Před 75 lety, ve dnech 11.–12. května 1945, došlo na Příbramsku k jedné z posledních významnějších bitev 2. světové války v Evropě. Podepsání kapitulace nacistickým Německem s platností od půlnoci 8. května 1945 neznamenalo totiž automaticky okamžité ukončení bojových akcí na všech frontách starého kontinentu.

Význam bitvy u Slivice na konci 2. světové války je umocněn tím, že se odehrála čtyři dni po podepsání kapitulace. Dále, že se jí zúčastnili proti nepřátelskému uskupení hitlerovské branné moci nejen dobrovolníci z řad domácího hnutí odporu a sovětští partyzáni a parašutisté, ale též jednotky tří ukrajinských frontů (1., 2. a 4. UF) v součinnosti se 4. tankovou divizí XII. sboru 3. americké armády. Předtím zasáhli do těchto bojů v blízkém i vzdálenějším okolí rovněž vojáci protibolševických jednotek Ruské osvobozenecké armády (ROA) generála Andreje Andrejeviče Vlasova, převážně z 1. Buňačenkovy divize, kteří na konci války obrátili zbraně proti svým dosavadním hitlerovským spojencům, a ve snaze uniknout před Rudou armádou do amerického zajetí se přidali na stranu českého odboje. Výrazně pomohli proti německé přesile nejen při Pražském povstání, ale ve dnech 9.–10. května 1945 také v Příbrami, kde při bojích v ulicích města zlikvidovali minimálně 94 německých vojáků při vlastních ztrátách 12 příslušníků ROA. V Březnici padlo při střetnutí mezi ROA a hitlerovci údajně 37 Němců a čtyři vlasovci. Následně též 13 místních civilistů, včetně ženy v osmém měsíci těhotenství!

Čekání na Rudou armádu

Tragické krveprolití na konci války a vlastně v době, kdy Evropa již oslavovala mír, nastalo poté, co do prostoru Slivice – Milín – Březnice – Čimelice postoupila nepřátelská hitlerovská vojska odmítající složit zbraně a usilující za každou cenu proniknout před blížící se Rudou armádou do americké zóny, což bylo v rozporu s právě vyhlášenou německou kapitulací. Vzhledem k tomu, že jižní a jihozápadní část Příbramska ležela poblíž hranice tzv. demarkační čáry, předem dohodnuté sovětskými a americkými Spojenci, vznikla zde paradoxní situace. Ve dnech 6.–7. května 1945 totiž američtí vojáci dosáhli těchto pozic na linii Lnáře – Blatná – Sedlice – Nová Hospoda – Podolský most, s předsunutými hlídkami u Hvožďan a Bubovic na Příbramsku, odkud vysílali průzkum přes stop-linii. 

Podle dochovaných archivních dokumentů se jednalo převážně o příslušníky 37. tankového praporu, 25. jízdní eskadrony a 22. polního dělostřelectva elitní 4. tankové divize gen. Williama M. Hoge, vojáky 2. jízdní průzkumné skupiny plk. Charlese Hancock Reeda z XII. sboru a příslušníky 16. tankového praporu a 64. praporu obrněné pěchoty 16. obrněné divize gen. Johna Leonarda Pierce z V. sboru 3. Pattonovy americké armády. Ti dorazili do Příbrami a dalších míst regionu již 7. května 1945, avšak nesměli za touto stop-linií podle předchozí dohody se SSSR vojensky zasahovat. Rudá armáda sem přijela až o čtyři dny později. Mezitím ustupující složky německé branné moci terorizovaly místní civilní obyvatelstvo.

Hitlerovci terorizovali místní obyvatelstvo

Situace v okolí Milína se zásadně zdramatizovala po 8. květnu, kdy vešly v platnost podmínky vzpomínané německé kapitulace. Do prostoru Slivice – Milín – Čimelice postoupila další hitlerovská vojska ustupující od Prahy a také ze Sedlčanska, odmítající složit zbraně a usilující za každou cenu proniknout před blížící se Rudou armádou do americké zóny. Šlo mimo jiné o bojovou skupinu SS-Wallenstein zformovanou předtím ve výcvikovém prostoru SS na Sedlčansku. Operovaly tu i zbytky pluku pancéřových granátníků z SS-divize Das Reich, dále frekventanti školy samohybného dělostřelectva, dělostřelecké, tankové a ženijní školy SS a jiní. V řadách nepřátelské branné moci byli tehdy identifikováni nejen Němci, ale též vojáci z Rakouska, Maďarska, Chorvatska, Francie, Holandska, dále příslušníci národů tehdejšího Sovětského svazu – především členové elitní 20. granátnické SS-divize Estonské a dokonce i rota vojáků Slovenského štátu. Kromě SS se nacházeli na strategicky důležité komunikaci příslušníci Wehrmachtu, bezpečnostních složek, okupačního aparátu a němečtí civilisté prchající před frontou. 

Ústupové trasy vedoucí po strakonické silnici přes Milín dále na jihozápad byly však v této době již neprůjezdné, na stop-linii střežené Američany. V čele nepřátelského uskupení zde stál SS-Gruppenführer gen. Carl Friedrich von Pückler – Burghaus, někdejší velitel Waffen-SS v Čechách a na Moravě, který se tehdy přemístil z Prahy do nedalekých Čimelic. Dne 9. května dal příkaz jednotkám zadního voje v oblasti Slivice a Milína vytvořit narychlo tři obranná pásma s cílem odrazit předpokládaný útok Sovětů a pokusit se znovu o separátní jednání s Američany. Nepřátelská technika včetně tanků, děl a minometů byla rozmístěna po obvodu milínské kotliny. Hlavní síly se soustředily na linii Buk – Slivice – milínské vlakové nádraží – Kozí vrch. Mezi stanovišti těžké techniky se zakopala pěchota. Při této činnosti, která byla v příkrém rozporu se vzpomínaným německým kapitulačním aktem, docházelo k terorizování okolního civilního obyvatelstva. Proti tomuto opěrnému bodu 11. května vyrazili z Příbrami partyzáni ze skupiny Smrt fašismu a členové místní revoluční gardy pod velením sovětského parašutisty npor. Michaila Stěpanoviče Marčenka.

Decimované rojnice partyzánů

Jeden oddíl směřoval ke Slivici od Brodu na korbě nákladního automobilu, další od Jerusalema a třetí od Hájů. V okamžiku, kdy se dostali tito bojovníci do palebného pásma německých zbraní, stali se snadnými terči protivníka. Jejich postavení bylo kritické, v podstatě beznadějné. Padlo zde 17 partyzánů, z nichž většina byla obyvateli Příbrami. Život tu položil takřka každý třetí muž: Miloslav Fürst, Josef Hlaváček, František Krejčí, švagři Miroslav Malý a Josef Molcar, Josef Oktábec, Josef Paul (měl vydloubané oči, uřezané uši a nos bajonetem), Antonín Pešice (řidič automobilu zasažený minometem), Karel Přibyl, Bohumil Lojín, Karel Maršík, Miloslav Starý, František Soukup, Miroslav Biderman, Vasil Bočko, Jan Jakubčo a František Majer (amputované obě nohy dávkou z kulometu). Rojnice partyzánů byly decimovány. 

V osadě Buk připomíná pomník další oběti z řad místních civilistů. Václav Šplíchal zvedl 10. května odhozenou pušku ze škarpy a byl hitlerovci okamžitě zastřelen. Richarda Štěpána (rozdrcená lebka) a jeho syny Jiřího a Vladimíra umučili esesáci dne 11. května za to, že vztyčili u svého domku čs. vlajku, a 70letého Václava Zelenku ubodali 17 ranami bajonetem. Jednou z posledních obětí byl Josef Sládek vykonávající strážní službu při strakonické silnici u nedalekých Chraštic, usmrcený dávkou z německého kulometu 12. května v asi šest hodin ráno. Spolu s ním zde byl usmrcen také Rudolf Máša.

Boje ukončili až Sověti

Teprve úder sovětských vojsk 11. května v odpoledních a nočních hodinách znamenal definitivní konec bojů. Po předchozím průzkumu terénu následoval přepad pomocí děl a kaťuší. Palebné pozice si Rudá armáda vytvořila mezi Svatou Horou a Háji, u Brodu a před Raděticemi nedaleko Slivice. Obranný rajón nepřítele pokryla sovětská dělostřelecká palba, pak přišel útok pozemních vojsk. Z útvarů 2. UF maršála R. J. Malinovského bojovali v prostoru Slivice – Milína – Březnice – Čimelic vojáci 9. gardového mechanizovaného sboru gen. M. V. Volkova a 2. gardového mechanizovaného sboru gen. K. V. Sviridova v sestavě 6. gardové tankové armády gen. A. G. Kravčenka, postupující od Příbrami a Dobříše. 

Tato 6. armáda byla jediná ze sovětských útvarů na čs. území vyzbrojená též americkými tanky M4 Sherman. Z východu, od Kamýka nad Vltavou a Radětic, útočily složky 24. a 25. gardového střeleckého sboru 7. gardové armády gen. M. S. Šumilova, a od jihu, po pravém křídle Američanů, jednotky 38. a 39. gardového střeleckého sboru 9. gardové armády SSSR. Ve směru od Obor a Dolních Hbit pronikali vojáci maršála A. I. Jeremenka ze 4. UF. Z útvarů 1. UF maršála I. S. Koněva zde plnil speciální úkoly, pronásledování a likvidaci vlasovců, 25. tankový sbor gen. J. I. Fominycha z 13. armády gen. N. P. Puchova, postupující od Příbrami a z Rožmitálska. 

Tyto sovětské jednotky měly označení na strojích v podobě dvakrát podtrženého bílého srdce. Asi ve tři hodiny ráno 12. května utichla u Slivice střelba, hitlerovci opustili své pozice a vzdali se Sovětům. Jejich velitel SS-Gruppenführer gen. Carl Friedrich von Pückler – Burghaus však ještě nějaký čas odmítal složit zbraně. Nakonec ale podlehl tlaku spojeneckého obklíčení a v noci 12. května 1945 souhlasil s kapitulací. Záhy nato se pak v rakovické části Čimelic zastřelil. Za sovětskou stranu vedl jednání o kapitulaci gardový generál Sergej Serjogin, velitel 104. gardové střelecké divize 38. gardového střeleckého sboru 9. gardové armády 2. UF, a za Američany náčelník štábu 4. tankové divize XII. sboru 3. americké armády plukovník Dan Allison. 

Josef Velfl
Hornické muzeum Příbram