„Buzerace byla všudypřítomná. Policie mohla všechno a StB byla ještě horší parta, člověka dokázali systematicky zničit. Už nešlo o životy jako v 50. letech, ničili vás existenčně. Neustále vás prudili – kvůli vlasům, oblečení, smýšlení.“

Jan Foll se narodil 7. března 1951 v Pardubicích. Maminka byla v domácnosti, tatínek Dobroslav Foll se živil ilustrováním naučných knih pro děti a Jan na něj vzpomíná jako na ohromně pilného člověka. Po válce vstoupil do komunistické strany a jejím členem byl až do roku 1968.

Srpen 1968 otevřel lidem oči

Jan Foll vystudoval Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici v Praze. Zajímal se o literaturu a s nadšením prožíval éru pražského jara v roce 1968, kterou přerušila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu téhož roku. Jan ji prožil s tehdejší přítelkyní a kamarády na letním domě u Konstantinových Lázní. Když pak v září nastoupil do posledního ročníku na gymnázium, šok z invaze dolehl i na některé učitele. „Měli jsme ruštinářku, paní Rakovičovou, takovou zásadovou a velmi proruskou ženu. Po invazi úplně otočila, nesla ji dost osobně. Zanevřela na komunisty a v hodinách se neostýchala o tom mluvit. Mnoha lidem srpen 1968 otevřel oči. My mladí jsme to asi nevnímali tak tragicky jako naši rodiče v produktivním věku. Jen hrstka vzdorovala aktivně, někteří naopak dost aktivně kolaborovali.“

Ani Janův tatínek invazi neschvaloval, z komunistické strany ihned vystoupil a až do konce života z něj byl zapřisáhlý antikomunista. S nově nabitým odporem ke komunismu přišly i existenční problémy. Nesměl už dál ilustrovat knihy. Po nějakém čase začal spolupracovat s architekty a kreslil jim realizace. Těžce ale nesl nastupující normalizaci, zemřel předčasně v roce 1981. 

Jan Foll se v lednu 1969 zúčastnil pohřbu Jana Palacha a v září začal studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy historii a filozofii. Měl štěstí, že na fakultě zažil ještě svobodného ducha než v rámci prověrek progresivní učitele (jako třeba Jana Patočku) vyhodili.

Strach společnost pomalu opouštěl

Jana Folla vždycky lákal film. Po studiích v roce 1974 nastoupil do Ústřední půjčovny filmů, kde pracoval až do roku 1990 jako dramaturg filmových titulků. Spolupracoval s mnoha zajímavými lidmi, dostal se i k zahraničním snímkům. V disentu se tehdy ještě neangažoval, sledoval ale jeho počínání, které vyvřelo v podobě Charty 77. 

V 80. letech ho Karel Steigerwald seznámil s Václavem Havlem. „Obdivoval jsem ho jako dramatika i jako člověka. Zásadně mě ovlivnil svou velkomyslností, humorem, inteligencí a tolerancí. Tvrdě si stál na svých názorech, zároveň dovedl smiřovat lidi. Měl přirozenou autoritu a neustále pracoval. Přiměl mě ke spolupráci s tehdy ilegálními Lidovými novinami, do kterých jsem poslední rok před revolucí pod pseudonymem psal.“ 

V době Palachova týdne v lednu 1989 StB Václava Havla zatkla a na několik měsíců uvěznila, propustili ho předčasně v květnu 1989. „V jeho bytě na nábřeží pořádal uvítací mejdan, bytem prošlo několik stovek lidí. Už se ho tehdy nebáli přijít pozdravit. Ještě s dalšími tam vymyslel koncept petice Několik vět. Četl jsem původní text, který pak Havel konzultoval nejen s disidenty, jako třeba Sašou Vondrou nebo Janem Rumlem, ale i s šedou zónou, jako jsem byl já. Podepsal jsem tu petici a pak jsem s Pavlem Rýmským a Janem Rejžkem začal sbírat podpisy. Podílela se na tom i moje žena. Řetězově se to šířilo a nasbírali jsme stovky podpisů. Pak se ti signatáři četli ve Svobodné Evropě nebo Hlasu Ameriky.“

Rychlý konec

V červnu 1989 šířil Jan Foll petici Několik vět, 17. listopadu už demonstroval na pražském Albertově společně se ženou a sedmiletou dcerou Klárou. 18. listopadu 1989 byl u vyhlášení generální stávky v divadle S. K. Neumanna (dnes Švandovo divadlo – pozn. red.), o den později v Činoherním klubu jako pozorovatel při zakládání Občanského fóra. 

V úterý 21. listopadu zaslechl z rozhlasu zprávu, že se delegace Občanského fóra sešla s premiérem Ladislavem Adamcem. „To jsem považoval za první zlom, ale definitivní jistotu, že režim padne, jsem cítil až v pátek 24. listopadu 1989. V Laterně magice se konala tisková konference Občanského fóra, kam už přijely i zahraniční televizní štáby. A doprostřed té tiskovky přišla zpráva, kterou přečetl Jiří Černý, že předsednictvo Ústředního výboru KSČ složilo svoje funkce. Lidé řvali nadšením a to jsem si řekl, že už je asi definitivní konec, když to vzdali.“ 

Silvestr 1989 strávil Jan Foll v domě Kovoprůmyslu na Smíchově, kde Václav Havel, tehdy už zvolený za prezidenta Československé socialistické republiky, pořádal pro svoje přátele večírek pod taktovkou bratří Cabanů. Počáteční fázi rekonstrukce země pomyslně uzavřely první svobodné volby v červnu 1990. 

Ve stejném roce Jan Foll skončil v Ústřední půjčovně filmů a na výzvu Jiřího Kantůrka nastoupil do Československé televize jako dramaturg, kde pracoval do roku 1992. Poté se živil jako nezávislý publicista a dramaturg. Do roku 1997 vedl kulturní rubriku Lidových novin a přispíval do různých časopisů (např. Xantypa, Respekt, Týden a další). Jako publicista jezdí také na Febiofest nebo na Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech, kde se pravidelně potkával s Václavem Havlem. Přátelili se spolu až do jeho smrti v prosinci 2011. Ten podle slov Jana Folla v české společnosti fatálně chybí, jeho autorita i soustavná práce. Jan Foll žije se svou ženou v Praze. 

Magdaléna Sadravetzová, Post Bellum

Vyprávění Jana Folla natočili v rámci projektu Příběhy našich sousedů společnosti Post Bellum studenti Gymnázia Příbram, Legionářů 402 Lucie Čermáková, Petr Hegedüs a Viktorie Stašová pod vedením učitele Václava Havlíčka. 

Projekt Příběhy našich sousedů jde do finále

Od loňského října pracují týmy žáků a studentů z Příbrami a Milína na projektu Příběhy našich sousedů společnosti Post Bellum. Měli za úkol vybrat si pamětníka, natočit jeho vzpomínky na dvacáté století a publicisticky je zpracovat. Někteří si vybrali rozhlasovou reportáž, jiní video reportáž, jedni se pustili do animace. 

Původně půlroční projekt se kvůli epidemii koronaviru značně protáhl. Školy se zavřely pár dní před tím, než měli žáci vyrazit za redaktory, kteří jim pomáhali s tvorbou reportáží. Závěrečná prezentace projektu, která se měla konat 22. dubna, neproběhla, náhradní červnový termín se odsunul na neurčito. Na zrušenou výuku plynule navázaly letní prázdniny. O nich žáci nezaháleli a snažili se dokončit, co se dalo, v září dotvořili všechny reportáže. Závěrečná prezentace v aule Waldorfské školy, naplánovaná na 23. října, kvůli aktuální situaci opět neproběhla. Žáci svoji práci, za kterou jim patří velký dík, veřejnosti přece jen představí, ale bezpečnou online formou. Živé vysílání se uskuteční v první polovině listopadu, přesný termín ještě stanoven není. Sledujte web města, Facebook (Příběhy našich sousedů), kde se dozvíte termín konání prezentace i další podrobnosti.

ms