„Národností jsem Moravan, jazykem Čech, povoláním bohoslovec ke službě evangelia.“

Těmito slovy se Komenský představuje čtenářům v jednom svém spise. Pedagog tvořivosti, pro něhož byla škola dílnou lidskosti. Muž touhy a naděje v univerzální nápravu lidstva, k níž svět dospěje nenásilnou cestou. Osobnost spjatá s českou reformací svým životním údělem i myšlením. Ale též biskup Jednoty bratrské, který po propuknutí morové epidemie v polském Lešně, prvním zastavení na jeho exilové pouti, zastával nekompromisní postoje setrvávající na příkazu svědomí a humanity oproti tradiční surové praxi k nemocným. To všechno byl a je Jan Amos Komenský (1592–1670), jehož kulaté výročí narození si koncem března připomínáme. 

Moravan a větší část života exulant J. A. Komenský neměl k Příbrami žádné přímé vazby. Přesto se dají v našem městě zachytit místa, která nás na jeho podnětný život a z něj vycházející dílo upozorňují. První zastavení patří sboru Mistra Jakoubka ze Stříbra na Březových Horách. Významnou součást umělecké výzdoby interiéru tohoto kostela tvoří díla příbramského rodáka, sochaře Václava Šáry (1893–1951), jak už jsme si v Kahanu dříve připomínali. Právě Šárovým prostřednictvím získala náboženská obec Církve československé husitské z pozůstalosti akademického sochaře a malíře Václava Antoše (1878–1938) dva pásové sádrové reliéfy. Dílo o rozměrech 170 × 30 cm bylo původně vytvořeno pro Památník odboje na pražském Vítkově. Po umělcově smrti reliéfy za příznivou cenu 800 korun nabídnul Václav Šára příbramské radě starších. Díky donátorství rodiny, která si přála zůstat v anonymitě, bylo dílo do sboru věnováno darem. 

Kdo byl Václav Antoš? Absolvoval Odbornou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích. V dalším vzdělání pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze u J. V. Myslbeka. Svému profesorovi pomáhal při modelaci jezdecké sochy svatého Václava v Praze, dokonce se traduje, že obličeji knížete Václava Myslbek vtiskl rysy tohoto svého žáka. Pro Spolek výtvarných umělců Mánes, jehož byl Václav Antoš členem, vytvořil výroční prémie Jana Husa a Boženy Němcové. V sochařství se soustředil zejména na portrétní tvorbu, v malířství poutal pozornost svými malbami krajin a zátiší, které se objevily na jeho posmrtné výstavě uspořádané S. V. U. Mánes v Praze (1939). Podle jeho návrhu byla realizována mohyla se sochou lva na počest Viléma Konecchlumského z Konecchlumí.

Po přejití vichřic hněvu…

Oba reliéfy v březohorském sboru odkazují k našim duchovním a historickým kořenům. Pro jejich umístění bylo zvoleno průčelí po stranách kněžiště, kde doplnily Šárovy práce zpodobňující přijímání pod obojí. Antošův reliéf na pravé čelní stěně kněžiště připomíná Radost z osvobození a návrat legionářů do vlasti s T. G. Masarykem, motiv na levé straně zase Pláč exulantů po Bílé hoře s J. A. Komenským. Oba reliéfy byly zarámovány a opatřeny nápisem Komenského prorockých slov z Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské: „Věřím Bohu, že po přejití vichřic hněvu vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí.“ Dílo bylo slavnostně odhaleno 5. března 1939 a znovu připomenuto při vzpomínkových bohoslužbách na paměť J. A. Komenského 26. března 1939. 

Komenského nezkrácený výrok zní: „Věřím Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!“. Napsal ho v čase hlubokého zklamání, kdy se mu definitivně uzavřela možnost na návrat do vlasti. A přece se ani pak nevzdal své naděje. Smysl a dějinnou platnost Komenského slov si uvědomoval T. G. Masaryk, který jimi započal své první poselství národu v prosinci 1918. Vlastní parafrázi téhož výroku použil při svém prvním novoročním projevu v roce 1990 i Václav Havel: „Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila“.

Na rozhraní dvou mocí

Tradici slavnostních bohoslužeb k výročí T. G. Masaryka a J. A. Komenského ve sboru Mistra Jakoubka ze Stříbra zavedl zdejší prvofarář František Kalous. Jak dotvrzují zápisy rady starších, přetrvala po celé období nacistické okupace. Ba co víc. V roce 1943 vydala náboženská obec ve spolupráci s příbramskou knihtiskárnou Antonína Pelze Komenského Šestero. Stejný tiskař se následně podílel na vydání promluvy novozákoníka Františka Žilky Zbožnost Jana Amose Komenského, kterou ve sboru Mistra Jakoubka ze Stříbra biblista pronesl 14. listopadu 1943. Od roku 1946 na svého předchůdce navázal farář František Božovský, který více než padesát let každoročně z kazatelny připomínal věřícím, že Komenského dílo nijak neztratilo ze své aktuálnosti.

V roce 1991 při příležitosti listopadového výročí úmrtí J. A. Komenského farář posluchačům ve sborových lavicích poodkryl myslitelův důraz na nenásilí a mírovou všenápravu společnosti, k níž je nezbytná náprava sebe sama. „Minulou neděli jsme si dali slib, že dnes vzpomeneme J. A. Komenského. Dnes je zvláštní výroční den, svým významem naplněný smutkem i radostí. V časopise Jednoty bratrské jsem viděl fotografii budovy jazykové školy na Národní třídě v Praze. Tuto školu zdobí bronzový obraz J. A. Komenského. Pod deskou je nápis: ‚Všemu se uč pro užití.‘ Ale před dvěma roky 17. 11. byla deska Komenského s nápisem zahalena tmou. Byl už večer. Válečné vozy zatarasily ústupové cesty a mnoho ‚rytířů‘ přehradilo cestu průvodu studentů. Jeden a půl tisíce cvičených a připravených mužů na boj stálo tváří v tvář mladým lidem, kteří nemohli vpřed, do stran, ani zpět. V hodině napětí na rozhraní dvou mocí – násilí a lásky – se vytvořila světelná hranice ze svíček. A nastalo krveprolití. 

Řekli jsme, že tam pod portrétem J. A. Komenského je nápis: ‚Všemu se uč pro užití.‘ V onu chvíli by Komenský jistě volal: ‚Ne! Tomuhle, co se s vámi děje, se neučte! Neučte se násilí pro užitek. Jen si vezměte poučení, kam vede pýcha moci a sami se jí varujte! Snad si ani studenti neuvědomili, že na ně hledí učitel národů, anděl míru, svědek brutality a jejich bolesti.“ Budete-li chtít na vlastní oči vidět Antošovo dílo ve sboru Mistra Jakoubka ze Stříbra, nezapomeňte nakouknout na sborový kůr, kde se nachází sádrová busta J. A. Komenského od neznámého autora. A když už budete na kůru, vyšlápněte si schody do téměř třicetimetrové věže zakončené rozhlednou, kde se před vámi otevře na jedné straně panorama Brd a na té druhé nevšední pohled na město Příbram.

Kostel na Komenského náměstí

Druhé místo, které bych rád připomněl, se váže ke Komenského náměstí. Právě na této parcele hodlala Církev československá husitská od roku 1940 postavit sbor, který by sloužil pro věřící z Příbrami, neboť Březové Hory byly v té době ještě samostatným městem. Na žádost faráře Františka Kalouse vypracoval v září 1940 architekt Ladislav Čapek návrh sboru J. A. Komenského pro 200 osob. Náklady modernistické stavby byly odhadovány na 140 000 K. 

Jak vyplývá z dobové korespondence, oslovili činovníci náboženské obce správní komisi města Příbram, aby jim umožnila zakoupit na Komenského náměstí vhodný pozemek. „V úvahu přichází – po delším hledání – střední část Komenského náměstí, kde je volný prostor pro stavbu sboru, jež by obsahoval jen obřadní síň a jednu nebo dvě místnosti kancelářské. Byl by uprostřed parku ve slohu odpovídajícím okolním budovám a nepoškodil by ani ozdobnou alej po stranách trávníku,“ píše se v žádosti z března 1942. Správní komise se sice žádostí zabývala, ale rozhodla se ji – s odvoláním na chystanou změnu regulačního plánu města – odložit. Nová jednání mezi náboženskou obcí a městem pokračovala vzhledem k vývoji v protektorátu až po válce. Konečná odpověď Místního národního výboru v Příbrami z roku 1948 ale kopírovala tu válečnou. Věřící Církve československé husitské tak v Příbrami postupně využívali několik pronajatých bohoslužebných místností.

Teolog naděje z bankovky

A co si z nekonečné bohatosti nespekulativního, nýbrž vlastním utrpením a strádáním vybroušeného Komenského díla nést životem dnes? Jak přenést tohoto teologa naděje z dvousetkorunové bankovky v peněžence nebo z Pantheonu Národního muzea, kde můžeme spatřit jeho bronzovou sochu od Antonína Poppa (1850–1915), do našeho každodenního toulání životem? Co třeba nenechat se strhávat „blbou náladou“ a úzkostmi, ale hledat posilu a potěšení v ráji srdce, abychom mohli s novou jasnozřivostí usilovat o účinnější nápravu lidských věcí. 

Martin Jindra, Ústřední archiv a muzeum Církve československé husitské