Dnes už si většina z nás nedovede představit, že bychom z potřeby opatřit pro své děti kousek masa nebo pro přilepšení rodině chytali a konzumovali zpěvné ptáky.

Byli však celkem běžnou součástí jídelníčku po mnoho století, dokud zemský zákon na ochranu ptactva z 30. dubna 1870 jejich lov nezakázal. Když lidé chodili na ptáčky číhat po jeho vydání, dopouštěli se přečinu, i když lovili stehlíky, konopky, čížky, skřivany, pěnice nebo slavíky za účelem jejich chovu v klecích. Ptáčky zpěváčky měli totiž ve velké oblibě třeba řemeslníci, kteří museli od rána do večera pracovat ve svých dílnách. 

Doba čižby čili lovu ptactva nastávala hlavně koncem léta a začátkem podzimu, kdy již skončilo hnízdění a ptáků bylo v přírodě nejvíc. Stěhovaví ptáci byli připraveni k odletu, nijak však nespěchali, neboť jim podzimní příroda nachystala dostatek potravy. Kvůli větší bezpečnosti se shlukovali do hejn. Objevovala se i hejna ze severních zemí, do kterých zima přicházela dřív.

Kdo sedne na lep

Lovci věděli, které ptáky je možno nalákat na potravu při zemi, na které je nutno nachystat volavé jedince a kteří se chytí na lep ve výšce. V Příbrami se ptáčci chytali i tak, že se nad potok naaranžovalo chvojí do podoby stromečku, potřelo se lepem a posypalo nějakými semínky, třeba máku, prosa nebo lnu. Ptáčci, kteří se přiletěli napít a nakrmit a sedli ptáčníkovi na lep, nemohli uletět. Čižbáři přes ně přehodili síť a dali je do klecí, nebo je prostě vzali do rukou, strčili do kapes a odnesli domů. Pochytaní ptáčci se museli rychle zužitkovat. 

V neděli 14. září 1884 se vydal na zakázanou čižbu jedenatřicetiletý příbramský horník Alois Procházka, otec pěti dětí, který už byl jednou potrestán čtyřiadvacetihodinovým trestem pro lesní krádež. Vzal s sebou své hornické kamarády Antonína Noska a Vojtěcha Provazníka s tím, že si chytí nějakou červenku. Usadili se vedle lesa Květná na dušnické louce u potůčku, který Procházka pokrýval chvojím. V té chvíli je překvapil mladý příbramský hajný Václav Míka, otec dvou dětí, který dostal od lesmistra rozkaz, aby o víkendu dobře hlídal, protože se v lese děje mnoho škod na ptactvu a všechny potůčky jsou pokryté chvojím, jehož lámáním se zase škodí stromům. 

Hajný Míka se horníků zeptal, co tam dělají. Procházka řekl, že nic, ale hajný opáčil, proč tedy dává „chvůj“ na potok. Procházkovi kamarádi okamžitě utekli, Procházka se dostal s hajným do křížku a byl z toho soud.

Pavučina lží

Dne 25. září 1884 začalo u C. k. okresního soudu v Příbrami s Aloisem Procházkou hlavní přelíčení pro přestupek proti veřejným ustanovením a zřízením. Soudce musel vyslechnout několik svědků a verzí toho, co se stalo, včetně mnoha lží.

 Nakonec bylo prokázáno, že s hajným Míkou byl na obchůzce ještě druhý hajný Stočes a že toho dne přistihli více podobných ptáčníků, kteří jim však zmizeli v houštinách. Míka vybízel Procházku, aby mu řekl své jméno a aby ho podle lesmistrova rozkazu doprovodil do Trhových Dušníků. Procházka řekl, že nedělá žádnou škodu. Nožem, kterým právě seřezával chvojí, však na Míku zaútočil, řízl ho do ruky, a jak se začali prát, udeřil ho do obličeje a roztrhl mu kabát. Hajný se začal bránit, Procházku několikrát udeřil holí a odešel. Procházka zůstal ležet na zemi, s pomocí kamarádů se pak dostal domů a přestal chodit do práce s tím, že byl těžce zraněn. 

Alois Procházka si sehnal advokáta, který ho hájil tak, že byl hajný Václav Míka 14. října obviněn z přestupku proti tělesné bezpečnosti. Procházkův kamarád Vojtěch Provazník třeba tvrdil, že hajný Míka Procházku strašně zbil. Dále pak že na něj vyskočil jiný chlap v zeleném kabátu a začal ho taky mlátit holí, chytil ho za kytli a utrhnul ji i s košilí tak, že se z toho strachy pomočil (v originále výpovědi je nepublikovatelný výraz). Míka odpověděl, že je to lež, že se samozřejmě bránil, ale Procházku zbytečně nemlátil. 

Advokát chtěl po hajném Míkovi všechny možné náhrady a pro horníka Procházku, který prý nemohl 14 dnů pracovat, jeden zlatý denně místo mzdy, a ještě bolestné 10 zlatých.

Strážník Trnka vnesl do případu světlo

Obě trestní řízení – pro lesní pych a újmu na zdraví – byla 27. října 1884 spojena. Soudu nebylo úplně jasné, kde je pravda, dokud nebyl vyslechnut jako svědek Antonín Trnka, sedmadvacetiletý městský strážník. 

Vypověděl, že Procházka chodil hned druhého dne po údajném těžkém zranění po městě a že ho znovu potkal na příbramském Václavském náměstí i třetí den po tom. Procházka šel sice o hůlce, ale žádné poranění na něm neviděl. 

Dne 21. září 1884, týden po údajném těžkém Procházkově úrazu, potkal strážník Trnka Procházkovu manželku, která něco nesla pod zástěrou. Trnka se jí zeptal, co to nese. Procházková odpověděla, že ptáka, a jestli ho chce. Trnka jí řekl, aby mu ho dala. Byla to sojka celá polepená od lepu, takže nemohla lítat. Procházková strážníkovi ještě řekla, že tuhle sojku chytil její muž den předtím v lese. 

Alois Procházka musel předložit soudu i lékařské vysvědčení, ve kterém však bylo výslovně uvedeno, že má jen nepatrná poranění na přední části těla. Tím se ukázalo jako lživé jeho tvrzení, že ho hajný Míka bil po zádech hlava nehlava.

Vězení s půstem

Hajný chtěl po Procházkovi náhradu 16 zlatých za obhajobu a nemožnost pracovat. Oba právní zástupci se dohadovali a C. k. okresní soud v Příbrami vynesl rozsudek, kterým odsoudil Aloise Procházku ke čtyřem dnům vězení zostřeného půstem, k náhradě nákladů trestního řízení a náhradě soudních útrat Míkovi ve výši pěti zlatých. 

Hajného Václava Míku ale soud potrestal za přestupek proti tělesné bezpečnosti pokutou tří zlatých ve prospěch ústavu chudých v Příbrami, nebo k 24 hodinám vězení, a k náhradě nákladů Procházkovi ve výši 8 zlatých 60 krejcarů, protože Procházka po jeho ráně zůstal ležet na zemi. 

Horník Alois Procházka však nebyl s rozsudkem, a hlavně s nepřiznáním bolestného spokojen a odvolal se k C. k. zemskému soudu v Praze. Tento soud rozhodl, že Alois Procházka tělesně poškodil hajného Václava Míku při výkonu jeho služby, takže se jednalo o veřejné násilí. Václav Míka byl zproštěn obžaloby a náhrad trestního řízení v plném rozsahu, bolestné však nedostal. 

Procházka byl odsouzen k mírnějšímu trestu dvou dnů zostřenému jedním postem a trest si odseděl v srpnu 1885. 

Ptáčníci prý lovili ptactvo až do druhé světové války, kdy byly tresty za čižbu zpřísněny a lidé tento zdroj obživy či přilepšení definitivně opustili. Čižba je u nás zakázána stále. 

Věra Smolová, SOA v Praze – SOkA Příbram

Na černobílém obrázku jsou louky pod Příbramí a zaniklý mlýn v Lukách jinak Pod Čertovým pahorkem s náhonem z Příbramského potoka, první polovina 20. století. Zdroj: SOkA Příbram