V rodném listě má zapsáno jméno Miroslav, všichni mu ale říkají Kamil. Maminka byla totiž po porodu v bezvědomí a nikdo nevěděl, že to jméno pro svého novorozeného syna vybrala. Dozvěděli se to, až když přišla k sobě.

Miroslav Kamil Černý se narodil 16. listopadu 1950 v Praze na Smíchově. Rané dětství strávil v bytě svých prarodičů, až v roce 1957 se společně se svými dvěma bratry přestěhoval do Košíř, kde už vyrůstali po boku maminky a babičky. Rodina neměla peněz nazbyt, maminka byla vyučená dámská krejčová a živila rodinu, jak se dalo. Tatínek s nimi nežil. „Tatínka jsem viděl v životě jen jednou, a to jsem ani nevěděl, že je to táta. Byl vyučený jemným mechanikem, jako později já, a dělal celý život v Krkonoších, nejprve nosiče, pak se vypracoval na vrchního na Labské boudě, “ vzpomíná Miroslav Kamil Černý na rané dětství. 

Táhlo ho to k humanitním a výtvarným oborům, ale maminka s babičkou ho po základní škole přesměrovaly na podnikové učiliště ZPA Meopta, kde se připravoval na práci jemného mechanika. Škola ho nebavila, od každodenní nudy utíkal k četbě poezie a k výtvarnému umění. V době Pražského jara 1968 hltal do té doby zakázané knihy, filmy a vyprávění lidí, kteří měli to štěstí a vycestovali na Západ.

Za postávání u rozbité výlohy dostal nakládačku

Krátké období svobody v 60. letech vystřídala okupace země vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. „Bydlel jsem v Košířích a tam byl koridor na letiště, a tak každou minutu letělo jedno takový hnusný letadlo, hučelo to, přistávali s tanky… To nejde povídat,“ odmlčí se. Už tehdy chtěl vyrazit do centra Prahy a účastnit se dění, ale maminka, která byla na syny opatrná, ho nepustila, i když už mu bylo skoro osmnáct. 

K protiokupačním protestům se připojil až o rok později, v srpnu 1969. Vydal se k Dětskému domu, kde už byla z večera rozbitá výloha. Jak tam stál, přišel k němu policista, na nic se ho neptal a zatkl ho. „Vedli mě do Krakovské ulice, tam byla služebna. Otevřeli vrata, byla dlouhá chodba a schodiště a tam jsem musel projít uličkou policajtů, vojáků a milicionářů. Tak si každý do mě bouchl. Já byl hubený klučík, vykulený, naivní a tam mě zmydlili strašně,“ vypráví Miroslav Kamil Černý. „Hodili mě do nějaký velký místnosti, bylo nás tam asi pět a až do odpoledne jsme tam stáli jeden vedle druhého. Takže takhle do mého života vstoupila normalizace.“ Propuštěn byl s pokutou.

Chartu se bál podepsat kvůli dětem

Během následujících dvou dekád se živil převážně manuálně, protože ho nikdy ani nenapadlo, že by kvůli lepší kariéře mohl vstoupit do KSČ. Pracoval jako elektrikář, opravář optických přístrojů, taxikář či divadelní technik. Oženil se a vychovával dvě dcery. 

Od začátku podporoval Chartu 77, šířil ji, ale podepsat se ji odhodlal až po mnoha letech. „Upřímně jsem se bál a dlouho, opravdu dlouho jsem podpis zvažoval. Měl jsem tehdy malé děti a znal jsem lidi, kterým podpis zničil život. Nechtěl jsem podstupovat domovní prohlídky, takže jsem ji podepsal až v roce 1989, kdy už jsem měl pocit, že dětem nic nehrozí,“ vypráví pamětník.

Svobodu politickým vězňům

Prvním velkým impulzem k probuzení občanské aktivity se mu stala až demonstrace, která se 21. srpna 1988 konala na Václavském náměstí. V následujícím roce a půl se pak zúčastnil většiny protirežimních akcí konaných v Praze a byl celkem šestkrát zadržen SNB. 

Na prvního máje 1989 se slavnostně obléknul a s transparentem vyrazil do průvodu. Podařilo se mu dostat do první řady a když průvod došel na Můstek, kde začal řečnit Miroslav Štěpán, rozvinul transparent s nápisem Svobodu politickým vězňům. „Okamžitě mě někdo chytil, zkroutil mi ruce za záda a odvedli mě pryč.“ 

Miroslav Kamil Černý se pak aktivně podílel na šíření petice Několik vět, stal se členem opozičních iniciativ jako Hnutí za občanskou svobodu, Společnost za veselejší současnost, Mírový klub Johna Lennona či Nezávislé mírové sdružení. V polovině 90. let nastoupil jako řadový referent do Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a později pracoval v Ústavu pro studium totalitních režimů. V roce 2023 obdržel cenu Václava Bendy za statečné občanské postoje v době komunistické totality a aktivní činnost při hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv. Žije v Řevnicích. 

Vyprávění Miroslava Kamila Černého zaznamenaly v rámci projektu Příběhy našich sousedů žákyně Waldorfské školy Příbram Marie Korbelářová, Adéla Kučerová a Adéla Kuncová pod vedením učitelky Michaely Málkové. 

Magdalena Sadravetzová
Post Bellum