech. S Františkovým sňatkem souhlasil jeho otec, Marii ho povolil okresní soud. 

Dne 4. června 1887 se mladí manželé přihlásili k pobytu na Březových Horách č. p. 2. Tento dnes již zbouraný velký dům stával v hořejší části dnešního náměstí Jana Antonína Alise, pod cestou vedoucí kolem školy, a patřil Karlu Wimmerovi. V tomto domě se Morovým narodili 18. září 1888 syn Bohuslav a 19. července 1891 dcera Marie.

Rukavičkářství v domácích podmínkách

Pak se Morovi přestěhovali do podnájmu v Mariánské ulici č. p. 310. Matka pečovala o skromnou domácnost a o děti, a ještě pracovala jako domácí šička rukavic, aby se rodina uživila. Domácká rukavičkářská výroba, kterou se původně zabývali jircháři, činící jelení, srnčí a další jemné kůže, a rukavičkáři, zhotovující z nich rukavice, se v šedesátých letech 19. století rozšířila z Dobříšska mezi chudší vrstvy příbramského obyvatelstva. Rukavice tehdy nosily střední a vyšší vrstvy běžně a ty kožené po většinu roku. Kolem roku 1900 se v českých zemích vyrobilo 15 milionů párů rukavic ročně, 80 až 90 procent produkce se vyváželo do ciziny. 

Moderní rukavičkářství přišlo do Čech koncem 18. století z Francie, kde vznikla technologie výroby tzv. hlazených rukavic z vláčné kůže. Kalibrem (strojem) vykrojené barevné rukavice ze skopovic, kozin i hovězin přiváželi z pražských továren faktoři do Příbrami a okolí, kde byl dostatek laciných pracovních sil. Za plat půjčovali potřebné stroje ženám, které rukavice sešívaly na stroji nazývaném harfa. Tamborovaly je čili zdobily řetízkovým vyšíváním, které se obvykle provádělo na tamborovacích strojích, obšívaly, dírkovaly a opatřovaly podšívkou.  

V devadesátých letech 19. století působilo v Příbrami sedm faktorů, na Březových Horách jedenáct a v Podlesí šest. Dohromady zaměstnávali na 1000 šiček. Nezdravé prostředí v řadě domácností, tvořených často jedinou místností, které zhoršovala domácí rukavičkářská práce, přispívalo k velkému šíření tuberkulózy. Na ni umíralo zejména mnoho mladých dívek, ale i starších šiček. (Na začátku roku 1899 se březohorské šičky rukavic přidaly k protestům ostatního tamějšího dělnictva, k výraznému zlepšení jejich životních podmínek však nedošlo).

Sirky na hraní

V sobotu ráno 11. března 1894 odešel František Mora na šichtu. Matka potřebovala nakoupit potraviny. Děti nechala doma samotné a požádala svou švagrovou A. Morovou, aby se na ně zašla podívat. Ta se ale zdržela, a tak si nehlídané děti vzaly na hraní sirky, k nimž měly volný přístup. Podařilo se jim škrtnout a zapálit kahan. Od něj chytla postel. Ze slámy v posteli, pod níž se vyděšené děti s rozžatým kahanem skryly, se začal po místnosti rychle šířit jedovatý dým. Jeho množství stále rostlo, jak oheň zachvátil peřiny, oděvy, dřevěný nábytek a rozešité rukavice.   

Když švagrová přišla do domu, už nemohla pro hustý kouř a zápach v bytě Morových vydržet. Vyběhla ven z bytu a hledala pomoc v dalších bytech tohoto domu. Nikdo z rodiny domácího pána Františka Staňka ani spolunájemník Sádlo tam však nebyli.

Děti se vzkřísit nepodařilo

Mezitím rychle přiběhla matka dětí. Lomila rukama a prosila lidi, kteří se seběhli k místu neštěstí, aby zachránili její děti. Ti se teprve tehdy dozvěděli, že pětapůlletý Bohuslav i dvouapůlletá Marie v bytě zůstali. Alois, Beran, Václav Šíbl, Antonín Bělohlávek a jeho truhlářští dělníci vnikli do bytu. V hořících troskách byly děti s nasazením sil nalezeny. Byly vyneseny na čerstvý vzduch, ale nepodařilo se je vzkřísit. Přivolaný báňský lékař dr. Čermík mohl jen konstatovat jejich smrt. Stateční muži se při zachraňování dětí otrávili oxidem uhelnatým, takže pak několik dní trpěli silnou bolestí hlavy, zvracením a celkovou slabostí. 

Ještě téhož dne ve 14 hodin vykonala komise c. k. okresního soudu za řízení auskultanta Bendy obdukci obou zadušených dítek. Ohledání tělíček v obydlí nešťastných manželů Morových za přítomnosti svědků F. Šedivého a Č. Slabihoudka provedli dr. Brumlík, c. k. okresní lékař, dr. Kříž, c. k. horní lékař. Komisaři zjistili, že Bohuslávek a Mařenka Morovi zemřeli na otravu oxidem uhelnatým. Jejich pohřeb se konal 12. března 1894 na novém březohorském hřbitově, vysvěceném v říjnu 1889. Jejich jména se však v soupisu očíslovaných hrobů nevyskytují, zřejmě byli pohřbeni do chudinského hrobu v dětském oddělení.  

Podle podacího protokolu příbramského okresního soudu bylo proti jejich matce Marii Morové okamžitě zahájeno vyšetřování pro přečin proti bezpečnosti života či – jak říkáme my – pro zanedbání povinné péče. Byli vyslýcháni spolunájemníci a osoby, které se na místo neštěstí dostavily jako první. Soudní spis se značkou A 94/19 se bohužel v našem archivu nedochoval, stopy po něm končí už v březnu 1894, kdy se k věci vyjadřovalo státní zastupitelství v Praze. Nevíme tedy, zda a jak byla nešťastná matka soudem potrestána. Tento případ však vyvolal na Březových Horách a v Příbrami velký rozruch a pobídl všechny rodiče, aby dávali na své děti lepší pozor. 

Morovi ve svém bytě v č. p. 310 zůstali. Dne 13. září 1895 se jim v něm narodila dcera, kterou opět pokřtili Marie. Po ní tam přišel 31. ledna 1898 na svět František a jako poslední 17. října 1906 Jaroslav. Jejich matka tam zemřela po několikaměsíčním churavění právě na plicní tuberkulózu už 1. října 1917 ve věku 53 let. Jejich ovdovělý otec, který už byl hornickým proviziantem (důchodcem), ji na věčnost následoval do roka. 27. září 1918 zemřel v 54 letech na rozedmu plic. Farář do matriky ještě poznamenal, že nebyl k nemocnému zavolán, aby ho zaopatřil. Vzhledem k tomu, že rodiče Morovi zemřeli tak brzy po sobě, byl každý pohřben do jiného hrobu březohorského hřbitova. 

Nedochoval se ani poručenský spis okresního soudu, takže není známo, kdo se pak stal poručníkem mladších potomků Morových a kam se odstěhovali. V roce 1921 při sčítání obyvatel už se v č. p. 310 neobjevují. Z dalších evidencí vyplývá, že dcera Marie porodila po roce dceru a syn Jaroslav se časem stal jako jeho otec horníkem a později elektrikářem.

Zmizelé osudy současníků

A ještě douška. Psaní tohoto příběhu na měsíc listopad, kdy vzpomínáme na své zemřelé, mi znovu potvrdilo, že dřívější legislativy nařizující vedení všelijakých evidencí umožnily současným badatelům nacházet dost údajů i o těch „nejobyčejnějších“ lidech minimálně od 19. století. Zároveň jsem si uvědomila, že vzhledem k současným omezením zdůvodňovaným ochranou osobních údajů budou mít budoucí badatelé včetně genealogů takových možností mnohem méně. Je to škoda, není důvod, aby poctiví pracující lidé mizeli v propadlišti dějin. 

Věra Smolová, SOA v Praze – SOkA Příbram

Znáte někoho?

Pomozte státnímu okresnímu archivu s identifikací lidí z Příbramska na fotografiích z první poloviny 20. století. Ukažte je i svým rodičům, babičkám a dědečkům, prababičkám a pradědečkům, pratetám a prastrýcům… mohou ještě někoho poznat. Fotografie jsou zde: ebadatelna.soapraha.cz/a/2075/1. Nahoře na liště je i možnost Náhledy pro prohlížení více snímků najednou. Nová čísla snímků se zobrazují dole a jejich soupis najdete na stejném webu ve složce Dokumenty nebo pod přímým odkazem 1url.cz/mKGT8.

Pokud najdete své předky, příbuzné a jejich přátele nebo alespoň vám bude povědomé jméno ze seznamu či třeba poznáte vojenskou uniformu, napište údaje s číslem snímku na e-mailovou adresu katerina.jobekova@soapraha.cz. Můžete i zavolat na čísla 311 000 709 nebo 737 277 827.