Nedávno mi přišel dotaz, odkud pochází název Fantova louka. Při této příležitosti jsem si opět uvědomila, jak je třeba trpělivě naslouchat starým lidem, dokud jim slouží paměť, protože některé údaje se v archivních pramenech nenajdou. Platí to i v případě názvu Fantova louka, o němž mi před několika lety při jedné z mých návštěv v jejím březohorském domě vyprávěla nedávno zesnulá docentka Marie Pokorná.

Louky a pole nad Příbramí směrem ke vsi Dubno patřívaly majitelům města, tedy nejprve pražským biskupům a arcibiskupům, pak zástavním držitelům Příbramě a od konce 16. století obci královského horního města Příbramě respektive jejím obyvatelům. Ještě za třicetileté války tudy probíhala hranice mezi Prácheňským (de facto současným Jihočeským) krajem, do něhož tehdy Příbram náležela, a Podbrdským krajem, který byl později přejmenován na Berounský (je to de facto současný Středočeský kraj) a pod nějž Příbram spadá od poloviny 17. století.

Zároveň zde příbramský statek hraničil s rozlehlým dobříšským panstvím, takže o sousedské spory nebyla nouze – jeden probíhal třeba o mezníky na části zdejších polností zvaných tehdy Leština. Tento název, zachovaný dnes ve jménu ulice Na Leštině, pochází od slova léščie, což je léští neboli lískoví. Tento pozemek byl zkrátka porostlý lískami. 

Jednu louku na Leštině vlastnila i Svatá Hora. Svatohorský superior Příhoda, který chtěl zajistit klid a pořádek pod okny rezidence, tuto louku obětoval a v červnu 1736 ji vyměnil s magistrátem za celý svatohorský svah od rezidence až dolů k jezuitským polím. 

Tisíce poutníků chodily a jezdily na Svatou Horu právě podél luk za městem směrem k Dubnu, kudy vedla zemská pražská silnice. V květnu 1711 zahájil Karel František hrabě z Mansfeldu, s nímž vedla příbramská obec již několik let také spor o právo na vodu a na lov pstruhů v Litavce, přímo na hranici obou statků výstavbu hospody. Žízniví a hladoví cestující se začali posilňovat dobříšským pivem v jeho Nové Hospodě místo ve městě pivem příbramským, a hospodským v Příbrami i celé obci tak vznikala škoda.

Vyhloubený, zasypaný a zase obnovený příkop

Podle starých privilegií ale nesměl nikdo cizí na míli cesty „od hradeb“ města hospodu provozovat, a tak se magistrát s Mansfeldem snažil dohodnout. Hrabě žádal, aby Příbramští postavili od jeho hospody novou cestu do města. Radní naopak nařídili v polovině června 1712 vyhloubit od Nové Hospody na zdejších loukách příkop, aby k ní zamezili přístup, a až za ním udělat novou cestu. O měsíc později přišlo od hejtmana dobříšského panství ohledně požadované cesty psaní, na které mu magistrát odpověděl, že cesta tam jakživa nebyla a být nemůže a že má přijet do Příbrami, kde mu to radní vysvětlí. 

Bez ohledu na spor o cestu hrabě z Mansfeldu v listopadu 1712 výhodně prodal příbramské obci kus svých lesů, které zoufale potřebovala pro provoz svého železářského závodu. Magistrát pak dal pro dobrou vůli příkop zasypat. Od jara 1713 však působili projíždějící návštěvníci hostince a jejich koně na příbramských polích a loukách ležících u hranice obou panství takové škody, že se radní začátkem července 1713 rozhodli udělat na cestě kolem dubenské hospody příkop znovu. Spor o hranice dobříšského a příbramského panství se pak dostal až k místodržícím, tedy k vládě. Magistrát od něj nakonec upustil, protože si nejstarší pamětníci z řad radních údajně vzpomněli, že se už při dávném vyšetřování umístění zdejších mezníků nic ve prospěch města neprokázalo, a že by tedy dobříšský hrabě stejně vyhrál. Příbramská obec se s Novou Hospodou musela smířit.

Postupem času se tento zájezdní hostinec stal oblíbeným výletním místem Příbramanů. Kolem poloviny 19. století se na příbramských pozemcích u Nové Hospody občas konalo také takzvané polní ležení příbramského ostrostřeleckého sboru – domobrany. Jeho součástí bylo samozřejmě občerstvení v Nové Hospodě.

Max Wallenfels alias Fanta

Není známo, kdy se část zdejších bezejmenných příbramských pozemků pod Novou Hospodou dostala do vlastnictví židovského podnikatele Maxe (Maxmiliána) Wallenfelse, který se narodil v dubnu 1873 v Příbrami. Nějaký čas žil v Mníšku pod Brdy, ale pak se vrátil do svého rodiště. Od začátku devadesátých let 19. století byl společně se svou manželkou Amálií (Emmou) nějaký čas majitelem takzvané Staré rychty v jižní části příbramského hlavního náměstí – dvou spojených domů č. p. 149/I a 150/I. 

V roce 1915 se stal zdejším domovským příslušníkem a podle vyprávění docentky Marie Pokorné byl v Příbrami znám pod přezdívkou Fanta, takže se jeho pozemkům mezi Svatou Horou a Novou Hospodou začalo říkat Fantova louka. Živil se polním hospodařením, obchodováním s koňmi a s automobily a provozováním dopravy. V Příbrami vlastnil kromě dalších nemovitostí od roku 1923 ve spodní části Plzeňské ulice polovinu reprezentativního Hrádku, kterému se začalo říkat Fantův zámeček či Fantova věž. Původně renesanční sídlo se třemi barokními věžemi bylo zbouráno po roce 1954.   

Původ Maxovy přezdívky není znám, možná šlo o praktickou potřebu odlišit tuto židovskou rodinu Wallenfelsových od stejnojmenné, ale nežidovské příbramské rodiny. V Mníšku pod Brdy žila židovská rodina Fantova, avšak v archivních materiálech spojení těchto dvou rodin dosud nebylo nalezeno. 

Docentka Marie Pokorná se s Wallenfelsovými znala, protože jejich dcera Marta byla její vrstevnicí. Vzpomínala, že před druhou světovou válkou se už Wallenfelsovi ke svému židovskému původu veřejně nehlásili, ale že Max Wallenfels, jinak Fanta, u sebe nosíval židovské modlitební řemínky.

Max i rodina byli zavražděni v Treblince a Osvětimi

Dne 4. září 1942 byl Max Wallenfels, jinak Fanta, odvezen transportem Bd do Terezína. Odtud byl převezen transportem Bx dne 22. října 1942 do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde jeho život skončil v plynové komoře. Stejný osud potkal i jeho ženu Emmu. Syn Josef údajně zahynul v koncentračním táboře tak, že byl se svými spoluvězni po návratu z práce udušen v nákladním automobilu výfukovými plyny (†1943). Dcera Marta, se kterou se její manžel rozvedl v naději, že tím zachrání rodinný majetek, rozvodem ztratila ochranu před tou nejkrutější perzekucí. Zahynula v koncentračním a vyhlazovacím táboře v Osvětimi v říjnu 1942. 

Majetek rodiny Wallenfelsových byl od 8. června 1940 pod vnucenou správou podle vládního nařízení č. 87/39 Sb. z. Tato vnucená správa skončila odevzdáním majetku tehdy nezvěstného Maxe Wallenfelse do správy MNV v Příbrami dne 18. července 1945. Dne 3. srpna 1948 podle usnesení krajského soudu v Praze byl na jmění Maxe Wallenfelse uvalen konkurz. Dědické řízení po Maxu Wallenfelsovi, jinak Fantovi, probíhalo ještě koncem 20. a počátkem 21. století.   

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram