Jak vnímalo malé dítě invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 do Československa? Co byla ta nejsilnější vzpomínka? A jak mohl sport pomoci od každodenní neslavné reality totalitního státu? Nejen o tom vyprávěl studentkám OU Pod Šachtami v Příbrami jejich učitel Stanislav Jankovský v rámci letošního běhu projektu Příběhy našich sousedů.

Narodil se 8. dubna 1962 v Českých Budějovicích. O dva roky později se rodina přestěhovala do Příbrami, kde otec získal místo jako horník na uranových dolech, maminka pracovala jako prodavačka. Bydlet začali na nově postaveném březohorském sídlišti, které bylo tehdy jen volně spojené se starou Příbramí.  

Jako šestiletý chlapec si v srpnu 1968 hrál na okraji města na pískovišti s výhledem na Zdaboř, která byla ještě samostatnou osadou, když kolem začaly jezdit tanky okupantů. „Měli jsme doma malou černobílou televizi, barevné v té době ještě nebyly. A do paměti se mi vrylo především zděšení rodičů, když v tom srpnu 1968 doma koukali, co se děje v Praze. Tanky jsem pak viděl i později, když jezdily směrem na Rožmitál pod Třemšínem.“

Chtěl vyniknout ve sportu, ne ve studiu

V září 1968 Stanislav nastoupil do školy. Normalizace tvrdě dopadala na společnost, ale on to ve škole moc nevnímal. Bavil ho sport a od dětství hrál hokej. Aby se mu mohl věnovat naplno, odešel po základní škole do Prahy na učiliště, které se dalo s hráčskou kariérou lépe skloubit. I když věděl, jak komunistický režim ovlivňuje životy většiny populace a že vše není tak, jak se oficiálně prezentuje, sám to moc nepocítil. Měl ale kamarády, které se kvůli špatnému kádrovému profilu nedostali na střední školu a měl také strýčka, který měl za ženu Němku. „To by samo o sobě nevadilo, ale její rodiče žili v Západním Německu, a to už problém byl. I když byl velmi vzdělaný, dělal celý život horníka na uhelných dolech.“ Když dospěl, vadil mu hlavně neustálý nedostatek základních věcí v obchodech, nemožnost svobodně cestovat, nemožnost mít při volbách výběr. 

V roce 1981 nastoupil v Litoměřicích vojenskou službu. Po krátkém základním výcviku putoval do Vojenské tělovýchovné jednoty, kde se mohl nadále věnovat hokeji. Chvíli byl i v Příbrami, ale záhy ho kvůli trvalému bydlišti přesunuli do Sušice a později do Sokolova. Ačkoliv byla vojna velmi ideologicky zaměřená, díky sportu byl z toho přísného vojenského prostředí přece jen trochu venku. Zpětně oceňuje alespoň to, že ho vojna naučila mít řád, to se mu mnohokrát v životě hodilo. A našel si tam kamarády.

Po revoluci se změnilo i vězeňství

Po dvouleté vojenské službě se vrátil do Příbrami, kde se o dva roky později oženil a manželům Jankovským se narodily dvě dcery. Dodělal si maturitu na střední škole a hledal uplatnění. Našel ho jako příslušník vězeňské služby, kde se mu poměrně rychle podařilo získat i tehdy nedostatkové bydlení. Zároveň byla s takovým povoláním za totality spojena i různá omezení, nesměl například navštívit Svatou Horu. Začínal ve věznici v Příbrami a postupně prošel většinu zařízení v republice, končil už po revoluci na generálním ředitelství v Praze. 

Když přišel listopad 1989, probíhalo v Příbrami množství demonstrací. Stanislav měl malé děti, a tak jejich procházky se ženou a kočárkem často končily na náměstí Velké říjnové socialistické revoluce (dnes nám. 17. listopadu), kde se demonstrace konaly. Po revoluci si postupně doplňoval vzdělání včetně různých kurzů a vysokoškolského studia pedagogiky a speciální pedagogiky. Vězeňství se totiž po revoluci radikálně proměnilo. „Za komunismu bylo všechno zaměřené na represi. To znamená cílem bylo, aby vězni pracovali, ale už se nikdo nezabýval dalším vzděláváním, další výchovou, pedagogika byla skoro sprosté slovo. Dnes se ta služba otevřela všem pedagogickým směrům. A ten nový režim si uvědomil, že nelze jenom lidi zavřít, šikanovat, znepříjemňovat jim to, ale že je třeba na ně nějakým vhodným způsobem a pedagogickým způsobem působit. Takže tam se to změnilo opravdu velmi výrazně.“ 

Když odešel Stanislav Jankovský do výsluhy, nechtěl sedět doma jako důchodce. Začal se tedy věnovat tomu, co vystudoval. Nastoupil jako učitel na Odborné učiliště Pod Šachtami v Příbrami, kde učí již sedmým rokem. Žije s manželkou v Hájích u Příbrami. 

Vyprávění Stanislava Jankovského zaznamenaly v rámci projektu Příběhy našich sousedů studentky OU Pod Šachtami Příbram Agáta Hartmanová, Eva Klasová, Barbora Vandasová, Kristýna Vandasová a Zuzana Vojtíšková pod vedením Zuzany Angelové. 

Magdalena Sadravetzová
Post Bellum