O útěku z totalitního Československa možná uvažovala spousta lidí, jen málokdo k tomu ale sebral odvahu. Jaká úskalí se s tím pojila? A byl život na Západě opravdu tak skvělý a bezproblémový, jak se to mohlo na první pohled zdát? O tom vyprávěl žákům ze ZŠ Školní v rámci projektu Příběhy našich sousedů Milan Mráz.

Narodil se 8. května 1954 v Táboře, ve dvou letech se s rodiči přestěhoval do Příbrami, kde otec pracoval jako horník v uranových dolech. Rodiče se rozvedli, když byl ještě chlapec. Otec se pak znovu oženil, ale zemřel mladý na nemoc z ozáření. Maminka tak vychovávala sama čtyři děti. Aby měla nějaké volno, posílala je každoročně v létě na pionýrské tábory. Na jednom z nich se v srpnu 1968 Milan dozvěděl o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Bylo mi čtrnáct, poslouchal jsem Svobodnou Evropu, ale informací jsem měl zpočátku málo. Chápal jsem, co se děje, a byl jsem z toho zklamaný. Na tu dobu nevzpomínám rád.“ Atmosféra ve společnosti, ale i ve škole byla pak o poznání napjatější a plná strachu. Člověk si musel dávat větší pozor, s kým a o čem mluví. V patnácti letech odešel Milan Mráz do Pardubic na chemickou průmyslovku a celé čtyři roky zde strávil na internátě. Situaci ve státě a každodenní realitu tuhé normalizace řešil především s kamarády. Nelíbilo se mu žít v neustálém strachu.

Někdy jsem o tom rozhodnutí pochyboval

Po maturitě v roce 1973 nastoupil na vojnu k vrtulníkové letce v Prostějově a v Plzni, kde měl jako chemik na starosti rozbory paliv do vrtulníků a stíhaček. Kromě krátkého pobytu ve vězení za víkend strávený na tanečních zábavách prošel vojenskou službou bez větších problémů. Pracovat pak začal v Synthesii v Semtíně a roku 1976 si vzal svoji lásku ze školy, narodil se jim syn. Pomalu v něm dozrávala myšlenka na odchod z republiky. V dubnu 1984 odjel s podnikovým zájezdem na lyže do Rakouska, na parkovišti si vyzvedl kufr a už se nevrátil. Na vídeňské ambasádě si žádal o politický azyl, téměř půl roku pak strávil v uprchlickém táboře, kde bydlel v jedné místnosti s dalšími třiceti muži a legálně nesměl ani pracovat. Tajně si přivydělával tím, že vykládal kamiony.  

Politický azyl v Rakousku nedostal, požádal tedy o azyl ve Spojených státech a tentokrát měl štěstí. Do Ameriky odlétal sám, ale v letadle plném emigrantů z východní Evropy. Usadil se v Salt Lake City v Utahu, byl mu přidělen sponzor, který mu zpočátku hradil bydlení a výuku angličtiny. Prvních pět let ale bylo nejtěžších a Milan Mráz byl občas na pochybách, zda se rozhodl správně. „Žena se mnou odmítla odejít a mně chyběla rodina i přátelé. O té zemi jsem nic nevěděl, neuměl jsem jazyk, měli jiné jídlo a jiné zvyky. Domů jsem psal i volal, i když jsem věděl, že maminku odposlouchávají a vyhrožuje jí Státní bezpečnost.“ Aby rodině přilepšil, snažil se posílat balíčky a začal s tím už v rakouském lágru. Záhy ale zjistil, že máloco se dostane přes celnici až k adresátům. „Pak jsem do balíčku vkládal seznam, co je uvnitř. Máma se ptala, kde je tohle a kde je tohle? A celníci říkali, no my nevíme. Prostě si to vzali.“

Cestoval všude, jen domů nesměl

Když se naučil obstojně anglicky, postavil se na vlastní nohy. Začal pracovat v chemickém průmyslu, kterému od školy rozuměl, a nakonec sehnal zaměstnání jako chemik v tajném vojenském a vládním programu USA. Díky seminářům, školením a přednáškám cestoval po celých Spojených státech, jen do Československa se dostal až po pádu berlínské zdi, i když byl smířený s tím, že už se domů zřejmě nikdy nepodívá. O rok později přivítal v Americe svoji maminku, která plakala dojetím. Emigraci svému synovi nikdy nezazlívala a tvrdila, že kdyby byla mladší, odešla by také. 

V roce 2000 se Milan Mráz podruhé oženil s ženou, kterou poznal na oslavě sestřiných narozenin. Po odchodu do důchodu se přestěhovali zpátky do Čech a žijí v Příbrami, i když neustále pendlují kvůli dětem, které v Americe zůstaly. 

Vyprávění Milana Mráze zaznamenali v rámci projektu Příběhy našich sousedů žáci ZŠ Školní Jan Hrušovský, Aneta Jerlingová, Přemysl Puchmajer, Michal Pulinger a Richard Tydlitát pod vedením Petry Šorfové.

Magdalena Sadravetzová
Post Bellum