Mezi 16. dubnem a 9. červnem 2026 proběhl na Příbramsku již 57. ročník Hudebního festivalu Antonína Dvořáka Příbram.

Nabídl 21 krásných koncertů a doprovodné akce. Nechci se rozepisovat o jednotlivostech, ale chtěl bych jménem svým a rozhodně i v zastoupení ostatních potomků skladatele poděkovat Albíně Dědičík-Houškové za opětovnou úžasnou práci a zaujetí, se kterým festival připravila. Dík rozhodně patří i její rodině, která ji trpělivě podporuje. Jsem si jist, že i sám skladatel by se z takového množství krásné hudby zaradoval a s chutí se vypravil třeba k Rusalčinu jezírku, kde by si v tichu lesa vyťukával na klopu saka různé hudební motivy. 

Letošní ročník Hudebního festivalu Antonína Dvořáka Příbram byl věnován vztahu Antonína Dvořáka s Anglií. Anglická stopa se prolínala celým festivalem a byla velmi zřetelně čitelná u koncertu závěrečného, u kterého bych se přece jen rád zastavil. Oratorium Stabat Mater skladatel psal v době, kdy mu postupně zemřely tři první děti. Je to dílo, při kterém posluchači občas běhá mráz po zádech, občas vlhnou oči. Kdokoli se do provedení, které bylo velmi kvalitní, zaposlouchal, nemohl zůstat bez nejhlubších emočních prožitků. 

O tom, jak byla hudba Antonína Dvořáka a zejména skladba Stabat Mater přijímána v Anglii, a o podmínkách, ve kterých byla prováděna, vypráví skladatel sám v jednom ze svých dopisů příteli Velebínu Urbánkovi dne 14. března 1884 z Londýna do Prahy: 

„V pondělí byla první zkouška se sborem v Albert Hall, ohromné budově, v níž se může pohodlně směstnati až 12 000 lidí! Jak jsem se objevil u pultu, byl jsem uvítán hromovým, dlouhotrvajícím potleskem, uplynulo drahně času, než opět trochu klidu nastalo. Byl jsem hluboce dojat tak srdečnou ovací, že jsem ani slova promluviti nemohl a také by to nebylo nic platno, poněvadž by mi nikdo nerozuměl. [...] Ředitel spolku, který výhradně dává oratoria, p. Barnby, jenž vloni Stabat mater dirigoval, nyní výborně vše připravil a nastudoval, takže zkouška šla velmi dobře. Druhého dne byla zkouška s orchestrem a odpoledne se sólisty. Jsou to nejpřednější síly v Londýně, zejména tenor a alt jsou překrásné hlasy. Musím však v krátkosti naznačiti, jak silný je orchestr a sbor. Prosím Vás, nelekejte se! Sopránů je 250, altů 160, tenorů 180 a basů 250; v orchestru pak vedou slovo: 24 housle první, 20 houslí druhých, 16 viol, 16 cell, 16 kontrabasů. Dojem tak ohromného tělesa byl vpravdě okouzlující. Jest to vůbec k nevypsání. 

V úterý dával Littleton na mou počest velké diner. Bylo asi 150 osob pozváno, mezi nimi nejpřednější umělci a kritikové. Každý mne nejsrdečněji vítal a vřele mi tiskl ruku. Večera toho byly přednášeny výhradně mé skladby: dva sbory Eja mater a Tui nati vulnerati ze Stabat mater, čtvero Cigánských melodií, jež přednesli pp. Hutchinson a Winch, árie z Tvrdých palic, kterou znamenitě zpíval Američan Santley, Trio do g moll, dvě písně, jež přednesl pan Cummings, Moravské dvojzpěvy, jež zapěli p. Hutchinson a pí Monck-Mason a nakonec sbor Virgo virginum praeclara ze Stabat mater. Zdrželi jsme se až do půl třetí hodiny ranní. 

Littleton je velice roztomilý muž a nesmírný boháč; jest to věru báječné zařízení a žití v jeho knížecím domě. Na jeho žádost budu psáti nové oratorium ke slavnosti v Leedsu [...] 

[Při koncertu] hned při vstoupení byl jsem od obecenstva, čítajícího asi 12 000 hlav, bouřlivým potleskem přijat. Od čísla k číslu rostlo všeobecné nadšení a ku konci byl potlesk tak veliký, že jsem se znova a znova musel obecenstvu děkovati. Zároveň z druhé strany i orchestr a sbor mě nejvřelejšími ovacemi zahrnovaly. Zkrátka dopadlo to tak, že si ani lépe přáti nemohu. 

Ze všeho jsem již nabyl přesvědčení, že nyní nastává pro mne zde v Anglii nová a bohdá šťastnější doba, která, jak doufám, vůbec českému umění dobré ponese ovoce. Angličané jsou dobrý, srdečný a hudbymilovný národ a známo, že koho si jednou oblíbí, tomu také zůstanou věrni. Dejž bůh, aby i mně se tak stalo.“

Petr Dvořák
pravnuk skladatele