V archivu Církve československé husitské se podařilo objevit složku s korespondencí mezi náboženskou obcí židovskou a farním úřadem ohledně převzetí příbramské synagogy. Jak dnes víme, k dlouho vyjednávané změně nedošlo. Synagoga potom sloužila jiným účelům, nakonec byla v roce 1969 stržena.

Historie vzájemných vztahů mezi židovskou obcí a náboženskou obcí Církve československé husitské (dále jen CČSH) měla v Příbrami pevné kořeny. Zástupce židovské náboženské obce Ludvík Edelstein byl přítomen už při slavnostním pokládání základní kamenů sboru Mistra Jakoubka ze Stříbra, při kterém pronesl hebrejsky a česky úryvek ze žalmu Davidova. Ani na každoroční vzpomínkové slavnosti k výročí narození prezidenta T. G. Masaryka nechyběli zástupci obce židovské. Na plakátu z 6. března 1938, který zval věřící do sboru Mistra Jakoubka ze Stříbra k uctění památky prezidenta, najdeme mezi řečníky jméno příbramského rabína Adolfa Lebovitse s tématem promluvy: „Masaryk – Mojžíš svého lidu“. 

Když dlouholetý příbramský farář František Kalous (1881–1965) zkoncipoval dodnes v CČSH používanou odpolední a večerní pobožnost, počítal při jejím sloužení s účastí laiků a jinověrců. Tak se stalo, že na konci třicátých let znovu kázal ve sboru Mistra Jakoubka ze Stříbra židovský rabín Adolf Lebovits, s nímž – stejně jako s jeho předchůdcem Emilem Friedmannem – navázal František Kalous blízké přátelství.

Smutný vlak na kolejích

Přátelský vztah zůstal pevný až do dne transportu příbramských Židů. Šesticípá žlutá hvězda na levé straně rabínova kabátu měla sloužit jako cejch a stigma. Díky Bohu, vždy tomu tak nebylo. „Stýkal jsem se i na ulici s naším rabínem. Několikrát v podvečer přicházel i k nám do domácnosti a byl rád přijímán. K člověku byl pozorný a opatrný, abych snad pro styk s ním neměl nějaké nepříjemnosti anebo snad i on. Nedbal jsem na jeho slova i na to, co tomu mnozí ‚opatrníci‘ řeknou. Vždyť to byl těžce zkoušený člověk, kterého v trudných dobách třeba potěšit, ukázat trochu lásky a společenské vážnosti… Chtěl jsem se s ním ještě naposled rozloučit. Doslechl jsem se v poslední chvíli, že na příbramském nádraží je připraven vlak s odjíždějícími Židy. Chvátal jsem na nádraží, abych ho aspoň spatřil. Vlak stál připraven k odjezdu. Nikdy ve svém životě neviděl jsem tak smutný vlak na kolejích,“ připomněl bolestivé setkání František Kalous. 

V předtuše svého pozemského konce – Adolf Lebovits byl zavražděn s manželkou a třemi dětmi po transportu do vyhlazovacího tábora Malý Trostinec – požádal rabín na jedné z posledních schůzek svého přítele o vzpomínkovou modlitbu. „Splnil jsem ochotně jeho přání. Když jsem skládal zpěvy podzimní (preface) k bohoslužbě naší církve, věnoval jsem jednu i příteli rabínu Lebovitsovi a při bohoslužbách ji přednášel na jeho vzpomínku…“ 

V archivu CČSH se podařilo objevit složku s korespondencí mezi náboženskou obcí židovskou a farním úřadem ohledně převzetí synagogy. Vzájemná jednání probíhala v roce 1939 a byla obnovena na přelomu let 1946/1947. První krok učinili koncem března 1939 zástupci CČSH, kteří se na vedení židovské obce obrátili s žádostí o pronájem bohoslužebných místností. Důvod byl lakonický. Církev si sice v roce 1936 postavila vlastní sbor Mistra Jakoubka ze Stříbra, ten se ale nacházel na Březových Horách, které byly v té době ještě samostatným městem. Početně sílící CČSH tudíž uvažovala o stavbě druhého kostela přímo v Příbrami. Ten měl nést jméno Jana Amose Komenského a stát na náměstí téhož jména. Město za války ani v poválečných letech ale neumožnilo církvi nákup pozemku, a tak věřící v Příbrami postupně využívali několik pronajatých bohoslužebných místností.

Zamítající úředník

Žádost o propůjčení synagogy ke konání bohoslužeb CČSH se vzhledem k přátelským vztahům obou denominací setkala s kladnou odezvou. Představenstvo náboženské obce židovské v Příbrami ústy svého starosty Ludvíka Edelsteina po čtyřech dnech odpovědělo: „Žádosti bylo jednomyslně vyhověno s tou podmínkou, že usnesení toto bude okresním úřadem schváleno.“ V návrhu smlouvy se počítalo s bezplatným pronájmem a využitím stávajícího inventáře. Rada starších žádala pouze o úpravu bohoslužebného stolu a průčelí synagogy, které hodlala označit symboly CČSH. O tom, jak jednání pokračovala, se žel archivní materiály nedochovaly. Každopádně synagogu CČSH do pronájmu nezískala, neboť podle svědectví faráře Kalouse odmítl úředník okresního hejtmanství dohodu schválit. Můžeme se jen domnívat, zda rozhodujícím činitelem se nestala účast města Příbram, které o získání synagogy projevilo zájem od léta 1939 a hodlalo ji využít pro kulturní, eventuálně školské účely. 

Jak popsala Věra Smolová v textu „Dějiny židovské komunity v Příbrami a na Březových Horách“, město Příbram ale nakonec v roce 1942 od koupě synagogy ustoupilo, a stavba tak během válečných let chátrala. Faráři Kalousovi se alespoň podařilo zachránit ze synagogy lavice, které odkoupil za 5000 K a ponechal na místě. Když ale byla synagoga proměněna ve sklad, lavice s věřícími odvezl a uskladnil na dvou bezpečných místech. Po návratu členů židovské obce a utvoření prozatímního výboru odevzdal zachráněný inventář zpět židovské obci, která si lavice odvezla na vlastní náklady do synagogy. „Slib nahradit nám 5000 K byl mně několikrát židovskými funkcionáři slíben. Možno se jich dotázat. Možná, že jejich ústředí pražské soudilo nebo rozhodlo jinak. Ale my jako náboženská obec k nim zachovali jsme se čestně. A já rád vzpomínám na svého přítele, umučeného rabína příbramského Lebovitse a jeho rodinu. Když jsem se s ním naposledy před jeho odchodem loučil a kdy tušil, že jeho tři děti a paní nepřečkají válku, v své mužné síle důvěřoval, prosil mne, abych se za něho ve sboru pomodlil, což nejednou – ovšem skrytě – za války jsem učinil. Myslím, aby pro jeho památku tato záležitost se nejitřila, a nesloží-li náboženská obec židovská tento obnos, aby jej naše náboženská obec oželela. Ztratila více, ale získala i více.“ V době, kdy František Kalous dopis psal, žil již v Sokolově, kam se z Příbrami přestěhoval v roce 1946. 

Právě faráři Kalousovi byla v roce 1943 dopřána „nečekaná návštěva“ synagogy, když byl 7. července 1943 vzat do zajišťovací vazby. Ve stejný den bylo v Příbrami a jejím okolí zatčeno dalších 33 osob, které byly umístěny v příbramské synagoze a následně převezeny do věznice táborského gestapa. Příbramskému faráři se tak i skrze tuto životní zkušenost oživila vzpomínka na bývalého přítele, židovského rabína. 

Jednání o odkupu či pronájmu synagogy byla obnovena na přelomu let 1946/1947. Ale nedařilo se je zdárně uzavřít ke spokojenosti obou stran. Židovská náboženská obec se přikláněla k pronájmu synagogy, který byl ale vázán na značně nákladné opravy. Za využívání inventáře by navíc CČSH musela platit ročně 4000 Kč. Přestože byly podmínky pronájmu oboustranně několikrát změněny, dohody se nedařilo dosáhnout. Farní správa CČSH se možné alternativy snažila konzultovat s architektem Emilem Rabensteinem, obrátila se i na náboženskou obec v Křemži, která měla zkušenosti se získanou synagogou v Českém Krumlově. 

Když už se v roce 1950 zdálo, že stanoviska obou stran se přibližují, zasáhla do jednání kultová komise Rady židovských náboženských obcí v Praze, která pronájem synagogy nepovolila. Zklamání příbramských věřících CČSH bylo o to větší, že již měli souhlas předsedy představenstva židovské obce Rudolfa Gibiána: „Pokládali jsme nájem synagogy za téměř schválený, neboť sama židovská náboženská obec v Příbrami, s níž jsme v dobrém poměru, nám ze dne 5. prosince 1950 sdělila, že jí návrh naší smlouvy vyhovuje a její předseda p. Gibián ani dnes nemá námitek proti pronájmu synagogy. Dokonce nám dovolil, abychom si do synagogy převezli ze své dosavadní bohoslužebny židle a harmonium.“

Od skladu k demolici

Příbramská synagoga tak dále chátrala, přestože v ní byly dočasně umístěny sbírky městského muzea a hospodářské provozy, později opět sloužila jako sklad. Jak uvádí Věra Smolová ve výše zmiňovaném textu, židovská náboženská obec za pronájmy nezískávala žádné prostředky a státní správa se nestarala. Věřící CČSH v Příbrami mezitím kočovali z jedné modlitebny do druhé, ale nikde se příliš neohřáli. Smutným vyústěním příběhu příbramské synagogy se stala její demolice 10. dubna 1969. 

Martin Jindra
historik