Za Rakouska-Uherska zastával učitel veřejný úřad, byl vzat do přísahy, a proto také požíval ochrany poskytované ve veřejném zájmu vrchnostenským osobám. V praktické rovině na to doplatil horník Josef Martínek z Kamenné, který se obořil na učitele ve Třebsku, když nechali jeho Pepíka po škole.

Mezi horníky C. k. a spolutěžařského Karloboromejského hlavního horního závodu na stříbro a olovo v Příbrami bylo mnoho mužů z okolních vesnic. Buď chodili tam a na Březové Hory, nebo pracovali v ostatních šachtách. Od roku 1887 se dolovalo stříbro i ve Střebsku čili dnešním Třebsku, a to ve třech dolech: u rybníka Požeráku, na Hrádku a v drahách mezi Třebskem a Narysovem.

Pětitřídka se 462 žáky

Do vesnických škol byli z příbramského c. k. učitelského ústavu posíláni začínající pedagogové. Jednou z nich byla koncem 80. let 19. století i pětitřídka ve Třebsku, k níž byly přiškoleny Vysoká, Modřovice, Zavržice, Strýčkovy, Narysov a Kamenná. Počet přihlášených žáků stále rostl. Ve školním roce 1887–1888 jich bylo 428, o rok později už 440 a v roce 1890 dokonce 462, takže na jednoho učitele připadalo v průměru přes 90 (!) dětí. Pro nedostatek místa se děti musely učit také v místnostech pronajatých od soukromníků. Okresní školní rada proto vyzvala místní školní radu, aby provedla ke stávající školní budově se dvěma třídami nanejvýš nutnou přístavbu, která začala 20. května 1889 a byla zkolaudována 25. října 1892. Vzhledem k tomu, že velká část žáků pocházela z hornických rodin, dostala místní školní rada na její provedení státní subvence. V přízemí byly na západní straně přistavěny dva pokoje pro řídícího učitele a jedna třída, v prvním patře přibyly dvě třídy. 

Od školního roku 1889–1890 se stal novým řídícím učitelem stávající učitel Alois Puchta. Mezi členy učitelského sboru o pěti mužích byl Josef Liška. Narodil se 24. května 1861 v Příbrami. Jeho otec Ignác byl horníkem původem z Modřovic a matka byla rovněž hornickým dítětem. Josefova cesta za vzděláním a živobytím je pro zdejší nadané hornické synky typická. Nejprve navštěvoval I. a II. třídu zdejšího reálného gymnázia, odkud přešel na přípravnou školu na c. k. učitelském ústavu, protože jeho absolvování znamenalo rychlejší nástup do praxe a jistý výdělek, tudíž menší finanční zátěž pro chudé rodiče. V červenci 1883 na pedagogiu složil zkoušku dospělosti a pak až do 1. ledna 1884 sloužil jako vojín. V lednu 1884 byl ustanoven podučitelem v Hřiměždicích, od roku 1885 do 31. července 1887, kdy v tehdejších dobách končil školní rok, působil ve Zduchovicích. Ve Třebsku se stal definitivním podučitelem od školního roku 1887–1888. Ve školním roce 1889–1890 tam vyučoval ve II. třídě. 

V září 1889 dostal uvolněné místo po povýšeném Aloisi Puchtovi jako zatímní podučitel čerstvý absolvent příbramského pedagogia Antonín Vilím. Narodil se dne 6. srpna 1869 ve Zbirohu. V letech 1882–1885 navštěvoval c. k. reálné gymnázium v Příbrami a pak přešel jistě z podobných důvodů jako jeho kolega Josef Liška na c. k. učitelský ústav, kde v červnu 1889 složil maturitní zkoušku. Ve Třebsku dostal na starost IV. třídu. 

V lednu 1890 se konaly nové volby do místní školní rady, do níž se kromě třebského faráře a zástupců ostatních přiškolených obcí dostal i Josef Martínek, majitel chalupy v Kamenné. Je otázkou, zda je to Josef Martínek, povoláním horník z Kamenné a jedenačtyřicetiletý ženatý otec pěti nezaopatřených dítek. 

Dne 11. března 1890 nechal podučitel Josef Liška horníkova syna Josefa po škole a odvedl ho do čtvrté třídy pod dozor učitele Antonína Vilíma, který ještě vyučoval. Když Josef Martínek od dětí uslyšel, že je jeho hoch po škole, rozzlobil se a běžel pro něj.  Neslušným způsobem vrazil do třídy a před všemi dětmi se rozkřikl: „Pepíku, pojď domů, budou tě tady trýznit.“

Já vám dám, vy zatracený kluci

Dvacetiletý podučitel Antonín Vilím ho chlácholil, ale Josef Martínek na něj zakřičel: „Já vám dám, vy zatracený kluci, a panu Liškovi, jak ho potkám, nafackuju, vy pacholci.“ Na to vzal svého syna a bouchl dveřmi. Na chodbě potkal Josefa Lišku, který tam vyšel společně s Augustýnou Skalovou a Barborou Vilímovou, příbuznými učitelů. Horník Martínek začal osmadvacetiletému podučiteli nadávat: „Ty pacholku, já tě naučím.“ 

Josef Liška si to nenechal líbit a Josefa Martínka zažaloval. Svým jednáním se totiž horník Martínek dopustil přestupku podle ř. z. 117/1852, § 496 – veřejné nadávky nebo zlé nakládání, a zároveň přestupku podle § 312 – urážka veřejných úředníků, sluhů, stráží, zřízenců železničních atd., protože učitel zastával veřejný úřad, byl vzat do přísahy, a byl tudíž také účasten ochrany poskytnuté ve veřejném zájmu vrchnostenským osobám a náležel mezi osoby jmenované v § 68 tohoto trestního zákona. 

Soukromým žalobcem pro přestupek § 496 byl Josef Liška, který chtěl, aby mu byl obžalovaný povinen také nahradit 1 zl. za žalobu a 2 zl. za cestu do Příbramě. Antonín Vilím se k žalobě nepřipojil. Veřejným žalobcem pro přestupek § 312 byl c. k. kancelista Eduard Adamec. 

Obhájcem Josefa Martínka, vyšetřovaného na svobodě, byl JUDr. Max z Alemannů, výborný příbramský advokát a pozdější příbramský starosta. Vzhledem k tomu, že se urážka stala na místě, kde „se zvláštní slušnost vyhledává“, byl Josefu Martínkovi vyměřen trest podle § 267 o souběhu více přečinů nebo přestupků a § 496 odst. 2 trestního zákona. 

Spáchání dvou přestupků najednou obžalovanému přitížilo, ale polehčilo mu, že jednal v prudkém hnutí mysli, že byl ochoten dle své možnosti škodu napravit a nabídl se k jakémukoliv zadostiučinění a že se k činu doznal. Vzhledem k tomu se použilo při vyměření trestu § 266 – mimořádné právo zmírňovací – a s ohledem na rodinu obžalovaného podle § 260 lit. b trestního zákona byl Josef Martínek za svůj čin příbramským okresním soudem dne 29. března 1890 odsouzen pouze k trestu vězení pěti dnů, zostřenému jedním postem.

Rozrušené mysle obyvatelstva

Dalším trestem pro Josefa Martínka bylo, že zprávu o jeho provinění a odsouzení zveřejnil dne 5. dubna 1890 populární týdeník Horymír. Ten uvedl datum rozsudku 2. dubna 1890 a trest zostřený dvěma posty, což je chyba (jako v jiných případech si ani tady redaktor s přesností údajů příliš starostí nedělal). Na rozdíl od dochovaného soudního spisu se však v Horymíru dozvídáme i pozadí celé události: „Případ tento budiž výstražným znamením všem tamějším občanům, kteří podněcováni jsouce od lidí nesvědomitých a mstivých, stále brojí proti škole a učitelstvu, jakož i proti tamější správě duchovní. Nezdravé poměry ve Střebsku urovnány budou opět, až následovati bude několik příkladných potrestání za sebou, kteráž teprve přivedou rozrušené mysle obyvatelstva ku klidnému a rozumnému uvažování a ku konečnému přesvědčení, že přenáhlené jednání občanů ze Střebska a vůkolí bylo výsledkem neodůvodněných osobních nájezdů a na špatných motivech založené agitace.“ K tomu je třeba připomenout, že rok 1890 byl v Příbrami a okolí velmi bouřlivý, protože rakouskými úřady zakazované socialistické hnutí zde v řadách sociálně slabého dělnictva a hornictva pochopitelně nacházelo stále více příznivců.   

Velectěný pan c. k. okresní školní inspektor Josef Bízek zřejmě v důsledku výše popsaných událostí vykonal hned 7. dubna 1890 úřední prohlídku třebské školy. Do školní kroniky o jeho nálezech ani soudním procesu nebylo zapsáno nic, ovšem žádný Josef Martínek pak už v místní školní radě neseděl.

Konec roku s Antonínem Dvořákem

Pohnutý školní rok byl podle zvyklostí zakončen 31. července 1890 mší v třebském kostele. „Žáci zpívali mešní píseň Hospodine, všech věcí Pane. Pro památku sluší podotknouti, že při těchto službách Božích jakož i jindy všedního dne při školní mši svaté hrával varhany slavný hudební mistr Antonín Dvořák, který dlíval s rodinou svou v době letní na Vysoké,“ zapsal hrdě do školní kroniky pan řídící. 

Zatímní podučitel Antonín Vilím byl od března 1891 přeložen do Milína a od srpna 1892 dostal podučitelské místo ve Velké Vísce u Hořovic. Podučitel Antonín Liška zůstal ve Třebsku do 29. října 1894, kdy ho okresní školní rada přeložila do Drahlína. 

Dolování u Třebska tehdy skončilo, protože do zdejších šachet zatékala voda ze stařin. Také se ukázalo, že jejich ruda obsahuje „jen pramalou část stříbra“, jehož cena byla tehdy velmi nízká – za kilogram se v letech 1893–1894 platilo jen 50 zl. Proto byly místní doly zaházeny a srovnány se zemí a horníci museli přejít jinam.  

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram