Shodou okolností přišel do našeho archivu krátce po vydání knihy Maková hora dotaz na Stephana (Štěpána) svobodného pána Hennigera z Ebergu (1820–1878), a to v souvislosti s osudem německé klavíristky a skladatelky Delphine von Schauroth (1813–1887). Ta se za barona totiž provdala 17. srpna 1848 na zámku ve Smolotelích, který Hennigerovým tehdy patřil.

Po internetu kolují zprávy (snad i na základě toho, co tato bezesporu skvělá umělkyně uváděla ve své korespondenci), že do tohoto manželství vstupovala jako rozvedená, že se po několika letech rozvedla i s baronem a že se potřetí vdala roku 1856 za Edwarda Knighta, od něhož se zase brzy odloučila. Zemřela údajně v Mnichově. Zajímavé je, že nikdo dosud nenašel soudní záznam o žádném z jejích tří rozvodů, ale ani o jejím úmrtí v matrice. 

Hned při podrobném studiu matričního zápisu o sňatku s nadporučíkem a katolíkem Štěpánem baronem Hennigerem se ukázalo, že ve skutečnosti byla při jeho uzavření Delphine von Schauroth nekatolického vyznání a vdovou po muži jménem Edwin Hill Handley, který ji ovšem v roce 1840 vyloučil ze své závěti, takže zřejmě několik let před jeho smrtí žili odděleně.

Nešťastně provdána za bratrance

Novomanželé Hennigerovi po svatbě ze Smolotel odjeli a Delphine zřejmě nikdy veřejně nepřiznala, že se jí v bavorském Dommelstadtu již 18. února 1849 narodil syn Stephan baron Henniger z Ebergu. Zda se narodil zdravý a kde a jak trávil své dětství, zatím není známo. Od roku 1856 se jeho matka objevuje v novinových článcích jako Delphine Knight a v dopise z roku 1859 píše, že je nešťastně provdána za svého bratrance (třetí manžel Edward Knight byl bratranec z matčiny strany). V současných odborných studiích se objevuje i názor, že své manžely potřebovala hlavně kvůli svému finančnímu zajištění, které jí umožňovalo vést svobodný život umělkyně. Její krásné skladby pro klavír si lze poslechnout na YouTube. 

Zatímco Delphine si jako protestantka s dalším manželstvím hlavu lámat nemusela, pro barona Štěpána coby katolíka znamenalo jeho rozloučení pouze odluku od stolu a lože, nikoliv možnost uzavřít nový sňatek. Kdy se vrátil na Příbramsko, není známo. 

Statky Smolotely, Rtišovice a Bohostice zdědil po jejich rodičích Johannovi Nepomukovi Karlu baronovi Hennigerovi z Ebergu (1777–1850 Rtišovice) a jeho manželce Marii Ludovice rozené Malovcové z Malovic a Kosoře (1784–1866 Litoměřice) pochopitelně nejstarší syn Johann Nepomuk Michael Henniger, který přijal nový přídomek ze Seebergu Godart (1805–1868 Příbram). Dalších šest sourozenců – Adalbert Johann, Leopold, Ernest, Ludovika Marie, Stephan a Marie – se muselo spokojit s vyměřeným podílem. 

V prosinci 1862 koupil Johann Nepomuk Karel baron Henniger ze Seebergu Godart za 28 000 zl. od Jakoba a Julia Reitlera v Milíně hospodářský dvůr s pivovarem čp. 1. Otec a syn Reitlerové jej v roce 1861 získali za 18 000 zl. v dražbě od Tereziánského ústavu šlechtičen v Praze, ovšem kdysi býval jako rytířský statek s obytným sídlem součástí karlštejnského lenního panství. 

V listopadu 1863 prodal Johann Nepomuk Karel baron Henniger milínský dvůr s pivovarem za 20 000 zl. včetně 9000 zl. dluhu Reitlerovým svému bratrovi Adalbertovi baronovi Hennigerovi (1807–1873), někdejšímu krajskému hejtmanovi v Litoměřicích, c. k. komořímu a viceprezidentu c. k. místodržitelství v Čechách a čestnému měšťanu Litoměřic, který se po odchodu do výslužby v Milíně čp. 1 usadil.

Příznivci Makové i Svaté Hory

Tato generace Hennigerových byla nejen uznalými příznivci kostelíka na Makové, ale i přáteli Svaté Hory – za vpádu Prusů v roce 1866 odnesli redemptoristé svatohorskou sošku Panny Marie právě do úkrytu ve smolotelském zámku.  

Po Johannově smrti přešel 1. března 1868 statek Smolotely na jeho nejstaršího syna Johanna Nepomuka (*1838), který svůj zdejší majetek v březnu 1872 pro dluhy prodal a odstěhoval se.

Jeho strýc Štěpán baron Henniger tu zůstal. Již v roce 1870 spravoval pivovar a zastupoval svého bratra Adalberta při jednáních. Pivovar chtěli zmodernizovat, ale museli si na rekonstrukci půjčit peníze, například u Spořitelny v Prachaticích.

Neobvyklý komín

Součástí modernizace byla také stavba nového cihlového pivovarského komína, který vypadá stejně jako komín u smolotelského parního mlýna (amerikána) zvaného Parník s čp. 109, který v roce 1865 nechal postavit Jan Nepomuk baron Henniger ze Seebergu Godart. Tento parní umělecký mlýn vyhořel 11. června 1867 „k zarmoucení všech, protože vody byl nedostatek a obyčejné mlýny nestačily uspokojovat poptávku.“ Brzy se začal s velkým nákladem stavět znovu. Jeho komín je výjimečně architektonicky i technicky vyvedenou stavbou. Polygonální omítnutý podstavec nepřechází klasicky hned do dříku, ale nachází se zde výrazný a unikátní dekorativní vypouklý prstenec. 

Adalbert baron Henniger začátkem října 1873 (zemřel 10. 10.) převedl vlastnictví milínského hospodářství a zřejmě zmodernizovaného pivovaru čp. 1 na „Akciový pivovár a sladovnu v Milíně“, jehož zakládající výbor (Gründungs-Comité der Aktiengesselschaft) tvořili podle kupní smlouvy z července a srpna 1873 jeho bratr Štěpán a jeho společníci Jan Muzika (stavitel železnice Zdice–Protivín), Rudolf Weischera, Friedrich Rott, Ignaz Friedmann a Maxmilian Farka, kteří ho koupili za 200 000 zl. Nemovitosti akciové společnosti čp. 1, 27 (resp. 9), 50 a 59 připadly v dubnu 1876 jako zástava prachatické spořitelně, a pak Karlovi knížeti ze Schwarzenbergu. Potom pohledávky váznoucí na pivovaru získala knížecí Lobkovická ústřední kancelář v Praze. 

Dne 13. dubna 1878 vyšel v příbramském týdeníku Horymír inzerát, že se milínský akciový pivovar zařízený na várku 44 hektolitrů od 1. června toho roku na dvanáct let pronajme. Měl prostorné kvasírny, sklepy pro skladování piva a uchovávání ledu a jeho výhodou bylo, že ležel u železniční stanice Milín. Lhůta pro podání nabídek byla do 1. května 1878.

Rána do srdce

Těžko říct, jak správa pivovaru pod vedením barona Štěpána Hennigera fungovala. Baron Henniger však své neúspěchy neunesl. Ve středu 17. dubna ve dvě hodiny odpoledne se zastřelil ranou do srdce ve svém bytě u pivovaru v Milíně čp. 1. Bylo mu 58 let a v úmrtním zápisu je uvedeno, že byl ženatý. Dne 20. dubna 1878 byl pohřben do rodinné hrobky na hřbitově pod Makovou, téhož dne uveřejnil stručnou zprávu o jeho skonu týdeník Horymír. 

Jeden z důvodů jeho smutného rozhodnutí potvrzuje také časopis „Der Bierbrauer aus Böhmen“ – „Sládek z Čech“ – z 15. května 1878. Uvádí se v něm, že Štěpán baron Henniger odstoupil ze své pozice v představenstvu pivovaru a jen o několik dní později spáchal sebevraždu. 

Neméně truchlivý je osud jeho jediného syna Štěpána. Byl zřejmě vážně nemocen a byl chovancem pražského chorobince na Karlově, kam byli umisťováni i lidé s duševními chorobami. Po otcově smrti neměl náklady na jeho pobyt kdo hradit – jeho matka sice byla naživu, ale evidentně se o syna nezajímala. V roce 1897 se proto o jejich placení soudilo město Praha se Rtišovicemi u Milína, kde mívali Hennigerové statek se zámkem. Teprve rozhodnutím c. k. správního soudního dvora ve Vídni z prosince 1897 byla mladšímu Štěpánovi baronovi Hennigerovi přiřknuta domovská příslušnost královského hlavního města Prahy, které ho muselo živit. Datum jeho úmrtí není známo. Ve fondu c. k. Okresního soudu Příbram, který zahájil svou činnost roku 1850, se totiž nedochoval ani záznam o rozluce jeho rodičů, ani poručenský spis mladšího barona Štěpána, ani dědický spis, který musel být zaveden v dubnu 1878 po smrti staršího barona Hennigera. 

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram