Jak už jméno této zemědělské usedlosti naznačuje, stávala až do 20. století při pohledu od Příbrami až za Dolejší Oborou. Jezdilo se k ní po klenutém kamenném mostě a od Dolejší Obory ji oddělovala jen cesta k Německé Lhotě.

Rozlehlý Zárybnický dvůr byl pozůstatkem dávné osady Jablany, která z pramenů mizí po roce 1607. Prvním známým majitelem dvora byl v roce 1512 příbramský radní Jíra Zárybnický, jehož příjmení nepřímo posouvá nejstarší zmínku o Dolejší Oboře ještě o patnáct let zpátky. Po Jírovi zdědil dvůr jeho bratr Jan Rybníček, což je krásný příklad toho, jak u nás vznikala různá příjmení v téže rodině až do vlády Josefa II. Rybníčkův dědic se zase jmenoval Zárybnický, tentokrát to byl Václav.

Mužná hruď, švihácký klobouk a Přemysl Oráč

I on zasedal na radnici, byl jedním z nejzámožnějších měšťanů. Když se po povýšení Příbrami na královské horní město v listopadu 1579 Příbramští rozhodli nechat pořídit pro své literátské bratrstvo u sv. Jakuba nádherný zpěvník, byl Václav Zárybnický mezi těmi, kteří na jeho výzdobu obětovali značnou částku. Za odměnu si každý dárce směl vybrat, co na „jeho“ stránce bude. Václav Zárybnický se na ní nechal vyobrazit v červených nohavicích zastrčených ve vysokých černých botách, v bílé košili odhalující jeho mužnou hruď a šviháckém klobouku s péry, jak pracuje na poli. Pod to nechal vepsat své jméno a namalovat svůj „erb“ se zemědělským nářadím. Dole na stránce je zřejmě jeho oblíbená scéna, kterak přišli poslové k Přemyslu Oráči, aby usedl na český knížecí stolec. 

Další obnos zanechal Václav literátskému bratrstvu ze svého dvora, který pro dluhy prodal v červnu 1589 se vším zařízením a nářadím, se stodolami, s lukami a dědinami rozprostírajícími se až k Podlesí a Trhovým Dušníkům za ohromnou částku 1300 kop míšeňských (za ni se dalo koupit několik domků) urozenému vladykovi Matyášovi Kremerovi z Grunova, doktorovi práv a apelačnímu radovi. V dubnu 1594 Kremerovi císař Rudolf II. dokonce propůjčil starou šmelcovní huť s vodním příkopem při městě Příbram (poblíž Pivovaru Podlesí), aby si v ní zřídil mlýn a mohl mlít své obilí.

Koupě se závazkem respektovat zákony

Už v lednu 1602 ale koupil zadlužený Zárybnický dvůr s rybníčkem v drahách od příbramské obce za 1500 kop míšeňských rytíř Kryštof Bechyně z Lažan. Slíbil, že bude z této usedlosti řádně odvádět desátek děkanovi, městskou daň a plat ve prospěch zdejší školy a farnosti tak, jako to dělali všichni ostatní majitelé příbramských domů podle „šosu městského“. Zavázal se, že nebude na obecních pozemcích provozovat myslivost a působit škody na zasetém obilí. S urozenými majiteli městských domů totiž byly často potíže – ve stavovském státě byli privilegovaní a svou povýšenost často dávali najevo tak, že nerespektovali zákony, jimiž se městská obec řídila. 

V držení Zárybnického dvora se pak vystřídalo několik dalších šlechtických majitelů. Začátkem třicetileté války u něj byly postaveny dvě nové chalupy. Když dvůr v roce 1630 kupoval rytíř Zikmund Měsíček z Výškova na Čimelicích, jeho cena už se vyšplhala na 2700 kop. 

Za třicetileté války rytíř Měsíček půjčoval příbramské obci hotové peníze, aby měla na zaplacení neodkladných daní a požadavků procházejících vojsk. Když do města v roce 1639 vtrhli Švédové a narazili na rytíře Měsíčka, svlékli ho ze šatů a sebrali mu koně, jeho dvůr však ušetřili.

Měsíček chrání sošku Panny Marie Svatohorské

Po odchodu Švédů se rytíř Měsíček společně s manželkou Dorotou stal velkým ctitelem Panny Marie Svatohorské a zasadil se o předání Svaté Hory do správy Tovaryšstvu Ježíšovu v srpnu 1647. Necelý rok potom přijeli do Příbrami Švédové znovu a začali drancovat. Jeden jezuita se uchýlil i se soškou Panny Marie Svatohorské do Zárybnického dvora k rytíři Zikmundovi Měsíčkovi, který ji odnesl společně s dalšími obyvateli města do lesů za Obecnici. Na Svatou Horu byla soška vrácena až po několika měsících, když Švédové konečně odtáhli a lidé se z lesů vrátili domů. 

V roce 1654 patřilo ke dvoru s pivovarem přes 17 hektarů půdy včetně chmelnice, měl čtyři potahy a chovalo se v něm 12 krav, 14 jalovic a 8 prasat, což bylo na zdejší poměry opravdu pěkné hospodářství. V jeho pivovaru s pivovarskou pánví se pro domácí potřebu vařilo pivo z vlastního chmele, ostatní lidé v Příbrami si pivo museli vařit nebo kupovat v obecním pivovaru.

Začátkem ledna 1665 Zikmund Měsíček z Výškova Zárybnický dvůr prodal za 1400 zlatých. Téhož roku zemřel a za své zásluhy byl pohřben na Svaté Hoře. 

V následujících letech se urození majitelé dvora opět často střídali, dokud jej v prosinci 1693 nekoupil od Petra Diviše Vřesovského Kyšperského, svobodného pána z Vřesovišť, za 2150 zlatých císařský rada Jiří Humprecht Bechyně z Lažan a na Hluboši.

Městská rada jde Bechyňovi na ruku

Stejně jako jeho předchůdce si příliš nelámal hlavu s plněním svých povinností vůči městu. Na svém hlubošském panství úspěšně provozoval železnou huť a hamry poháněné vodními koly na Litavce. Neměl však dostatek vlastní železné rudy, kterou chtěl těžit i na pozemcích příbramské obce. Příbramský magistrát byl tehdy ve velké finanční tísni, a tak mu se souhlasem nejvyššího mincmistra hodlal pronajmout těžbu své železné rudy za jednorázové odstupné na věčné časy. Tehdy si ještě radní nedali od hormistra Jakuba Bittnera vysvětlit, že by se obci vyplatilo provozovat vlastní železářský závod. 

V březnu 1694 městská rada jako pozornost Bechyňovi povolila, aby si dal v obecních lesích pokácet na přestavbu Zárybnického dvora 40 stromů a v únoru 1695 dalších 54 kmenů na stěnové dříví a 20 párů krokví. V březnu 1695 Jiří Humprecht Bechyně z Lažan a na Hluboši smlouvu o těžbě železné rudy s příbramským magistrátem uzavřel. Obec mu v hmotné nouzi pronajala své pozemky k těžbě železné rudy pro hlubošskou vysokou pec na 50 let za jednorázovou půjčku (!) 700 zlatých. 

Jiří Humprecht Bechyně si z výnosu svého podnikání nechal přestavět hlubošskou tvrz na krásný zámek s pozoruhodnou zimní zahradou a parkem, ale žil převážně ve Vídni. V únoru 1697 se stal na dva roky podkomořím Českého království. 

Prostřednictvím svého správce si chtěl přivlastnit některé nemovitosti náležející k městu Příbram, které před jeho rozpínavostí nadále bránil hlavně hormistr Jakub Bittner. Ten se zároveň inspiroval Bechyňovým podnikatelským duchem a nakonec magistrát a nadřízenou českou komoru přesvědčil k vybudování příbramské železné hutě. 

Po smrti Jiřího Humprechta Bechyně z Lažan 20. prosince 1704 převzal statek Hluboš a Zárybnický dvůr jeho nejstarší, jednadvacetiletý syn Václav Kašpar Humprecht. Příbramský železářský závod nutně potřeboval svou železnou rudu, a tak česká komora zahájila vyšetřování, za jakých okolností byl uzavřen onen pro obec tak nevýhodný kontrakt z března 1695. Císař Josef I. vydal 11. srpna 1708 reskript, jímž bylo nařízeno tuto smlouvu ze závažných důvodů zrušit. Apelační soud nařídil, že Hlubošští musí v Příbrami zanechat i rudu, kterou zde vytěžili a už nestihli odvézt. Václav Kašpar Humprecht Bechyně z Lažan a na Hluboši se proti zrušení smlouvy mnoho let marně bránil odvoláními k vyšším instancím.

Zadlužený dvůr hoří po zásahu bleskem

Zárybnický dvůr si ponechal, ale když jeho hejtman v červnu 1713 zjednal na zasklení oken v Zárybnickém dvoře sklenáře z Hořovic, vyvolalo to další spor. Nakonec hejtman raději ustoupil a napsal rozzlobenému magistrátu dopis. V něm ho ujistil, že do budoucna už nebudou cizí řemeslníci v tomto příbramském šosovním dvoře pracovat k újmě zdejším cechovním mistrům. 

V roce 1723 byl zákaz „šerfovat“ (odtěžovat) příbramskou železnou rudu pro hlubošskou huť potvrzen a zadlužený Zárybnický dvůr zapálil blesk. Václav Kašpar Humprecht Bechyně z Lažan se rozhodl, že dvůr raději prodá.

Pokračování příště

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram