V současnosti, kdy se po kontinentu opět migrují miliony lidí, kteří v důsledku války na Ukrajině, jiných válečných konfliktů po světě, ekonomické či ekologické krize ve svých zemích hledají útočiště v Evropě, je to příběh opět aktuální, částečně poučný, stoprocentně lidský.

Před téměř 110 lety se daly do pohybu desítky tisíc lidí v italském údolí Valle di Ledro, kudy měla zanedlouho vést frontová linie mezi Itálií a Rakouskem-Uherskem, znesvářenými stranami tehdy svou strojovou brutalitou bezprecedentního konfliktu, kterému se říkalo Světová válka, dnes 1. světová válka.

Téma příchodu Ledrenských do Příbrami před téměř 110 lety je v kontextu dnešní situace velmi aktuální. Válečný konflikt, který se před rokem v Evropě rozhořel, ovlivňuje také život v Příbrami. Běžně se setkáváme s uprchlíky, většinou ženami s dětmi, které spěšně opustily své domovy na Ukrajině a vydaly se na dlouhou cestu směrem na západ. Do cizích zemí, často bez příbuzných a známých, bez znalosti jazyka, s krajně nejistými vyhlídkami a s obavami o partnery, kteří zůstali v zemi, jež se brání agresorovi. Problematickou budoucnost měli i Lederští v roce 1915, kteří utíkali z jedné z frontových linií 1. světové války. 

Druhá souvislost a téma pro květnové pokračování tohoto miniseriálu vychází ze skutečnosti, že i více než po sto letech existuje mezi Příbramí a regionem Valle di Ledro pouto. Při životě se stále udržuje příběh vyhnanců, města a lidí, kteří je přijali, i když sami čelili válečným obtížím a soužití nebylo jednoduché. Trvající historická vazba a partnerství obnovené v devadesátých letech minulého století bude mít od května v Příbrami silnější a hmatatelnější otisk. V lokalitě Čekalíkovský rybník se otevře nový park, který bude odkazem právě na společnou historii města Příbram a italského Valle di Ledro a ponese jeho označení. 

Podívejme se nyní, co se v roce 1915 vlastně stalo a jak Příbram a italští přistěhovalci společně žili. Následující popisy vycházejí z podkladů projektu Bohemia mia – Mé Čechy nebo Dov´ é la mia patria? – Kde domov můj?.

Ledrenský exodus

První světová válka se neodehrávala jen jako ozbrojený střet mezi armádami na frontě a ve vojenských lazaretech. Byly to také osudy rodin bez mužů v zázemí. Jednou z málo známých kapitol evropských dějin je drama lidí ze dne na den odvezených z rodného kraje pod Alpami do cizího prostředí kdesi v Čechách a na Moravě. Příběh plný útrap, starostí a stesku však současně vypovídá a statečnosti a síle. Je to svědectví o přátelství, solidaritě a ochotě pomoci v nouzi. 

Obyvatelé Čech a Moravy stejně jako obyvatelé Tridentska v jižním Tyrolsku byli v roce 1914 příslušníky společného mnohonárodnostního státu Rakouska-Uherska. Po vyhlášení války museli muži narukovat do armády. Tridentští byli začleněni většinou do čtyř pluků tyrolských císařských myslivců (tzv. Kaiserjägrů) a odveleni na východní frontu, do Haliče, Bukoviny a Volyně. Během několika málo týdnů tam padlo téměř 80 % vojáků. 

Dne 23. května 1915 italský král Viktor Emanuel III. oficiálně vypověděl válku rakousko-uherskému císaři Františku Josefovi I. Frontová linie měla probíhat přes provincii Tridentsko. Rakouské úřady okamžitě vydaly příkaz k evakuaci 75 000 civilních osob z pohraničí na sever, do bezpečnějšího vnitrozemí monarchie – do Tyrolska, Horních a Dolních Rakous a také do Čech a na Moravu.

Byl vydán přesný harmonogram, každá obec měla pevně stanovenou hodinu odjezdu. Lidé si s sebou směli vzít zásobu potravin na několik dnů, příbor a deku. Řekli jim, že odjíždějí na jeden až tři týdny. Zavazadla byla povolena do hmotnosti 10–15 kg. Pokud byla těžší, museli je nechat na nádraží. Domácí zvířata odevzdali v Rivě oproti potvrzení. Pak byli naloženi do nákladních vagonů a po třech dnech nekonečné cesty se ocitli v přechodném domově – v Čechách.  

Příkaz k evakuaci se týkal celkem tří tisíc žen, dětí a starých lidí z alpského údolí poblíž jezera Ledro, kteří byli rozmístění v několika desítkách obcí na Příbramsku, Kladensku, Rakovnicku, Sušicku, Turnovsku a Prostějovsku. Přesný klíč k výběru měst a obcí, jejichž povinností bylo uprchlíky ubytovat a postarat se o ně, neznáme. Byla to však vždy menší místa, aby se zabránilo případným epidemiím. Do Příbrami přijelo vlakem asi 400 uprchlíků, v Příbrami jich zůstalo 192, na Březové Hory bylo přiděleno 162 uprchlíků (koncem roku po přistěhování dalších Italů z okolních vesnic jich tam bylo 200). Následujícího dne přijelo 59 Italů do Milína. Místodržitel kníže Thun vyzval české obyvatelstvo, aby poskytlo všem válečným běžencům veškerou možnou pomoc. 

Bezprostředně po svém příjezdu byli Italové ubytováni v příbramských hostincích: ve velkém sále hostince Sebastopol, v menším sále hostince Port Artur, U Hendrychů v Březnické ulici a v sále ve dvoře hostince U Zlatého soudku. Situace v Příbrami byla obzvláště obtížná – ve městě se nacházel lazaret pro vojáky, kam stále přibývali ranění. Do města přicházeli i další váleční uprchlíci. Město žádalo o větší příděly mouky a otopu, ale marně. V roce 1917 byly pro nedostatek uhlí uzavřeny místní školy. 

Práci získávali Italové často na statcích a polích. V Příbrami také vypomáhali v zahradnictví Anny Volákové. Její manžel narukoval na frontu a ona zůstala se dvěma dětmi na všechno sama. Ovoce a zelenina, které dostávali jako odměnu za práci, jim pomáhala přežít válečné útrapy.

Svatá Hora od Itala Luraga

Velice významné místo italských vysídlenců zaujala Svatá Hora. Představovala pro ně nejen cíl pravidelně konaných poutí k Panně Marii Svatohorské, k níž chovali zvláštní úctu, protože jim připomínala mariánské poutní místo v Pinè nedaleko Trenta. Byla to také jedna z mála možností, jak se setkat se svými příbuznými a známými, kteří byli rozptýleni po nejrůznějších místech Čech a Moravy. Zde společně čerpali naději a sílu čelit ve svém každodenním životě válečným útrapám. 

S výjimkou kněží nemohli vysídlenci bez povolení opustit město nebo obci, kde byli umístěni. Docházelo tak k paradoxním situacím, kdy lidé ubytovaní nedaleko od sebe mohli udržovat kontakt pouze písemně. Vzácnou příležitostí k setkání byly církevní poutě na Svatou Horu. Italové z Valle di Ledro po staletí slaví vždy v červenci velký svátek s procesím jako díkůvzdání Panně Marii za to, že je ochránila před morovou epidemií. Neudělali výjimku ani během pobytu v Čechách a scházeli se na Svaté Hoře u Příbrami, v nejznámějším českém poutním místě postaveném podle návrhu italského architekta Carla Luraga. 

Kněží byli hlavní oporou zbožných italských vysídlenců. Poskytovali jim útěchu od prvních chvil (informace o odsunu se od c. k. hejtmanství v Rivě dozvěděli jako první právě kněží), někteří je provázeli při transportech, jiní za nimi přijeli později do Čech. Byli učiteli, rádci, tlumočníky, žadateli o ošacení, obuv nebo kukuřičnou mouku na polentu.

Příbram, konec světa

Gina Bazzoli popisuje svůj příjezd do Příbrami v roce 1915 takto:
„Ráno třetího dne nás odstavili na jednom nádraží na slepou kolej asi na tři hodiny. Pak přišli četníci se slečinkou, která mluvila naší řečí. Ta nám řekla, abychom vystoupili, protože jsme dojeli na místo určení – do města Příbrami. Při těchto slovech se většina lidí vyděsila, zdálo se jim, že nás vystěhovali na konec světa. A měli pravdu, jestli si pomyslíme, že většina z nich nikdy nebyla ani v Rivě.

Naložili jsme zavazadla, starce a děti na několik vozů a zahájili pomalý pochod ulicemi města. V doprovodu četníků a té slečny jsme pochodovali po ulicích města v řadě za vozy, černí na duši i od sazí, špinaví a hladoví jak cikáni. Místní na nás pohlíželi s podivem. Mluvili jazykem, z něhož jsme nechápali ani slovo. Slečna nám doporučovala, aby rodiny zůstaly pohromadě.

Naše vozy projely celým městem a zastavily se před hotelem, v němž byl v přízemí velký taneční sál se vstupem z ulice. Žádný stůl a žádné židle, staří lidé a děti i lehali znaveni na holou podlahu, která naštěstí byla dřevěná. Krátce po našem příjezdu dojely vozy se slámou, kterou jsme nastlali podél stěn celé místnosti, jen uprostřed zůstal čtverec volný. Pak přišli muži, kteří postavili pár sporáků na uhlí.“

Radost a slzy mnohých set očí

Svatohorská kronika Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele (redemptoristů) z let 1907–1930 kněží zmiňuje příjezd italských poutníků roku 1917:
„V neděli večer dne 15. července bylo přivítání na nádraží. To byla podívaná! Shledali se tu po dvou letech obyvatelé téhož údolí jižních Tyrol, spatřili se členové téže farnosti a osady. Ve chvílích náhlého stěhování byli rozděleni a teprve nyní se nalezli. Nejdojemnější bylo divadlo, když dítky, tenkráte nemluvňata nebo ve věku dvou až čtyř let, nyní poprvé spatřily své blízké příbuzné, nebo když dospělí sotva již poznali dítky zatím povyrostlé. Radost a slzy mnohých set očí, to je krátký výraz té scény nevídané.“

 27. května se uskuteční slavnostní otevření Parku Ledro v Příbrami.

 Na základě podkladů Bohemia Mia rubriku připravil:

Stanislav D. Břeň