Slider

O jednom flašinetu čili kolovrátku

Historie | Leden 2021

Děti z příbramského sirotčince s opatrovnicemi. Foto: SOkA Příbram

Flašinetáři hrávali na svůj kolovrátek čili flašinet i v příbramských ulicích za drobné mince od kolemjdoucích, přičemž jejich produkce nebyla považována za žebrotu.

Jedním z příbramských flašinetářů byl Antonín Černohorský. Bývalý horník zemřel začátkem května 1889 v šestačtyřiceti letech na zánět míchy, zřejmě šlo o degenerativní onemocnění, které mu zabránilo pracovat v dolech. Začátkem roku 1890 zemřela na mrtvici i jeho čtyřiačtyřicetiletá vdova Marie. Zanechali po sobě pět nezaopatřených dětí. Po rodičích jim zbyly jen dvě židle, stará postel, starý stůl a flašinet čili kolovrátek v hodnotě tří zlatých, který byl uložen na policii u policejního strážníka Jana Wintera k pozdějšímu prodeji. Veškerá pozůstalost totiž připadla obci, která děti Černohorských musela živit, protože jejich příbuzní o ně nestáli. 

Prohýřený kolovrátek

Anna Janečková, rozená Černohorská, teta osiřelých dětí, se začátkem prosince 1894 při nákupu od kupce Františka Valty dozvěděla, že bratrův kolovrátek dostal asi před čtyřmi roky od strážmistra Jana Wintra příbramský holič Josef Jabulka. A že ho spolu prohýřili v novém hotelu Šplíchal (později Horymír), kde pili plzeňské pivo, kouřili drahá cigára a konzumovali dobré jídlo. Nechala si od Františka, bratra Karla Valty, sepsat žádost městské radě, aby tuto věc vyšetřila. Negramotná Anna na žádost místo podpisu udělala čtyři křížky. 

Purkmistrovský úřad zahájil vyšetřování, ale protože se Anna k jednání napoprvé nedostavila, věc se mohla řešit až v lednu 1895, kdy přišla pod pohrůžkou, že ji na radnici předvede stráž. Anna potvrdila, že ji k podání stížnosti přiměl právě kupec František Valta, který jí také řekl, že zná i několik svědků. 

Ukázalo se, že František, nejstarší syn Černohorských, si právě odbývá trest v žaláři v Praze. Rudolf se učil obuvníkem u ševce Kočího v Příbrami, Kateřina a Růžena byly umístěny ve zdejším sirotčinci a nejmladší Marie byla na stravu u jakéhosi Vytáska. Jejich teta Anna nevěděla, kdo je jejich poručníkem, ani neuvedla, proč si své neteře nevzala k sobě. 

Holič Josef Jabulka vypověděl, že se asi před třemi a půl lety sešel s policejním strážmistrem Winterem v hostinci u Šplíchalů a u piva přišla řeč na to, že má strážmistr v úschově Černohorského kolovrátek. Jabulka prohodil, že ho propijí, a strážmistr mu prý řekl, že mu ho pošle domů. Jabulka si pro něj ale hned došel do úřadu, pak se vrátil do hostince, kde společně se strážmistrem pili plzeňské pivo, dali si dobré jídlo na paprice a kouřili doutníky. Jabulka celou útratu zaplatil sám a kolovrátek si nechal. Na ceně za flašinet se s Winterem nedomluvil. 

Sto zlatých od strážmistra

Když podala Anna Černohorská stížnost, poslal k němu strážmistr Winter sluhu, aby flašinet přinesl, ale Jabulka mu ho nedal. Později řekl strážmistrovi, že flašinet nemá, že ho spolu přece propili. Strážmistr se ho zeptal, jestli aspoň ví, kdo ho má, že by se to nějak urovnalo. Jabulka zapíral, dokud ho nenachytal kupec Valta, který mu řekl, že strážmistr Winter má obci za „ztracený“ kolovrátek zaplatit 100 zlatých! Jabulka se pak strážmistrovi přiznal, že ho má ještě u sebe a že mu ho beze všeho vrátí, poněvadž kolovrátek ve skutečnosti za nic nestojí. Když mu ho vracel, strážmistr mu za něj prý dal jiný, „ptačí kolovrátek, na jaký se ptáci učí zpívat.“ 

Strážmistr Jan Winter prohlásil, že Jabulka lže, ale připustil, že v dřívějších letech chodíval k Šplíchalovi na pivo. Ve vedlejší místnosti sedával holič Josef Jabulka, který ho jednou oslovil, že prý slyšel, že má kolovrátek, který chce obec prodat. Winter mu odpověděl, že jsou v obecní úschově kolovrátky dva. Jabulka se na ně chtěl podívat. Strážmistr mu řekl, aby si jeden vybral, vzal si ho na zkoušku a dal ho ocenit. Jabulka odešel na radnici, kde mu nadstrážník Josef Kovář vydal kolovrátek po Černohorském. 

Po několika dnech potkal Winter Jabulku na ulici a holič mu řekl, že by dal za tento flašinet pět zlatých. Winter ho vyzval, aby přišel na radnici, že městská rada o prodeji kolovrátku rozhodne. Jabulka ale nepřišel a kolovrátek si nechal. 

Navedený kolovrátkář

Strážmistr Winter i nadstrážník Kovář prý na celou věc pro svou zaneprázdněnost pozapomněli. Teprve v prosinci 1894 přišel do policejní kanceláře kolovrátkář Fortelka, kterého navedli František Valta a obecní kancelista Stanislav Oppl, aby řekl, že chce koupit flašinet po Černohorském. Winter si vzpomněl, že je tento flašinet velmi sešlý a že zůstal u Jabulky, a tak Fortelkovi řekl, ať přijde později, že nemá čas. 

Hned poslal Kováře pro Jabulku, aby flašinet po Černohorském odevzdal, ten mu ale po příchodu řekl: „Co si zase na mě zalezli, že mě chtějí zase kazit?“ Strážmistr totiž Jabulku asi před půldruhým rokem zatkl pro podezřelou koupi ukradených látek. 

Jabulka pokračoval: „Dají mi pokoj s tím flašinetem, vždyť vědí, že jsme jej spolu u Šplíchalů propili.“ To Wintera popudilo. Odpověděl Jabulkovi, že o žádném propití nic neví, že se ale dobře pamatuje, že nabízel za flašinet pět zlatých, ale nezaplatil, tak ať hledí do tří dnů kolovrátek přinést. 

Dal mu napít kořalky a přemlouval ho

Jabulka po několika dnech přišel za Winterem a před nadstrážníkem Kovářem ho prosil, aby mu odpustil nařčení, že spolu kolovrátek propili. Winterovi ho nakonec přinesl a znovu se omlouval. Wintera pohnul k vyjádření, že kdyby byl flašinet jeho, nedbal by o něj, protože je skoro bezcenný. A že má doma ptačí kolovrátek, a když je tedy Jabulka milovníkem ptactva, že mu ho dá, nebo za něj dá zlatku, pokud bude mít tuto cenu. 

Po několika dnech se Jabulka s Winterem museli dostavit k c. k. okresnímu soudu. Jabulka se strážmistrovi ještě před jednáním omlouval, že za nic nemůže, že mu dal Valta napít kořalky a přemlouval ho, aby řekl, že Černohorského flašinet propil s Winterem. 

Ukázalo se, že kancelista Oppl využil situace, protože strážmistra Wintera neměl rád a chtěl ho pro jeho opomenutí zničit. Winter požádal magistrát, aby byla ještě vyslechnuta Marie Havlíčková rozená Černohorská, druhá teta Černohorského sirotků Tu prý Oppl s Valtou naváděli, aby šla k Winterovi a požadovala na něm za Černohorského flašinet 100 zlatých pod pohrůžkou, že když do tří hodin odpoledne peníze nesloží, udají ho na státní návladnictví pro zpronevěru. Nadstrážník Kovář strážmistrovu výpověď potvrdil. 

Flašinet uživí sedm krků

Marie Havlíčková prohlásila, že o kolovrátku nic nevěděla, dokud jí to neřekl František Valta. Ponoukal ji, aby se té věci ujala, protože flašinet prý měl cenu 50 až 100 zlatých, které pak její manžel Josef Havlíček žádal po strážmistrovi, pokud mu flašinet nevydá. Na dotaz, jak k takové částce došla, odpověděla, že si ten flašinet cenil na 100 zlatých její zemřelý bratr Antonín Černohorský, který říkal, že z něj uživí sedm krků. 

Havlíčková tvrdila, že prý nechtěli nic pro sebe, ale pro děti Černohorských, o které se však nezajímala. A stejně jako její sestra Anna ani nedokázala podepsat protokol. Purkmistrovský úřad pak oznámil c. k. okresnímu soudu, že obvinění policejního strážmistra od Anny Janečkové se stalo zlomyslným návodem obchodníka Františka Valty. Proti Valtovi bylo už nedávno vedeno trestní řízení pro urážku na cti policejní stráže, takže měl na Wintera vztek, přičemž nyní se jedná nejen o Winterovo nařčení, ale i o vydírání. 

Kancelista Oppl všechno popřel a také František Valta se vymlouval, že Havlíčkovou nenaváděl. C. k. okresní soud v Příbrami se obrátil kvůli podezření z vydírání na pražské státní zastupitelství, které v březnu 1895 řízení s Josefem Havlíčkem a jeho spoluobviněnými zastavilo s odůvodněním, že k němu neshledává důvod. Strážmistr Jan Winter se však trestnímu řízení pro neoprávněné vydání kolovrátku nevyhnul. 

O dcery Černohorských podle vyšetřovacího spisu už nikdo z příbuzných neprojevil zájem. Zůstaly zřejmě v sirotčinci, který sídlil v nové budově, postavené v letech 1888–1891 v Jiráskových sadech (dnes v ní je Všeobecná zdravotní pojišťovna). Nejspíš jim tam v péči školských sester bylo líp než u hamižných příbuzných. Dospívající dívky dostaly najíst, slušné oblečení a čistou postel a na rozdíl od svých tet nezůstaly negramotné. Naučily se tam také vyšívat a další ženské práce, díky nimž si mohly v budoucnu zajistit živobytí. 

Věra Smolová, SOA v Praze – SOkA Příbram     

Líbil se vám tento článek?

ANO Ne