Kriminální příběh z roku 1834 popisovaný v následujícím článku se odehrál sice v Březnici, ale současným slovníkem bychom řekli, že měl celoregionální kontext. Pachatelé a spolupachatelé pocházeli z Příbrami, Březových Hor i Dubna a případu se věnovaly soudy v Písku a Praze.

 Dne 2. dubna 1834 v pět hodin ráno zpozoroval Josef Nadek, čeledín březnického faráře Josefa Vacovského, že dveře do fary č. p. 81 jsou otevřené a okno do farářova bytu je vylomeno. Vyburcoval všechny členy farářovy domácnosti, kteří přiběhli do farářovy ložnice. 

Farář ležel na železné posteli a hlavu měl zamotanou do svého těžkého kabátu a do polštářů. Ruce a nohy měl svázány a přivázány k nohám postele a byl mrtvý. V ložnici bylo všechno přeházeno, skříně byly vypáčeny. Členové farářovy domácnosti si všimli, že chybí stříbrné lžičky a farářova stříbrná tabatěrka, zlaté hodinky, prsten a asi 100 zlatých v hotovosti. Pod vypáčeným oknem a v zahradě byly nalezeny otisky bot a v zahradě ležely hůl a obušek.

Muž učený, rázný a odhodlaný

Farář Josef Vacovský se narodil v Klatovech 15. dubna 1783. Roku 1806 byl vysvěcen na kněze a stal se profesorem pastorace v Českých Budějovicích. Březnickým farářem byl ustanoven roku 1821. Byl to muž učený, rázný a odhodlaný, dobrého srdce a pevných zásad. Dal opravit březnický kostel, uspořádal obsáhlý farní archiv, a když v roce 1833 řádila na Březnicku zhoubná cholera, obsluhoval nemocné a rozdával léky. 

Podle pitevního nálezu zemřel na zadušení a mrtvici. Byl pohřben 7. dubna 1834 na březnickém hřbitově, poblíž hrobky hrabat z Kolowrat – těsně u zdi kostela sv. Rocha vedle dveří do sakristie. Na jeho kamenném náhrobníku byl verš ze Starého zákona: „Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, ale duše zabít nemohou.“ Jeho náhrobek se na hřbitově nacházel ještě ve 30. letech 20. století. 

Hned po nálezu jeho těla začalo vyšetřování. Ukázalo se, že „zpustlý“ člověk Matěj Muláček v inkriminovanou noc z 1. na 2. dubna 1834 odešel asi v devět hodin večer z domu a vzal s sebou pytel a hůl. Vrátil se teprve ve čtyři hodiny ráno, a zase utekl, jakmile slyšel o farářově vraždě. Když ho chytili, dopravili ho ke kriminálnímu soudu v Písku. Svou účast na zločinu popíral s tím, že té noci kradl ve Vacíkově. Zůstal ve vazbě, v níž zemřel před uzavřením vyšetřování 1. září 1837.

Na vzdálenosti nezáleží

Březnický kaplan Matěj Prokopec vyšetřujícímu řekl, že před časem ve zlém odešel ze služby na faře čeledín Josef Kallát z Dubna, protože ho farář Vacovský přistihl při krádeži obilí. Další svědci uvedli, že Kalláta viděli, jak 7. dubna 1834 nakupoval na trhu v Příbrami různé zboží. Důkazy o spáchání vraždy proti němu ale chyběly a vyšetřování uvízlo. Do Březnice to je z Dubna 24 km, a i když byli lidé zvyklí chodit pěšky, pachatel se hledal spíš v blízkém okolí. 

Až začátkem ledna 1835 byl prácheňskému krajskému úřadu v Písku doručen anonymní dopis s udáním, že 2. dubna 1834 přišel žid Kubíček, jinak Jakub Schwarz z Dubna, k jednomu tamějšímu občanu a svěřil mu, že Josef Kallát a další dva muži šli předešlého dne krást na březnickou faru a že mu nevrátili šaty, které jim před časem půjčil „na maškaru“. A že u něj Kallát včera (1. dubna) byl až do deseti hodin večer, pak odešel, a vrátil se do Dubna až druhý den večer. 

Nová vyšetřovací komise vyslechla také truhláře J. Vavřince, který vypověděl, že k němu čtyři nebo pět dnů po vraždě přišel jeho švagr Matěj Míka z Dubna. Řekl, že ví, kdo tu vraždu spáchal, ale odmítl prozradit, kdo to byl. Vavřinec se proto v Příbrami sešel s Míkovou manželkou Kateřinou, která mu řekla, že k nim Kubíček přišel druhý den po vraždě a ustrašeně vypravoval, že Josef Kallát, jeden horník a ještě jeden muž šli krást do březnické fary a že má strach, protože jim půjčil šaty k reji v maskách.

Špatně žiješ, já vím o tisících

Kubíček byl zatčen a přiznal, že k němu Kallát přišel asi čtyři týdny před vraždou faráře a řekl mu: „Ty tak špatně žiješ, já ti pomohu, já vím o tisících.“ Asi tři týdny před vraždou k němu do krámu vstoupil cizí člověk a koupil si maso. Za chvíli po něm přišel Kallát a řekl, že to byl horník Jan Valta z Příbrami. Valta se ke Kubíčkovi za několik dní vrátil a zpravil ho o zamýšlené krádeži v Březnici. 

Po Velikonocích, v úterý 1. dubna 1834 odpoledne, přišli do Kubíčkovy kořalny lidé zčásti v maskách, v nichž podle tehdejšího zvyku chodili po vesnici. Byl mezi nimi i Kallát. Měl na sobě kabát vypůjčený od Kubíčka, kterému večer řekl, ať jde krást do Březnice s ním. Kubíček odmítl, a tak mu Kallát pohrozil, že když je prozradí, vrazí mu do těla nůž. 

Druhý den v poledne potkal Kubíček Kalláta na silnici. Kallát vytáhl z kapsy balíček, v němž byly tři malé a velká stříbrná lžíce a nabízel mu je ke koupi. Kubíček mu řekl: „Já nekoupím ničeho, já vím, co se v Březnici stalo.“ Šel domů, kam za ním Kallát přišel a chtěl mu lžíce darovat, Kubíček je ale nepřijal. Později přiznal, že 7. září 1834 potkal cestou z Příbrami Valtu hádajícího se s Kallátem, který řekl: „Nebojím se tebe, ani Uhra, ani Boudy.“

Kallát a Valta zatčeni

Kallátova sestra Anna Pilousová potvrdila Kubíčkovu výpověď ohledně bratrových příchodů a odchodů v době vraždy. Vyšetřující se odebrali do Příbrami a nechali zatknout jak Josefa Kalláta, tak horníka Jana Valtu, který tvrdil, že byl 1. a 2. dubna 1834 nemocen a že to hlásil představenému Eškovi. Ten vypověděl, že Jan Valta nebyl v práci od 29. března do 17. dubna 1834. 

Oba obvinění zapírali. Poněvadž byl Josef Kallát dobříšským poddaným a Jan Valta patřil k městu Příbrami (Březové Hory ještě nebyly samostatným městem), c. a k. apelační soud v Praze delegoval 10. března 1835 další vyšetřování kriminálnímu soudu v Písku. 

Teprve 8. listopadu 1835 zaslal pražský kriminální soud píseckému svědeckou výpověď chlapce Františka Boudy. Uvedl, že jeho otčím a obuvník Václav Losovský bydlící v Bohutíně šel 31. března 1834 na Březové Hory a poručil mu, aby tam za ním přišel k horníku Janu Valtovi. František Bouda tam slyšel, jak Valta, další horník Václav Uher a jeho otčím říkají: „To budeme šťastni, jestli se nám to povede.“ Pak Valta zvolal: „Vokatej (to byl čeledín Kallát), jen pojď ven.“ Z postele vylezl muž a Losovský mu řekl, aby se nebál, že to je jen jeho chlapec. Pak mluvili o zamýšlené krádeži a poslali chlapce domů. Otčím Losovský přišel domů až 2. dubna 1834 v deset hodin dopoledne, byl rozčilený, chvíli spal, pak ukazoval dětem mnoho zlatníků a dvacetníků a Františkovi dal pětizlatovou bankovku, kterou mu zase vzal. Po několika dnech předváděl dětem stříbrnou tabatěrku a vyšívané šle a říkal jim, že to má od březnického faráře. Losovský byl zatčen až 5. března 1836 a 16. září 1837 ve vyšetřovací vazbě zemřel.

V hrůze utíkal až k Příbrami

Dne 21. prosince 1835 poslal pražský kriminální soud píseckému soudu svědectví trestance Martina Štěpánka, který tam byl pro krádež nedávno odsouzen na čtyři roky a dobrovolně vypověděl, že byl o Velikonocích 1834 v březnickém hostinci, kam tehdy přišli jeho známí Valta a Kallát asi v půl desáté večer. Valta ho požádal, aby mu pomohl něco odnést. Když přišli na náměstí a Valta mu řekl, že jdou na zdejšího faráře, aby mu vzali peníze, chtěl odejít. Valta vytáhl nůž a řekl, že když s nimi nepůjde, vrazí mu ho do těla. Štěpánek odmítl jít do fary a Valta mu přikázal hlídat venku. Když přišli k potoku Skalici tekoucímu za farou, připojili se k nim dva muži. Všichni (Valta, Muláček, Kallát, Uher a Losovský) odešli k zadní zdi farní zahrady. Valta pomohl přes zeď Kallátovi, který zevnitř otevřel zahradní dvířka, jimiž se vplížili do zahrady. Štěpánkovi Valta poručil, aby zapískal, kdyby slyšel něco podezřelého. Štěpánek tam stál asi půl hodiny. Pak ho přepadla hrůza, sebral se a utíkal až k Příbrami. 

O loupežné vraždě se Štěpánek dozvěděl až po několika týdnech. V létě se sešel s Valtou na jarmarku ve Vodňanech a chtěl podíl z uloupených věcí, ale Valta mu řekl, že tenkrát odešli s nepořízenou. Od té doby se neviděli. Štěpánek zemřel v pražské trestnici 21. března 1837.

Rozsudek po téměř čtyřech letech

Vyšetřování proti ještě žijícím Kallátovi, Valtovi, Uhrovi a také židovi Kubíčkovi alias Jakubu Schwarzovi skončilo až 30. září 1837. Kriminální soud v Písku 16. prosince 1837 odsoudil Josefa Kalláta za loupežnou vraždu ke dvacetiletému žaláři. Od trestu smrti ho uchránilo to, že „právní důkaz proti němu jen ze setkání se udání byl podán“. Jan Valta byl odsouzen k patnáctiletému těžkému žaláři. Žid Jakub Schwarz byl pro „nadržování zločincům“ odsouzen na dva měsíce žaláře a proti Václavu Uhrovi bylo vyšetřování pro nedostatek důkazů zastaveno, byl však odsouzen k úhradě nákladů vzniklých při vyšetřování. 

C. k. odvolací hrdelní vrchní soud v Praze 24. ledna 1838 vyšetřování Josefa Kalláta, Jana Valty a Václava Uhra pro zločin loupežného zabití z nedostatku právních důkazů zastavil. Vyměřené tresty Kallátovi a Valtovi však ponechal za zločin loupeže, Schwarzovi trest snížil na 14 dnů vězení. Tento rozsudek potvrdil 29. ledna 1838 apelační soud v Praze, který ještě nařídil, že Kallát a Valta mají uhradit škody vzniklé loupeží a náklady na hrdelní soud. Kallát a Valta si měli trest odsedět v brněnské nejpřísnější trestnici Špilberk. Dá se předpokládat, že ani oni pobyt ve vězení nepřežili. 

Věra Smolová, SOA v Praze – SOkA Příbram