„Současný životní styl lidí asi nepředěláme. Spíš musíme hledat cesty, jak v jeho rámci nabídnout smysluplnou a funkční pomoc rodinám i jednotlivcům,“ říká Michael Štěpán, který poslední rok vede Charitu Příbram. Potkali jsme se v kavárně Na Pomezí, kterou organizace otevřela před dvěma lety v Zahradnické ulici. 

 

Čím se Charita v Příbrami a v regionu zabývá?

Orientujeme se na poskytování sociálních a zdravotních služeb. Obecně řečeno, v oblasti sociálních služeb máme pečovatelskou a odlehčovací službu, dále denní stacionář a sociálně aktivizační službu pro rodiny s dětmi. Vedle toho poskytujeme také samostatnou zdravotnickou domácí péči.

 

Které z těchto služeb jsou nejvyužívanější?

Hodně záleží na tom, jakým způsobem se ke službě klient dostává, respektive jak je indikována. Zdravotní službu určuje ošetřující lékař a je hrazena zdravotní pojišťovnou. Klient tedy přichází na základě doporučení lékaře, takže do jisté míry záleží právě na procesu indikace.

U ostatních služeb je situace trochu jiná. Výjimkou je také sociálně aktivizační služba pro rodiny s dětmi, kde je silný sociální podtext. Mapují se zde rizikové skupiny a ohrožené rodiny, jde vlastně o preventivní službu. Na základě podnětů z různých institucí, které s rodinami pracují – například ze systému sociálně-právní ochrany dětí – dochází ke kontaktu a následné práci s rodinou.

Pečovatelská a odlehčovací služba a denní stacionář jsou naopak služby, které jsou čistě na volbě klienta. Klient nás osloví, poptá konkrétní službu a nastaví si rozsah jejího využívání. Tyto služby jsou hrazeny klientem, takže záleží na jeho rozhodnutí, v jakém časovém rozsahu a objemu je bude využívat.

 

Co je z hlediska počtu klientů nejvyužívanější?

Dominantní postavení v rámci poskytovaných služeb zaujímá domácí zdravotní péče, o kterou je mezi klienty zdaleka největší zájem. Významný podíl na celkovém využití mají také terénní pečovatelské a odlehčovací služby spolu s podporou rodin, zatímco nejmenší klientelu má v tuto chvíli denní stacionář.

 

Teď jsme v kavárně Na Pomezí, která funguje zhruba dva roky. Do stejné budovy se přesunul i denní stacionář. Můžete popsat, proč právě Na Pomezí?

Na Pomezí vyjadřuje, že se pohybujeme na rozhraní běžného veřejného života a světa klientů, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodněni nebo součástí sociální služby. Jde tedy o propojení těchto dvou skupin. Denní stacionář je přímo naproti kavárně, takže to propojení je i fyzické. Dochází tady k přirozenému potkávání veřejnosti s našimi klienty.

 

Máte pocit, že skutečně naplňuje svůj účel?

Myslím, že ano. Určitě to pomáhá tomu, že klienti jsou vnímáni jako přirozená součást prostředí. Když sem přijdou hosté, už je vlastně normální, že se tu občas objeví i klienti stacionáře, kteří spontánně přicházejí. Není to vnímáno jako rušivý prvek, spíš jako přirozené splynutí. A opačně – ani klienti to nevnímají tak, že by byli nějak vyčleňováni z běžné společnosti. Mohou sem svobodně přijít, dát si něco k jídlu nebo pití a být součástí běžného provozu.

 

Je to v rámci Charity unikátní projekt, nebo podobný model funguje i jinde?

Termín „na pomezí“ není náš autorský ani chráněný. Používá se obecně v sociálně-zdravotnickém prostředí jako označení pro spolupráci či prolínání různých skupin. Co se týče samotné kavárny, nemyslím si, že by to byla v rámci Charity úplně běžná praxe. Netroufnu si tvrdit, že jsme jediní, ale rozhodně to není něco frekventovaného. Obecně však platí, že se charitativní organizace snaží o propojování aktivit s veřejností – existují tvořivé dílny, spolupráce s dětmi, bazary, šicí dílny a podobně. Propojení tedy existuje na různých úrovních, ale kavárna jako taková není úplně běžný model.

 

Máte zpětnou vazbu – ať už od veřejnosti, která sem chodí, nebo od vašich klientů?

Myslím si, že pozitivní. Občas se tu konají i akce pro veřejnost, různé tematické programy a na ty bývají velmi dobré ohlasy.

 

Mluví se o stárnutí populace, o zadlužení veřejných rozpočtů, o tlaku na financování služeb. Objevují se nové fenomény – například u dětí a dospívajících, kteří čelí vlivům, jež tu před deseti patnácti lety v takové míře nebyly. Jaké výzvy stojí před oblastí sociální péče?

Začal bych prací s rodinami a s dětmi, případně s mládeží obecně. Všichni vnímáme narůstající náročnost. Práce s dospívajícími je složitější, protože roste tlak prostředí a nároky, které jsou na ně kladeny. Mladý člověk se dnes obtížněji vyrovnává s požadavky doby – a to mluvíme jen o běžném prostředí, jako jsou škola nebo volnočasové aktivity. Pak je tu samozřejmě rodina. I ta je vystavena vnějším tlakům, často je nestabilní nebo neúplná. Děti v takovém prostředí vyrůstají a promítá se to do jejich chování. Nechci mluvit o nárůstu násilí, ale určitě přibývá různých závažnějších problémů a konfliktů. To je jedna významná oblast.

Pokud jde o pečovatelské a další sociální služby pro seniory, projevuje se stárnutí populace a zároveň kapacitní nedostatečnost pobytových zařízení. Umístit člověka do zařízení sociální péče je dnes velmi obtížné. Navíc ne každému takové prostředí vyhovuje. Rodiny proto hledají jiné cesty, jak péči zajistit.

 

Co to bude pro vás znamenat?

Do budoucna poroste význam domácí a ambulantní péče. Ostatně i denní stacionář je někdy veřejností vnímán jen jako místo, kam rodina „na den odloží“ svého blízkého, aby si odpočinula. Ale často se nedoceňuje, že s klienty se tu systematicky pracuje. Posiluje se jejich jemná motorika, udržují se mentální dovednosti, pracuje se cíleně s jejich schopnostmi.

V době, kdy přibývá onemocnění typu Alzheimerova choroba, je to velmi důležité. Samotné nemoci sice předejít neumíme, ale lze oddálit její nástup nebo zpomalit průběh. A právě vhodná socializace a cílená práce v takovém prostředí k tomu mohou významně přispět. Existují už i první nezávislé studie, které ukazují, že pravidelná aktivizace má pozitivní dopad. To je přínosné nejen pro samotné klienty, ale i pro jejich rodiny.

Samostatnou kapitolou je zdravotní péče. Nemocnice dnes řadu výkonů přesouvají do ambulantního režimu a hospitalizace zkracují na minimum. Pacienti jsou propouštěni velmi rychle, ale následná lůžková péče je kapacitně nedostatečná a rodiny často nemají možnost zajistit péči samy.

 

Bude tedy tlak na to, aby lidé více zůstávali v domácím prostředí?

Ano, domácí zdravotní péče zaznamenává výrazný nárůst. To, co se dříve běžně řešilo v nemocnici – převazy, hojení ran, infuze a další výkony – se dnes ve velké míře přesouvá do domácího prostředí. Pro pacienta je to komfortnější, protože zůstává doma.

Zároveň se ale rozevírají nůžky mezi rostoucím počtem pacientů a klesajícím počtem zdravotnického personálu. Za posledních zhruba deset let počet klientů domácí péče výrazně narostl, zatímco počet sester a lékařů klesá. Personálu je nedostatek.

Do budoucna tedy vidím hlavní výzvy ve dvou směrech: rostoucí poptávka po službách, a současně omezené personální a finanční zdroje. A to bude pro celý systém sociální a zdravotní péče zásadní téma.

 

Je nárůst poptávky způsobený právě stárnutím populace? Nebo v tom hraje roli i proměna rodin a jejich schopnost či neschopnost postarat se o své blízké?

Myslím si, že se tu prolíná víc faktorů, ale dominantní představuje skutečně stárnutí populace. Lidé se díky lepší zdravotní péči, stravování i životním podmínkám dožívají vyššího věku než před dvaceti třiceti lety. Přesné číslo z hlavy neřeknu, ale průměrná délka dožití se zvýšila poměrně výrazně. Skupina 65+ procentuálně rychle roste.

Zároveň klesá porodnost a skupina lidí v produktivním věku stagnuje nebo se v poměru k seniorům zmenšuje. Vzniká nepoměr, který se promítá i na trhu práce – například ve zdravotnictví. Když k tomu připočteme odchody zdravotníků do zahraničí, kde jsou podmínky často výhodnější, ten tlak je ještě silnější. „Nůžky“ mezi počtem klientů a dostupným personálem se rozevírají dál a podle odborníků se budou rozevírat i v budoucnu. A není to jen o penězích – je to i o lidech a o nastavení celého systému.

 

Je to hlavně problém systému, nebo i otázka hodnot, na kterých společnost staví?

Nemyslím si, že by se to dalo zjednodušit třeba jen na „konzumní společnost“, jak se někdy říká. Spíš jde o širší posun životního stylu. Technologie, možnosti cestování, vzdělávání, důraz na profesní kariéru – to všechno mění životní návyky i priority mladých lidí, kteří stojí na začátku rodin. Hodnotové postoje se proměňují, a to samozřejmě hraje roli i v otázce porodnosti a fungování rodin.

Na druhou stranu bych to neviděl jen negativně. Často se mluví o „špatné době“ nebo o negativním vývoji, ale my se na to snažíme dívat i jinak. A tady bych rád zdůraznil, že jako Charita stojíme na konkrétních hodnotách. Naším zřizovatelem je církevní organizace, konkrétně Arcibiskupství pražské, a my se snažíme, aby se v naší práci propojovala duchovní složka s praktickou péčí.

Jinými slovy – péče o duši a o tělo by měly jít ruku v ruce. Člověk je celek. A možná právě v tom je i určitá odpověď na dnešní výzvy. Současný životní styl lidí asi nepředěláme. Spíš musíme hledat cesty, jak v jeho rámci nabídnout smysluplnou a funkční pomoc – rodinám i jednotlivcům.

 

Často se říká, že nejlepší pomoc je ta, která člověka naučí pomoci si sám. Jak mohou organizace jako Charita lidi vést k tomu, aby některé věci zvládali vlastními silami a nebyli dlouhodobě závislí na podpoře? Pokud tedy nejde o těžce zdravotně nebo duševně handicapované osoby. Zmiňoval jste aktivizační služby – souvisí to s tím?

Určitě ano. U sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi je to vlastně základní princip. Podle metodiky práce jde především o to, aby se rodiče – a ve spolupráci s nimi i děti – naučili lépe fungovat sociálně i v běžném každodenním životě. Nejde o to někomu dlouhodobě poskytovat jídlo nebo peníze. Taková pomoc problém vyřeší jen na chvíli. Smyslem je spíš edukace a podpora k tomu, aby si rodina dokázala postupně zvyšovat svou životní úroveň vlastním přičiněním. Ale vždycky to stojí na jedné zásadní věci: pokud se člověk nechce změnit, nezmění se. Motivace musí přijít především z jeho strany. My můžeme nabídnout nástroje, podporu, vedení – ale rozhodnutí musí být jeho.

 

Jak je to u lidí, kde je to ještě obtížnější – například u osob bez domova nebo u drogově závislých? Posunout je – byť jen o jeden stupeň výš či dál – bývá velmi náročné.

Konkrétně v Příbrami tyto služby neposkytujeme. Naše organizace je relativně menší a nemůžeme pokrýt celé spektrum sociálních služeb. Osobně si myslím, že není cílem mít co nejširší portfolio a dělat věci jen napůl. Snažíme se soustředit na vybrané oblasti a dělat je naplno, kompetentně a s plným nasazením. Obecně ale Charita Česká republika s lidmi bez domova i s drogově závislými pracuje a má v této oblasti zkušenosti i úspěšné programy. Nejde jen o rozdávání jídla. Je to mnohem komplexnější práce. Mezi lidmi bez domova jsou často i ti, kteří dříve normálně fungovali – někdy i vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří se kvůli životním okolnostem dostali na ulici. Ztratili bydlení, stabilitu a často i vnitřní sílu svůj osud změnit. U nich je možné pracovat s motivací, s návratem k pracovním návykům, se sebevědomím. Ten potenciál tam mnohdy stále je, i když momentálně potlačený.

Samozřejmě existují i lidé, kteří pomoc opakovaně odmítají. Ale to neznamená, že ta práce nemá smysl.

 

Vraťme se k výzvám pro charitativní organizace. Zažili jsme migraci z Ukrajiny, dříve přicházeli lidé ze Sýrie a dalších oblastí. Jak s těmito lidmi pracovat, zvlášť když přicházejí z jiného hodnotového či kulturního prostředí?

Přiznám se, že je to téma, které se neuchopuje úplně snadno. Jednoduché nebo univerzální řešení asi nikdo nemá. Když vypukla válka na Ukrajině, ještě jsem nebyl ve funkci ředitele, ale i u nás probíhal projekt pomoci. V jeho rámci se zapojily i ukrajinské pracovnice a dodnes u nás tři z nich pracují.

Pokud se integrace uchopí dobře, může to být přínosné i pro společnost jako celek. Často se říká, někdy i trochu zjednodušeně, že cizinci dělají práci, kterou místní už dělat nechtějí. U Ukrajinců se to u nás zmiňuje poměrně často. Na druhou stranu je dobré si uvědomit, že podobně se mluví o Češích třeba v Rakousku.

Spíš než moralizovat je podle mě důležité hledat rovnováhu. Migrace může do určité míry pomoci vyrovnávat nedostatek pracovní síly tam, kde vzniká. Otázka je, jak celý proces nastavit, aby byl funkční a oboustranně přínosný. Zároveň je to téma citlivé a v posledních deseti patnácti letech jsme viděli, jak složité může být, pokud se nezvládne systémově. Nemyslím si, že dnes existuje někdo, kdo by měl jednoduchý a univerzálně fungující model.

Role organizací jako Charita je podle mě především v konkrétní práci s lidmi – pomoci jim zorientovat se, zapojit se do společnosti, naučit se jazyk, porozumět prostředí, do kterého přišli. A zároveň citlivě vnímat i obavy a potřeby místní komunity.

 

Nicméně když už u toho tématu zůstanu – migrace je v tomhle asi nezastavitelná. Jak jste zmiňoval porodnost, ta se taky nedá vyřešit ze dne na den. To znamená, že pokud generace jako já, Husákovy děti, bude chtít za patnáct dvacet let důchod, tak sem asi někdo bude muset přijít. Neměli bychom se snažit tedy lidi spíše přijímat, abychom si i my pomohli? A ne se uzavírat.

Nemyslím si, že bychom se striktně uzavírali. Spíš jde o to určit pravidla sociálního soužití – jak to udělat, aby společnost, která se postupně může stát multikulturní, fungovala. Soužití různých národností je jedna věc. Pokud by šlo jen o to, že jeden mluví takhle a druhý jinak, to se ještě dá zvládnout. Podstatnější je ale kulturní soužití. A tam už dnes vidíme, že to může být problém. Zvlášť někteří příchozí ze zemí Blízkého východu nebo z Afriky mají poměrně vyhraněné kulturní požadavky a někdy nejsou úplně adaptabilní. To si myslím, že problém být může – a v některých případech také je. Samozřejmě nelze generalizovat, je to případ od případu. Pokud jde o to, co jste říkal – jestli suplovat nedostatek místního obyvatelstva dovozem cizinců, omlouvám se za ten výraz, nemyslím si, že je to samo o sobě řešení. Spíš jde o celkové nastavení systému.

 

A jak to tedy řešit?

Když se podíváme na důchodové zabezpečení, musíme si říct na rovinu – i vůči kritikám současných či budoucích důchodců –, že je stále poměrně komfortní. Lidé tady nebyli zvyklí během produktivního věku myslet na to, že jednou přijde stáří a že jejich pracovní výkonnost klesne. Já mezi ně patřím také. Často se to uvádí, ale je to tak – například ve Spojených státech funguje sociální systém úplně jinak. Lidé tam od začátku vědí, že se o ně stát ve stáří nepostará v takové míře, a musí si spořit sami. Přitom jde o velmi vyspělou ekonomiku. Podobně je to i v některých dalších evropských zemích. Není automatické, že máte důchod, který vám zajistí nadstandardní život.

Podle mě je tedy část problému opravdu v nastavení sociálního systému. Ten navíc dostatečně nereflektuje potřeby organizací, jako je ta naše – různých neziskových organizací, které státu výrazně pomáhají a často mu i šetří peníze. Když to řeknu jednoduše: pokud se budeme o klienta starat v domácím prostředí, jsou to pro stát i pro pojišťovnu nižší náklady než péče v odborném zdravotnickém zařízení. To je obecně známý fakt, jen se o něm příliš nemluví.

 

To by tedy asi byla odpověď pro někoho, kdo se ptá, k čemu vlastně potřebujeme neziskovky.

Právě to je ono. Já se těm lidem vlastně ani tolik nedivím. Je to podobné jako u veřejných sbírek. Přiznám se, že i já – přestože mám k charitě blízko – když vidím před supermarketem různé sběratele, kteří vybírají „na všechno možné“, někdy váhám. Nechci to zlehčovat, ale často člověk neví, co za tím stojí. Pak je tu ale třeba Tříkrálová sbírka, která má tradici a je garantovaná širším zázemím. A právě díky tomu má mezi veřejností výrazně větší důvěru. Myslím, že podobné je to i u neziskovek obecně. Jsou organizace, které dlouhodobě pracují, jsou renomované, transparentní. A pak jsou jiné, založené víceméně účelově „na něco“. A to samozřejmě ovlivňuje pohled veřejnosti.

 

Chystáte v rámci příbramské Charity nějaké novinky?

Máme v plánu několik akcí a aktivit pro veřejnost. Připravujeme charitní bazar a příští rok bychom rádi uspořádali také charitní běh. Kromě toho plánujeme i další setkání a akce, díky kterým chceme lidem přiblížit, co jako nezisková organizace děláme, kdo za naší činností stojí a jaké služby nabízíme. Naším cílem je, aby byla naše práce i pomoc, kterou poskytujeme, pro veřejnost srozumitelnější, viditelnější a snadněji dostupná.

Stanislav D. Břeň

 

 

Michael Štěpán

Michael Štěpán působí od dubna 2025 jako ředitel Charity Příbram, kde odpovídá za vedení organizace a koordinaci poskytování sociálních a zdravotních služeb. Kromě vedení regionální charity je také trvalým jáhnem v Římskokatolické farnosti u kostela Nanebevzetí Panny Marie Příbram‑Svatá Hora.

 

Charita Příbram a počet klientů

110: Pečovatelská a odlehčovací služba

480: Domácí zdravotní péče

17: Denní stacionář

62: Služby pro rodiny s dětmi