„Jako největší výzvu z pohledu památkářky vnímám nalezení odvahy ke změně, aby se historické centrum Příbrami a Březových Hor staly kultivovaným kulturním prostředím a aby kulturní památky dostaly příležitost vyprávět svůj příběh,“ říká Dita Mottlová, referentka památkové péče z Odboru Stavební úřad a územní plánování Městského úřadu Příbram.

Jste odpovědná za památkovou péči v rámci Odboru stavebního úřadu a územního plánování. Mohla byste uvést, jaké konkrétní oblasti a povinnosti spadají do vašich kompetencí?

O tuto odpovědnost se dělím ještě s kolegyní, takže na to nejsem úplně sama. Vykonáváme památkovou péči na území obce s rozšířenou působností. Vydáváme stanoviska, konzultujeme, provádíme památkový dozor v terénu. Nejedná se pouze o stavební činnost, i když ta zabírá velkou část, ale musíme mít přehled o restaurování, úpravě dřevin a archeologii.

Památková péče se řídí podle zákona O státní památkové péči, který je sice novelizovaný, ale téměř čtyřicet let starý. Odpovídá současným potřebám památkové péče?

I když je památkový zákon takto starý, tak současným potřebám památkové péče stačí. Problém vidím spíš v tom, že nenavazuje na neustále se měnící ostatní zákony. To je ale asi problém celého našeho legislativního systému.

Jaká jsou v Příbrami nejcennější místa a objekty z pohledu památkové péče?

Bezesporu je jím všem známé poutní místo na Svaté Hoře, dále doly Ševčiny, Anna a Vojtěch, také bývalé Báňské ředitelství, kostel svatého Jakuba Staršího a z mladší architektury Kulturní dům. Také je to soubor jedenadvaceti náhrobků na hřbitově, které jsou neprávem opomíjené, přestože se jedná o nádherná umělecká díla. Příbram má na svém území ale i řadu nepříliš známých kulturních památek, celkem je jich osmnáct. Jsou to unikátní a velmi zajímavé stavby z různých časových období.

Uvědomují si podle vás lidé význam památek, které v Příbrami máme?

Myslím, že si to uvědomují velmi dobře, hlavně u velkých památek, jako jsou Svatá Hora a příbramské kostely nebo důlní stavby. Lidé navštěvují památky především kvůli jejich vžité podobě a emocionálnímu působení, ale už málo z nich ví, že taková památka je zdrojem spousty informací a odpovědí na otázky, na které se ještě ani neumíme zeptat.

Co tím myslíte?

Vezměte si například část krovu, obyčejný trámek. Nepoučený člověk vidí kus dřeva, dokáže ho změřit, ale to je vše, větší hodnotu pro něj nemá. Takže nechápe, proč ho nemůže vyhodit a nahradit novým. Na druhé straně památkář z toho samého trámku vyčte mnoho informací – druh dřeviny, kdy byl strom skácen, jaké bylo tehdy počasí, která část stromu byla použita, jakým nástrojem byl opracován, jak bylo dřevo ošetřeno, jak si tesař prvek označil, aby mohl krov složit. Už vidíte ten rozdíl? A to byl jen kus krovu. Co třeba taková okna, dveře, omítky, výmalby, střešní krytiny. Památky jsou učebnicemi o minulosti, a proto si zaslouží naši úctu a respekt.

Památkáři bývají terčem výpadů developerů, stavebníků, stavitelů i části veřejnosti. Jak reagujete na kritiku, že památkáři komplikují a zpožďují výstavbu, bazírují na zbytečných detailech nebo vydávají rozporuplná stanoviska?

Že je to jen obecně vžitý negativní předsudek. A ten, kdo něco podobného tvrdí, tak o práci památkáře nic neví. Pokud by památkáři přestali řešit detaily a nesnažili se pořádně definovat památkové hodnoty, nedělali by svou práci dobře. Proces poznání hodnot chce svůj čas, který nejde smrsknout do časové představy stavebníka.

Stavebníci se většinou nedokážou vžít do kůže památkářů. Na druhou stranu vnímáte potřeby těch, kteří něco staví a kteří jsou mnohdy zoufalí z toho, jak těžké je něco naprojektovat, zafinancovat, získat všechna povolení a zrealizovat?

Vzhledem k tomu, že velkou část naší práce vykonáváme v terénu přímo na stavbách, tak si frustraci stavebníků velmi dobře uvědomujeme. Je to o týmové práci lidí, kteří mají společný cíl, o komunikaci a vzájemném respektu. A hlavně o kvalitní přípravě. Ta je v současné době velmi podceňovaná a přitom pro hladký průběh nesmírně důležitá.

Už dva roky zeje na Václavském náměstí prázdná díra mezi domy, zato v létě přibyla socha pro „neporazitelného úředníka“. Investor ji mimo jiné věnoval orgánu památkové péče Příbram. Současně zveřejnil poměrně dlouhý seznam komunikace s úřady (lze si rozkliknout: 1url.cz/ru4WK), který je podle něj dokladem toho, že památkáři hází investorům klacky pod nohy. Proč se situace – nejen v tomto konkrétním případě – může dostat tak daleko a být tak vyhrocená?

Může, ale i nemusí. Je to jako v jakékoliv oblasti vyjednávání. Vždy záleží na korektnosti a slušnosti všech zúčastněných. Je důležité si uvědomit, že pravomoci památkářů jsou limitované podle toho, co je v konkrétním případě předmětem památkové ochrany. V tomto případě se nacházíme na území ochranného pásma kostela svatého Jakuba Staršího. To znamená, že předmětem ochrany je kostel a my můžeme regulovat pouze takovou činnost, která by na kostel mohla mít vliv. Proto jsme na začátku pro novostavbu stanovili pouze několik základních podmínek, které bylo nutné splnit.

Zapracovat podmínky památkové péče do dokumentace je někdy složité a zdlouhavé. Možná je to způsobeno i tím, že si v poslední době někteří projektanti oblíbili hru Najdi pět rozdílů.

Co to znamená?

V praxi to vypadá tak, že jsou nám předkládány ke konzultaci dílčí části dokumentace a my kontrolujeme, zda jsou tyto části spolu navzájem ve shodě a zda jsou do nich zapracovány všechny naše podmínky. Často tomu tak ale nebývá a projektanti zkoušejí naši pozornost. Někdy má tato hra i vyšší úroveň, kdy má finální verze dokumentace několik variant, podle toho, kterému úřadu je předkládána. Takový přístup je smutný a zdržuje v práci i nás. Naším cílem je dotáhnout záměr stavebníka do zdárného výsledku k oboustranné spokojenosti. Jenže tak to nejde vždy. Památkáři jsou vázáni rozhodovat v souladu se zákony, nikoliv podle aktuálního emocionálního stavu nebo subjektivního názoru.

A co říkáte soše pro „neporazitelného úředníka“?

Nerozumíme jí, protože v prosinci 2020 jsme vydali kladné závazné stanovisko k dokumentaci pro územní rozhodnutí a v listopadu 2022 jsme vydali kladné závazné stanovisko k dokumentaci pro stavební povolení.

Zmiňovaný zákon o památkové péči z roku 1987 upravuje celou problematiku – zcela pochopitelně – v obecné rovině. Vy ale aplikujete zákon v konkrétních případech. Podle jakých vodítek a pravidel se památkář rozhoduje při tom, že něco označí za problematické?

Pravidla jsou zcela jasná. Vše, co je z hlediska památkové péče hodnota, to chráníme. Památkových hodnot je hned několik – například hodnota stáří a autenticity, hodnota historického dokumentu, jedinečnosti i typičnosti, hodnota symbolu či hodnota emocionální působivosti. Stavba může mít všechny zmiňované hodnoty, ale třeba i jen jednu z nich. Proto je velmi důležité tyto hodnoty poznat a určit. Problematické je z pohledu památkáře to, co tyto hodnoty ničí.

Nakolik v hodnocení památkářů hraje roli subjektivní názor a nakolik ten pohled lze objektivizovat? Narážím na to, že někteří investoři si stěžují na rozporuplnost stanovisek v různých regionech.

I když se může někdy zdát, že rozhodujeme na základě subjektivního názoru, tak opak je pravdou. Rozporuplnost stanovisek napříč regiony souvisí především s tím, že žádný region, památkový objekt nebo památkové území nejsou stejné. Každé území má jiný soubor hodnot, které chráníme. Každá památka je dochovaná v jiném stavu, dokumentuje jinou dobu a prošla různým stavebním vývojem. Každý region je typický něčím jiným, čím se od ostatních odlišuje. Je tu tolik proměnných, že pokud by byla stanoviska v různých regionech naprosto stejná, bylo by něco špatně.

Již rok platí ve své plné podobě nařízení města Příbram o regulaci reklamy, ovšem navenek to není příliš znát a po městě je mnoho reklamních ploch, které jsou v rozporu s tímto dokumentem. Co s tím můžete dělat?

Jelikož vykonáváme památkovou péči v přenesené působnosti, jsme tedy vázáni zněním památkového zákona, a nařízení města Příbram o regulaci reklamy je aktem samosprávy, naše možnosti jsou v tomto směru proto velmi omezené. To znamená, že odstraňování stávajících reklam, které nejsou v souladu s tímto nařízením, je v kompetenci města Příbram. Naopak nově vznikající umíme ve spolupráci s městským architektem povolit tak, aby byly v souladu jak s památkovým zákonem, tak i nařízením města.

Nařízení, jehož cílem bylo omezit takzvaný vizuální smog, leží v žaludku některým podnikatelům. Je to pochopitelné, protože reklama je jednou z možností, jak přitáhnout pozornost zákazníka, a tedy něco prodat. Vyplývá z uvedeného nařízení, že ve městě nemohou být žádné reklamy, respektive jen reklamy, které odpovídají zpracovanému manuálu?

Vizuální smog vnímáme obecně jako problém projevující se velmi negativně na naše prostředí, ve kterém žijeme, a proto plně podporujeme vůli města Příbram tento problém řešit a prostředí historických center kultivovat. Je důležité uvést, že nařízení je platné ve dvou památkových ochranných pásmech, na ostatní části města se nařízení nevztahuje. Nicméně odpověď na otázku, jak nařízení a potažmo manuál dobré praxe interpretovat, je spíše na samosprávu.

Reklamní nosiče mohou stát desítky tisíc korun. Jak mají podnikatelé postupovat, když chtějí pro svou provozovnu připravit reklamu a vyhnout se riziku, že jejich investice bude zmařena?

Prvotně by měli konzultovat s městským architektem jako zástupcem samosprávy. S ním si dohodnout finální podobu reklamního označení a až poté požádat náš úřad o vydání rozhodnutí. Tento postup se nám osvědčil nejlépe. Za pár měsíců se nám takto podařilo díky skvělému přístupu místních podnikatelů zkonzultovat již několik nových reklamních označení.

Vaším partnerem je samozřejmě také město Příbram, které vlastní mnoho budov, kdy část z nich požívá památkové ochrany. Plní město požadavky památkové péče?

Určitě je schopno plnit naše požadavky. Jen občas vázne komunikace a vznikají z toho zbytečná nedorozumění, díky kterým město jako vlastník ze svých záměrů ustupuje. Myslím si, že je velká škoda, že na opravy památek ve vlastnictví města Příbram nezbývá příliš financí a nevěnuje se jim náležité pozornosti, ať už z obavy, že investice bude příliš velká, nebo že komunikace s památkáři bude příliš zdlouhavá. Měli bychom zapracovat na zlepšení spolupráce a věnovat se debatě na odborné úrovni, aby se podařilo zrealizovat více projektů.

Máme, snad, za sebou největší energetickou krizi posledních desetiletí. Přiměla mnoho vlastníků budov realizovat nebo plánovat různá energetická opatření typu zateplení, výměny oken a dveří či umístění fotovoltaiky. Dostávají se tyto záměry vlastníků budov často do kontrastu s ochranou budov?

Pokud se jedná o kulturní památky, tak se to příliš často nestává. Vlastníci si uvědomují hodnotu jejich objektu a vědí, že dnes populární energetická opatření by jejich vlastnictví poškodila a ani je nechtějí. U objektů v památkových územích se s touto problematikou někdy setkáváme. Uvědomujeme si aktuální energetickou situaci, a proto je naším cílem nalezení řešení, které trvale nepoškodí hodnoty, pro které jsou chráněny, ale na druhé straně bude reagovat na potřebu energetické úspory. Je potřeba, aby navrhovaná řešení vycházela v duchu myšlenky, že řešení energetické krize nesmí přivodit krizi kulturního dědictví.

Existují podle vás příklady dobré praxe u nás nebo v zahraničí, kdy jsou kvalitní vztahy mezi památkáři, investory, podnikateli a veřejností? Je to otázka komunikace, vzájemného respektu, nastavení jasnějších pravidel či něčeho jiného?

Samozřejmě že existují, a nemusíme chodit nijak daleko. Určitě jsou takovým dobrým příkladem obnova huti Barbora a zámku v Jincích, obnova špýcharu ve Hvožďanech, obnova vodního mlýnu v Drahenicích a ve Starosedlském Hrádku. Těchto obnov jsem se účastnila, nebo stále účastním osobně, takže mluvím z vlastní zkušenosti. Spolupráce, vzájemná úcta, respekt a velká dávka entuziazmu jsou nejdůležitějšími aspekty pro dosažení úspěšného cíle.

Jaké vnímáte do budoucna největší výzvy v památkové ochraně v Příbrami?

Přála bych si, aby Příbram začala plně využívat svůj potenciál, protože je krásným historickým městem s bohatou minulostí. Město je živým organismem, který se neustále vyvíjí a mělo by někam směřovat. Bohužel se setkávám s nechutí cokoliv měnit, a proto Příbram stagnuje. Vidím snahu podnikat zajímavé kroky, ať už u vedení města, jeho řadových zaměstnanců, nebo některých občanů, ale mnohdy se toto nepotkává s úspěchem. Jako největší výzvu proto vnímám nalezení odvahy ke změně, aby se historické centrum Příbrami a Březových Hor staly kultivovaným kulturním prostředím a aby kulturní památky dostaly příležitost vyprávět svůj příběh.

Stanislav D. Břeň

Dita Mottlová

Od roku 2008 je zaměstnankyní města Příbram. První tři roky působila na Odboru koncepce a rozvoje města (dnešní oddělení územního plánování při Stavebním úřadu). Po šestileté rodičovské pauze nastoupila v roce 2016 jako referent památkové péče. Vystudovala Střední průmyslovou školu Příbram a Vyšší odbornou školu při Střední zemědělské škole Tábor.