K této kdysi krásné přírodní lokalitě, kterou natrvalo poznamenala činnost Uranových dolů Příbram, se stejně jako ke Svatému Janu pod Skalou pojí pověst o poustevníkovi svatém Ivanovi, jenž měl v obou místech pobývat.

Obyvatelé Příbrami pravidelně putovali ke kříži „V Poušti“ od skončení morové epidemie roku 1582. Za třicetileté války se příbramský děkan Tomáš Ignác Placzalius podílel ve vsi Jerusalem u Příbrami na předání tamějšího opuštěného johanitského kostela se špitálem zaniklého kolem roku 1391 řádu sv. Františka. Svatyni obnovoval hejtman Podbrdského kraje Jan Humprecht Račín, který měl v tomto kraji své statky. Na děkanovu přímluvu se příbramská obec zavázala jerusalemské observanty podporovat almužnami. A tito františkáni spravovali také poutní místo u sv. Ivana na Hájích, které bylo častým cílem vycházek příbramských obyvatel ještě před druhou světovou válkou a na rozdíl od jerusalemské komunity kupodivu stále existuje.

Podivná tajemnost

Protože se Svatý Ivan nachází nedaleko Svaté Hory, napsal o něm Bohuslav Balbín ve své knize Diva Montis Sancti z roku 1665: „Těm, kdož se vydají na cestu východně od Svaté Hory směrem k Bytízu (vesničce to náležející Račínům), objeví se les velmi hustý s převelikými stromy dubovými, vyznačující se četnými stády zvěře, jmenovitě kanců, kteří se tu v létě a na podzim povalují v bažinách. Uprostřed lesa, asi dva tisíce kroků neboli čtvrt míle od Svaté Hory, nalézá se ohromný balvan v podobě kříže nebo trojhranu. K balvanu tomu uchylují se lidé se svými prosbami již od pradávna: jeden větší a mnoho menších křížů do země vetknutých hlásá posvátnost místa; lid nazývá kámen onen kamenem sv. Ivana, přejav to pojmenování od svých předků. Vypravuje se, že sv. Ivan dlouho se zde zdržoval, a že vzývaje Boha dnem i nocí prodlel tu dříve, než se odstěhoval pod skálu svatojanskou.

Nemálo známek Ivanova pobytu patrno je i v kameni samotném. Tak především prací rukou lidských (nechceš-li to vysvětlit zázračným působením božským) jsou na kameni vyhloubeny prolákliny, takže na jednom místě můžeš pohodlně ležet, na jiném podle libosti sedět a číst, jinde opět se modlit. Jamka v kameni na místě, kde možno ležet, hodí se pro hlavu; jsou tu dále vyhloubena místa pro ruce i stehna, jestliže se nohy kvůli pohodlí spícího jen nepatrně pokrčí. Stejné pohodlí je tu i tehdy, jestliže se člověk posadí. Jak jsem se sám přesvědčil, naskýtá se tu pro ležícího nebo sedícího dostatek pohodlí. Celé dílo ono je přiměřeně utvářeno velikosti člověka. Podivná tajemnost spočívá na celém tom místě. Sousedům z okolí je dobře povědomou událost, podle níž se lze domnívat, že kámen je pod ochranou nějaké vyšší moci. 

Jest tomu jen něco málo roků, co na panstvíčku Bytíz, dosahujícím až po okraj lesa, žil stařec velmi letitý. Ten jednou, jak už stáří mívá za následek nedostatek spánku, zkormoucen jsa nemocí a mnoho přemýšleje o smrti, bděl za jasné noci s oblohou tak světlou, že nic nemohlo uniknout jeho pozornosti. Náhle se bdícímu – a jak sám vyprávěl, jasně vidoucímu – zjevil ctihodný stařeček s vousem dlouhým skoro přes celá prsa. Přistoupil k ležícímu a zastavil se. Nemocný se opíral o loket a tajemný stařec řekl: ‚Nepřeji si, aby ses obával smrti, jestliže mne uposlechneš. Budeš navštěvovat kámen poblíž vesnice nepřetržitě po dvacet dní a budeš prosit Boha za šťastnou a blaženou smrt. Věř mi, že nabudeš velké útěchy, a připraven dobře na smrt, odejdeš ze života.‘ Jakmile stařec nemocného takto posílil, zmizel. Nemocný učinil, jak byl vybídnut, a denně v časných hodinách stařeckým krokem zbožně navštěvoval posvátné místo. Když pak pro zmáhající se chorobu nemohl už chodit, dal se k posvátnému kameni donášeti domácími lidmi. Na konci života povolal ze Svaté Hory našeho kněze a řádně se mu vyzpovídal ze hříchů. Před smrtí připojil i toto vyprávění a zakrátko skonal. Já pak toto všechno, co jsem tu vypravoval, dozvěděl jsem se od onoho kněze.“

Kde se vzal kamenný kříž

Dnes je na jednom z Ivanových balvanů umístěn kamenný kříž s letopočtem 1829. Kdo ho tam postavil? Bytíz býval karlštejnským manským statkem na prastaré zemské stezce z Prahy do jižních Čech. V jeho držení se vystřídalo mnoho majitelů. Právě začátkem roku 1829 ho koupil i se sousedními Háji Jan Antonín hrabě Harbuval Chamaré za 8000 zl. konvenční měny a část jeho luk byla tehdy rozprodána soukromým majitelům. Krčma zvaná Kocanda byla zrušena a přestavěna na hájovnu, existující pod čp. 101 ještě v roce 1973. V roce 1838 koupil Bytíz František hrabě Colloredo-Mannsfeld a připojil ho ke svému dobříšskému statku. Zpola dřevěná bytízská tvrz vzala za své až v roce 1871, kdy prudká větrná smršť zničila skoro všechno, a zbytek tvrze byl srovnán se zemí. Už v roce 1973 bylo místo po dvorci zasypáno odvaly bytízského uranového dolování. 

Ve středověku se kolem Bytízu rýžovalo zlato. V roce 1819 byly propůjčeny zdejší důlní míry příbramskému těžařstvu, které trvalo do roku 1889 a těžilo se střídavým úspěchem na dole sv. Prokopa na Starých horách východně od Bytízu. 

Osada Bytíz byla až do roku 1924 připojena k Hájům, a pak byla sloučena s obcí Dubenec. I když se tyto osady nacházejí poblíž Příbrami, patřívaly farou ke kostelu sv. Petra a Pavla na Slivici. O kamenném kříži u Svatého Ivana se v archiváliích slivické farnosti nenachází nic a mlčí také většina dalších obvyklých pramenů. Zmiňuje se o něm pouze příbramský archivář Jindřich Václav Bezděka (1897–1983), který ve své práci o Bytízu z roku 1973 uvádí: „Na ivanském kameni asi uprostřed stojí vysoký žulový kříž, na jehož tělese býval ve spodní části plechový obraz světce Ivana v poustevnickém oděvu, dost však primitivně malovaný. Dnes tam snad už ani není. Pod obrazem býval nápis, který dík zvětralosti byl již před okupací těžko a z větší části nečitelný. Pokud se dalo přečísti, zněl takto: ‚Jan Makovec 1829 kočí ze Hbit…‘, další údaje jsou nečitelné. Lze však čísti i ‚zabit‘, jakýkoliv doklad o původu nápisu není známým. Snad to souvisí i s obnovou Ivanského kultu, ježto stejného roku začalo se s poutěmi ke sv. Ivanu pod Skalou na Berounsku.“ 

Příjmení Makovec se v matrikách zemřelých farnosti Slivice, kam tehdy patřily i Dolejší a Hořejší Hbity, objevuje poprvé k 23. lednu 1751, kdy v Jesenici zemřela ve věku 105 let Markéta, manželka Víta Makovce. Byli to svobodní lidé, nikoliv poddaní. Od roku 1765 se rod Makovců v úmrtních matrikách objevuje v Hájích čp. 5, kde hospodařil sedlák Vojtěch Makovec, poddaný dobříšského panství. Koncem 18. století se objevují Makovcovi i v čp. 17, a také v čp. 23 – tato větev Makovců však přišla na žebrotu. V roce 1850 se Makovec objevuje už jen v čp. 17. 

Pokud kříž u Svatého Ivana porovnáme s dalšími kříži v okolí, je velmi podobný kříži (včetně srdce) z roku 1836 v Drsníku a kříži, který se nachází před poutním kostelem na Makové. Další dva podobné kříže stojí u silnice ze Zduchovic do Příbrami. O těchto křížích víme, že se k jejich postavení pojí nějaká významná událost, takovou (např. úmrtí) jsem ale v rodině Makovcových v pramenech k roku 1829 nenašla. 

Jako nejpravděpodobnější dárce kříže u Svatého Ivana se jeví Jan Makovec (*6. března 1798), chalupník z Hájů čp. 17, syn Matěje Makovce (1766–1808) z Hájů čp. 17 a Anny rozené Lukešové z Dubna. Stavení s tímto číslem popisným je od Svatého Ivana vzdušnou čarou vzdáleno asi 1,5 km.

Třeba někdo ví

Jan Makovec se oženil s Marií rozenou Bezouškovou z Dubna. Měli nejméně pět dětí. Dne 31. května 1828 se jim narodil prvorozený syn Jan, který zemřel 19. července 1830. Jeho otec Jan Makovec zemřel na koliku ve věku 40 let dne 11. srpna 1839 na Hájích čp. 17. Pětatřicetiletá vdova Marie se 16. února 1840 provdala za Františka Muzikáře z Dubna, který byl o deset a půl roku mladší. Chalupu na Hájích čp. 17 však v dospělosti převzal druhý Janův syn František Makovec (*1830). V rodině potomků Makovcových se o původu kříže a jeho donátorovi Janovi Makovcovi prý neví nic. Je možné, že na příběh spjatý s postavením kříže se zapomnělo vzhledem k předčasnému úmrtí Jana Makovce. Národní památkový ústav připravuje prohlášení kříže s kamenem sv. Ivana za kulturní památku, a tak by bylo dobré znát celý příběh. Třeba někdo ze čtenářů ví?

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram