Začátkem května bude na Březových Horách odhalena pamětní deska na domě, ve kterém se v roce 1900 narodila Hermína Týrlová, scenáristka, režisérka a animátorka, spoluzakladatelka českého animovaného filmu. Po smrti rodičů žila od 7. dubna 1913 do 11. prosince 1914 v sirotčinci na Březových Horách.

Péče o sirotky byla v 19. století záležitostí jejich domovské obce. Otec, hlava rodiny, měl v některé obci takzvané domovské právo, které přecházelo na jeho manželku a děti bez ohledu na to, kde rodina momentálně pobývala. Pokud úspěšně nepožádal v jiném místě o jeho změnu, zůstalo jeho dětem přinejmenším do nabytí zletilosti.

Některé děti skončily „na obci“

V případě úmrtí jednoho, nebo obou rodičů byla domovská obec povinna se o osiřelé chudé děti postarat. Pokud se nenašli příbuzní, kteří si je vzali k sobě, nebo i cizí lidé, kteří byli sami či jimž byla vhodná jejich pomoc v domácnosti a podobně, skončily tyto děti „na obci“. Jejich nezáviděníhodný osud, kdy byly takové děti v domovské obci například posílány takzvaně po domech, jejichž obyvatelé se o ně museli po vyměřený čas starat, se stal i námětem několika uměleckých děl.    

Dalším problémem bylo, kdo se postará po vyučování o děti z chudých rodin v době, kdy rodiče pracovali mimo domov. V průmyslových obcích byly zřizovány pro děti školního věku takzvané útulny, kterých bylo v letech 1848–1898 v Čechách asi dvacet. 

Řešila se také péče o předškolní děti. V Příbrami byl již v roce 1840 založen fond na zřízení dětské opatrovny (předchůdkyně mateřské školy), ve které by bylo postaráno o malé děti chudých žen v době jejich zaměstnání. O zřízení opatrovny usiloval několik let z podnětu svatohorského probošta a školního dozorce příbramského okresu Petra Jeřábka učitel hlavní školy Athanas Kopecký s pomocí horního ředitele Aloise Lilla z Lilienbachu, jehož manželka Marie osobně zorganizovala loterii, která pro opatrovnu vynesla 2 000 zl. Ve prospěch opatrovny se konaly hudební akademie, plesy a divadelní představení. Záměr byl částečně realizován roku 1852, opatrovna byla otevřena v říjnu 1855. Zájem byl velký, přihlásilo se přes 200 dětí. Sirotci a děti nejchudších rodičů od věku čtyř let chodili do opatrovny bezplatně, ostatní platili krejcar týdně. 

Tehdy byla založena Jednota pro zřízení opatrovny, jejíž členové se zavázali k pravidelným příspěvkům na její provoz. Purkmistr František Koller odkázal roku 1877 opatrovně 1 000 zl. Opatrovna tehdy sídlila v přízemí domu U Zlatého soudku (č. p. 98/I), v němž byla i dívčí škola. O děti pečovaly dvě řádové školské sestry (kongregace de Notre Dame) povolané z generálního sídla české kongregace z Horažďovic, jimž pomáhaly dvě posluhovačky. 

Tato kongregace byla u nás založena v Hyršově na Domažlicku v roce 1853. Zabývala se hlavně výchovou a vzděláváním chudých dívek v duchu křesťanských hodnot. Řeholní sestry byly osobně nenáročné a velmi spolehlivé, poslušné a obětavé. 

Tři stovky dětí ve dvou světnicích

V roce 1869 opatrovaly ve dvou světnicích 300 (!) dětí ve věku od dvou do pěti let. I v opatrovně se konaly zkoušky, při nichž děti ukazovaly, co se naučily. Vyučovalo se celý rok, pouze o Vánocích byly tři týdny prázdnin. Děti, které dosáhly věku pěti let, už mohly být na základě svých schopností přijaty do školy. V roce 1913 měla opatrovna pro chudé dělnické děti stále dvě třídy. 

Bylo třeba uvést do provozu také sirotčinec. Dosavadní městská nemocnice byla v roce 1881 na návrh purkmistra Haila přestavěna na Sirotčinec korunního prince Rudolfa. Pro jeho potřeby byl utvořen fond z části horního výtěžku. Vedení sirotčince převzaly také školské sestry, které se v něm ubytovaly. Kromě tří sester zde pracovaly tři čekatelky na vstup do řádu. Dospívající dívky učily vyšívat a jiné ženské práce.

V roce 1884 bylo starostovi Hailovi vyčítáno, že školským sestrám v opatrovně a sirotčinci příliš přeje. Karel Hail tedy předložil obecnímu výboru výkaz jejich účtů, z nichž byla zřejmá snaha o úspornost – náklady na jednoho sirotka činily 26 krejcarů denně, strava pro děti, látky, mýdlo, svíčky a jiné věci stály město ročně 1850 zl. 18 kr. Nová budova pro sirotčinec i opatrovnu byla postavena pod gymnáziem v letech 1888–1891 (dnes je tam sídlo VZP). Roku 1913 bylo v sirotčinci umístěno kolem 40 sirotků, náklady byly hrazeny částečně z vlastního jmění sirotčince, částečně šly na účet Zemského sirotčího fondu založeného roku 1902 a hornicko-bratrské pokladny. Významnou podporovatelkou sirotčince byla Městská spořitelna v Příbrami.

Dříve sirotčinec, dnes škola

Pokud je mi známo, na Březových Horách, které směřovaly k samostatnosti a nezávislosti na Příbrami, opatrovna a sirotčinec tehdy nebyly. Březohorská obec shromažďovala peníze na vybudování útulku pro děti zaměstnaných matek nebo osiřelé od osmdesátých let 19. století. V roce 1888 byl pro postavení Opatrovny a sirotčince císaře Františka Josefa I. odkoupen od domu čp. 12 Jana Mládka a jeho manželky pozemek vedle nové školní budovy čp. 337.  Podle smluv z 13. dubna 1889 a 6. března 1890 byly oddělené pozemky do té doby pastvinou, polem a zahradou. Jednopatrová stavba byla realizována v letech 1889–1890. Sirotčinec v Prokopské ulici dostal čp. 353 (dnes v něm sídlí základní škola). Již v roce 1923 se ale musela opravovat nekvalitně provedená fasáda sirotčince a opatrovny. 

Spolutěžařstvo horního závodu na stavbu poskytlo příspěvek ve výši 4 000 zlatých, stejnou částku darovalo na zaopatření 12 hornických sirotků, přijímaných do sirotčince na žádost starších horního bratrstva. Ze zemského sirotčího fondu byl v roce 1907 v březohorském Obecním sirotčinci císaře Františka Josefa I. placeno osm míst (v Příbrami devět). 

V opatrovně a sirotčinci rovněž pracovaly a bydlely školské sestry de Notre Dame. Díky každoročním subvencím horního závodu například roku 1913 zdarma pečovaly ve dvou odděleních opatrovny o téměř 200 dětí. V roce 1921 se staraly o 23 sirotků – čtyři chlapce a devatenáct dívek ve věku do 14 let. 

Snad si můžeme připomenout i jména sester, které se o děti staraly. Představenou byla Oktaviána Alžbutová (*1860), s ní tu pracovala do roku 1901 Filiberta Crhová (*1868). Vychovatelkou dětí byla Feliciána Jelínková (*1870). Roku 1905 přišla Borgie Pešková (*1876), v roce 1915 Fidelie Prokopová (*1890), neznámo kdy Domitila Vogeltanzová (*1882), v roce 1920 Josefa Šafaříková (*1901). Až do roku 1938 tu s dětmi žila Amuela Zítková (*1895) a přinejmenším do roku 1940 Josefa Marieta Janská (*1891). 

Od 1. ledna 1935 byl sirotčinec předán do nájmu Svazu katolické charity v Praze III, Sněmovní 13. Obec platila má každé dítě 5 Kč denně, od 1. února 1941 byl tento poplatek snížen na 4 K 50 h. Začátkem srpna 1945 přesídlil sirotčinec do Klánovic u Prahy.    

A co „jejich“ děti? Vzácně se v příbramském okresním archivu dochovala evidence sirotků. Od 6. října 1890 do jeho zrušení žilo v březohorském sirotčinci 210 dětí. Kromě oboustranných sirotků byly do sirotčince často přijímány děti zemřelých nemanželských matek. Děti v něm mohly pobývat do dovršení čtrnácti let, chlapci po zemřelých hornících měli zajištěné místo u horního závodu, další odcházeli do učení na řemeslo (truhlářské, pekařské, krejčovské, obuvnické, zámečnické, kloboučnické, čalounické, kožešnické, zahradnické), či na kupectví do Příbrami nebo jiných měst. Dívky šly většinou do služby, občas si dívku nebo chlapce vzal k sobě někdo z rodiny nebo cizí lidé za vlastní. Děti s domovským právem jinde si odváželi starostové nebo strážníci z jejich domovských obcí.   

Za celou dobu existence byl pouze jeden chlapec přemístěn do polepšovny, dva bratři byli pro trvalou neposlušnost předáni své domovské obci Příbram, další chlapec byl předán do „výchovny“ v Kostelci nad Orlicí.

Pro děti se vrátili i po letech

Jedna dívka a jeden chlapec v sirotčinci zemřeli. Jan Záchotina, jehož otec byl horníkem, se vystěhoval do Chicaga, Josef Pírko odcestoval za svým strýcem Václavem Kudlatou, cukrářem v New Yorku. Jedna ovdovělá matka, která odešla neznámo kam, se pro svou devítiletou dceru po třech měsících vrátila, další matky, ale i otcové se pro své děti vrátili po několika letech.  

František Smrček z Obecnice, za nějž platil horní závod, byl v roce 1911 v sirotčinci ponechán po dosažení 14 let věku alespoň do prázdnin na účet správy sirotčince, protože navštěvoval I. třídu gymnázia v Příbrami. Jaroslav Fiala zde byl ponechán do dosažení 15 let, aby mohl dokončit měšťanskou školu. Amalie Turnerová a Ludvík Turner, úplní sirotci, se dostali do sirotčince v březnu 1922. Oba studovali učitelský ústav v Příbrami, proto byl Ludvík v sirotčinci ponechán až do 18 let a jeho sestra Amalie až do 19 let. Byla propuštěna v roce 1934 teprve poté, co studium zdárně ukončila. 

A Hermína Týrlová, která přišla do sirotčince jako dvanáctiletá a za kterou platil horní závod, odešla po dovršení čtrnácti let do služby do Mariánského ústavu v Praze, založeného v říjnu 1880. Sestry z Kongregace Dcer Božské Lásky se tam staraly o to, aby dívky našly slušné místo a dál se vzdělávaly, také zde vedly školu ručních prací a zřídily pro dívky penzionát. 

Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že rodinné prostředí a zázemí je velmi důležitou věcí, především však vždycky záleželo a záleží na dospívajících dětech samotných, jak v životě uspějí a jestli chtějí svůj společenský handicap překonat, nebo se na něj celý život vymlouvat.  

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram