S mohutným rozvojem Příbrami, který nastal ve třicátých letech 19. století, muselo vedení města vyřešit zásobování obyvatelstva vodou. Staré vodovody už jeho potřebám nestačily.

Již v roce 1841 bylo prohloubeno a navzájem spojeno několik opuštěných šachtic po těžbě železné rudy na svahu Svaté Hory. Dřevěný vodovod vycházející ze štoly pod Svatohorským dubem byl nazván Mariánský a vedl do studny hluboké 12 m. Nacházela se v Mariánském údolí před domem nynější č. p. 178/II. Z těchto šachtic byly zásobovány hořejší část Pražské ulice (Lušťov) a pivovar.

V lednu a únoru 1857 se dosavadní vodovodní potrubí muselo vyměnit a v roce 1858 byla stará dřevěná kašna poblíž pivovaru nahrazena novou kamennou. Zpráva městského úřadu z 29. srpna 1899 ovšem tvrdí, že Mariánský vodovod byl založen teprve v letech 1860 a 1862. Skládal se ze štol, založených 10 až 13 m hluboko pod terénem, dlouhých celkem 205 m a končících v rourovodu dlouhém 800 m, a měl přítok 58 l za minutu.

V roce 1888 byly jeho dřevěné trouby vyměněny za litinové a vedly vodu do kašny na Václavském náměstí u Kratochvílů; dále šla voda do pivovaru, do Branky, do kašny u Procházků v Palackého ulici a do Potoční ulice. Tento vodovod se přestal užívat v roce 1930, v polovině minulého století se voda z něj v případě potřeby pouštěla do pivovaru. Tehdy mělo jeho potrubí o průměru 50 mm délku 915 m a za 24 hodin „dalo“ 75 000 l vody.

Nový vodovod u Brodu

Staré vodovody od Svaté Hory a z Haťského vrchu, přetrhané štolami, nedokázaly přivádět pro město dost vody. Proto obec v roce 1856 rozhodla a v dubnu 1857 nechala udělat nový vodovod, jehož hlavní vodárna byla vzdálena půl hodiny cesty od města na místě zvaném Pod Skálou poblíž Brodu. Tento vodovod zásoboval kašny u děkanství v Plzeňské ulici, v některých školách, ve Svatojánské ulici a v nemocnici. Byl prodloužen v roce 1863. 

Po něm následovala například v roce 1866 výstavba vodovodu zvaného Štičí, vedeného od dnes zpustlého Štičího rybníka. Byl několikrát prodloužen a dosáhl až k domům a továrnám u Dolejší Obory. Tak bylo postupně vybudováno celkem osm gravitačních vodovodů. Z nich si zde blíže připomeňme ještě ty, které posilovaly studnu pod Svatou Horu: z děkanské louky za Svatou Horou od roku 1876 vedl do této studny a odtud do kašen v Dlouhé ulici, na Karlově náměstí (Rynečku), v Milínské ulici a u Flusárny. Jestřabinský vodovod byl založen roku 1876. Voda z něj se vedla do studny pod Svatou Horou a odtud např. až k sirotčinci a do gymnázia, a také do pivovaru, který se roku 1879 zřekl vody z dalšího, tzv. Lázeňského vodovodu – ten sváděl vodu z luk u Kocáby k Sebastopolu a odtud do městských lázní. A ze svatohorského pole tekl od Svatohorského dubu za vlhkého počasí přítok dlouhý 150 m, který v případě potřeby posiloval rezervoár nad báňskou akademií (nynější střední průmyslovou školou), ale v roce 1926 se přestal používat.

Pohon vodním kolem

Na přelomu 19. a 20. století byl založen na dole August devátý, Drkolnovský vodovod. Hlavní proud vody byl vzat z takzvané císařské štoly a jeho čerpadla byla poháněna vodním kolem o průměru 12 m v hloubce 20 m pod povrchem. Na povrchu byl rezervoár o rozměrech 50 × 5 × 3 m. Na vodní kolo tekla voda z povrchové strouhy od Vokačovského rybníka čili Drozďáku. S kolem byly často potíže, buď nebylo dost vody, nebo se polámalo. Proto byl pro pohon čerpadel pořízen v roce 1914 náhradní benzinový motor o 16 koňských silách, v roce 1915 doplněný generátorem na nasávaný plyn. V roce 1922 bylo pořízeno nové parní čerpání a čerpací stroje. 

Od rezervoáru na Drkolnově bylo vedeno potrubí až ke kapličce sv. Václava a k hostinci U Zlaté husy (v č. p. 219/II, později jen hostinec U Husy Vojtěcha Dvořáčka) pod Svatou Horou, kde byly zřízeny menší rezervoáry. Délka tohoto potrubí o průměru 100 mm činila 7 200 m. Za 24 hodin dodalo 270 720 l vody, bylo na něm 22 hydrantů, 13 stojanů a 551 domovních přípojek. Polovinu nákladů na čerpadla hradilo město a polovinu nesl horní erár. Za vodu obec platila eráru tzv. pamětní činži 200 K ročně.

Vodovod i pro výše položená místa

Již před první světovou válkou byl projektován na severovýchodním úpatí Svaté Hory v městských sadech rezervoár (vodojem) pro přebytečnou vodu, který měl soustřeďovat ono množství vody, které by se v rozvodné městské síti nespotřebovalo. Účelem této přestavby mělo být zdokonalení stávajícího vodovodu tak, aby mohla být voda převedena i do výše položených částí města, aby v rozvodné síti panoval dostatečný tlak, aby mohly být zrušeny stávající hygienicky závadné otevřené kašny a aby se zamezilo ztrátám vody plýtváním. 

Komise k tomu se konala 5. června 1913 a projekt byl schválen s tím, že všechny rezervoáry budou opatřeny větracími nástavky zařízenými tak, aby se zamezilo nahodilému nebo úmyslnému vnikání cizích předmětů. Rovněž poklopy vstupních šachet měly být zabezpečeny proti vnikání povrchových vod. Výtlačné potrubí muselo být vyzkoušeno na tlak a spoje musely být zatmeleny olovem a konopím. Pokud bylo nevyhnutelné křižování vodovodního potrubí s kanalizační sítí, potrubí pod vodotoky muselo být podvedeno neprodyšně tak, že se v místech křižování mělo vložit do ochranných cementových trub a prostor mezi stěnou cementové trouby a potrubím se měl vyplnit cementem nebo betonem. Stávající otevřené kašny měly být odstraněny a nahrazeny podle potřeby výtokovými stojany. V místnosti nasávaného motoru a strojovny měla být zřízena sklopná ventilační křídla s pákovým rozvodem. Mimo to měl být v místnosti generátoru na nejvyšším místě stálý ventilační průduch. 

Již na podzim 1913 také požádal městský úřad okresní hejtmanství, aby se vyjádřilo k jeho žádosti o schválení projektu na přestavbu městského vodovodu. Na pozemku tehdejší č. parc. 1530 v Příbrami se měl zřídit rezervoár (vodojem) s přečerpací stanicí, do kterého se měly svést prameny městského vodovodu. Na této parcele měla být učiněna taková opatření, aby přes ni vedoucí otevřené stoky z Březnické ulice a Karlova náměstí byly odstraněny a bylo zamezeno vnikání těchto odpadových vod na tuto parcelu. Voda schytaná do tohoto rezervoáru se měla zdvihat motorickou silou do centrálního rezervoáru projektovaného na parcele tehdejší č. k. 2537/2 na západním úpatí Svaté Hory. Z tohoto rezervoáru se měla voda rozvádět do městské vodovodní sítě.

Odložení na lepší časy

Dne 30. června 1914 okresní hejtmanství konstatovalo, že tento projekt zatím nemůže být pro různé překážky proveden, že je třeba před zahájením přípravných prací prozkoumat polohu, vydatnost a zajištění jednotlivých pramenů, u nichž poměry proti původnímu zavedení během času mohly doznat značných změn. A pak vypukla světová válka a projekt byl odložen na lepší časy. 

Po vzniku Československé republiky v roce 1918 zavládl v Příbrami čilý stavební ruch a vznikaly nové bloky domů hlavně východním a severovýchodním směrem – kolem Sebastopolu. Brzy pro ně chyběla voda, protože zásobní potrubí Drkolnovského vodovodu, vedené z hlavního rezervoáru na Drkolnově, muselo překračovat údolí Příbramského potoka, v jehož nižší části a na opačném svahu leží centrum města, takže do vyšších poloh města pod Svatou Horou se voda buď nedostala vůbec, nebo tam přitékal jen zbytek vody, nespotřebované v nižších polohách, a pouze s malým tlakem – profil rozvodné sítě činil nejvýš 100 mm. 

Proto byla v letech 1925–1926 provedena rekonstrukce Drkolnovského vodovodu. Nejprve byly položeny nové litinové, čtyři metry dlouhé trouby o průměru 175–200 mm. Nad malým rezervoárem pod Svatou Horou ve výši 540 m byla zřízena nová vyrovnávací nádrž (vodojem), která měla objem 514 m³ a při nejvyšší hladině 540 m hloubku vody 3,5 m. Z ní se voda přečerpávala do nejvyšší nádrže (vodojemu) na Kalvárii na Svaté Hoře do výše 585 m. Svatohorská nádrž měla objem 210 m³ a při nejvyšší hladině 585 m hloubku vody 3 m na kótě dna 582 m. Přečerpávání vody z vodojemu pod Svatou Horou do nejvyššího vodojemu na Svaté Hoře zajišťovala dvě centrifugální čerpadla, jejichž hřídel byla poháněna elektrickým motorem. Čerpalo se 12 litrů za sekundu. Rozvodná městská síť byla postupně posílena a rozšířena potrubím o průměru 60, 80 a 100 mm podle potřeby. Tímto potrubím se do Příbrami přivádělo při počtu 15 000 obyvatel průměrně 80 l vody na osobu denně. Přímo zásobovalo dolní část města (asi ¾ města) a některé horní části města. Zbytek této horní části města byl zásobován právě z nové vyrovnávací nádrže (vodojemu) pod Svatou Horou.

Více než denní spotřeba

V polovině minulého století pojaly vodojemy na Drkolnově, pod Svatou Horou a na Svaté Hoře asi 1 400 m³, tj. množství převyšující průměrnou denní spotřebu města. Při tehdejším počtu 15 000 obyvatel to znamenalo 80 litrů na osobu a den. Pro srovnání: nyní se uvádí jako průměrná spotřeba v Příbrami 90 litrů na osobu a den, což při počtu asi 32 000 obyvatel činí 2 880 m³. Starší malé nádrže u sv. Václava a před hostincem U (Zlaté) Husy byly zrušeny. 

Oba vodojemy – u Kalvárie a u Hrabákovy ulice – představují prvorepublikovou tradicionalistickou architekturu. Svatohorský byl jistě postaven roku 1925 a ten pod Svatou Horou zvaný nyní Husa buď téhož roku, nebo o rok později. Je nanejvýš pravděpodobné, že nyní zrekonstruovaný vodojem pod Svatou Horou získal své jméno podle zrušené hospody, která byla v jeho sousedství. 

Věra Smolová, SOA v Praze – SOkA Příbram