Michal Bodnár je emeritním primářem očního oddělení v Příbrami, kde pracovně strávil padesát let. V letošním roce se stal laureátem Ceny města Příbrami, kterou převzal začátkem června u příležitosti zakončení Hudebního festivalu Antonína Dvořáka.

Byl jste nominován a vybrán jako letošní laureát Ceny města Příbrami. Co na to říkáte?

Potěšilo mě to, myslím, že je to krásné ocenění naší práce. Podíl patří celé nemocnici, jejímu vedení i vedení města, které tuto práci doceňuje. Při přebírání ceny jsem poděkoval všem, kteří se na mé padesátileté činnosti podíleli. Je to dlouhá doba a už se považuji za příbramského patriota. Za ty desítky let jsme odoperovali stovky tisíc pacientů, já sám kolem třiceti tisíc. Jedná se o složité mikrochirurgické operace s pozitivním dopadem na zrak. Vykonat spoustu práce se podařilo díky mým spolupracovníkům, ve prospěch pacientů i renomé příbramské nemocnice.

Pro moji práci a to, že jsem ji mohl tak dlouho dělat, je nezbytně nutné mít zázemí rodiny – manželky, dětí, jejich rodin a vnoučat. S nimi si „vymývám“ stres. Moje vnoučata jsou sportovně nadaná a talentovaná, takže nás honí po sportovištích, a díky tomu se držím v kondici. Důležitá je i ta psychická, protože pracovní stres je každý den, ať už na operačním sále nebo v ambulancích.

Zmínil jste kolegy a renomé nemocnice. Pověst zdejšího očního oddělení je opravdu velká…

Dbáme na to, aby se lékaři účastnili různých sjezdů a seminářů. Vyjíždějí do celé Evropy – Říma, Vídně, Paříže, Curychu. Letos chystáme aktivní účast v Barceloně. To, co v Příbrami děláme, se hlavně verbální cestou prostřednictvím pacientů šíří velmi rychle. Dostáváme žádosti o vyšetření z celého Česka. Přijíždějí k nám pacienti ze Slovenska, Německa, Nizozemska, dokonce ze Skotska. Naši lékaři mají také kompetence k edukaci operačních postupů. Takzvané tutorství má současný primář Radek Bodnár (syn Michala Bodnára, pozn. red.) na některé způsoby operací – katarakty, což je šedý zákal. Školicí centrum funguje i pro operace vetchozrakosti. Na školení se prostřednictvím firem, které dodávají zdravotnické technologie, mohou objednávat lékaři z celé Evropy.

Jak jste se vlastně dostal k oboru očního lékařství?

Utekl jsem z pediatrie. Byl jsem generován jako pediatr. Když jsem nastoupil na dětské oddělení, pracovala tam slovutná doktorka Zichová, která měla obrovské renomé a znalosti. A když mě viděla pracovat, prohlásila, že mám šikovné ruce a pro pediatrii je mě škoda. Na očním byl primářem její manžel, slovo dalo slovo a přestoupil jsem na oční oddělení. Pan Zicha byl nesmírně trpělivý, chytrý a hodný člověk. Přestup, protože to dříve bylo vázané, jsme museli nechat schválit ministerstvem zdravotnictví. V té době se tu budovalo oddělení pro nedonošené děti, kde je potřeba oční konziliář. Jezdil jsem na pražské kliniky a s předními oftalmology – profesorkou Lomíčkovou a docentem Otradovcem – jsem se zacvičoval v problematice.

Začal jsem se tedy věnovat dětské oftalmologii, z níž jsem zběhl na kataraktovou a refrakční. V podstatě jsem prošel širokým záběrem oftalmologie. V posledních patnácti letech se podařilo dostat do Příbrami i operace zadního segmentu oka (sítnice a sklivce), jejichž počet se neustále zvyšuje. S konzultacemi a komplikovanými operacemi pomáhají kolegové z pražské Všeobecné fakultní nemocnice, docentka Kalvodová a asistent Dvořák. Nabídka portfolia operací je v podstatě srovnatelná s klinikami. Samozřejmě nedisponujeme takovým počtem lékařů, abychom mohli udržet stejný záběr, ale v některé vymezené dny běží všechny ambulance. Když jsem začínal před padesáti lety, operovali jsme čtyři katarakty týdně a pacienti leželi na oddělení tři týdny. Dnes operujeme deset až patnáct katarakt denně, na oddělení zůstávají pacienti po celkové narkóze a po operaci sítnice. Operace trvala dvě hodiny, dnes je hotová během deseti až patnácti minut a pacient přicházejí i odcházejí po svých.

To jsou diametrálně odlišná čísla i míra komfortu pro pacienty. Je důvodem pokrok v medicíně a nové technologie?

Oftalmologie je velmi náročná. Hodnota technického vybavení na sále je v desítkách milionů korun – mikroskop zavěšený na stropě stojí sedm milionů, fakoemulzifikační přístroj čtyři miliony, další milion představuje laser. Pro srovnání nepravidelného zakřivení rohovky slouží operační navigační systém. Pokud potřebujeme zakřivení srovnat, máme možnost to provádět typem nitrooční čočky. U menších odchylek ale speciálními nářezy, kdy se musí rohovka naříznout v požadovaném meridiánu a hloubce. V patřičném místě musíme tedy přesně změřit v nanometrech tloušťku rohovky. Přístroj v ambulanci změří i parametry řezu. Data natáhneme přes intranetovou síť do operačního mikroskopu a víme přesně, kde říznout. Operační navigační systém jsme měli jako jedni z prvních v republice. Díky evropským financím jsem ho mohli pořídit jako kompletní asi za čtyři miliony, nyní probíhají jen jeho aktualizace. Tyto systémy se snaží napodobit i jiné firmy. Pacienta prohlédnou, nahrají data na flash disk a přenesou do operačního mikroskopu. To je ale komplikovaná cesta, navíc zanášíme nesterilní flash disky. Přenos intranetem je mnohem lepší. Navigace je potřebná i pro nitrooční čočky, které se operují také u astigmatismu, protože osa čočky se musí nastavit do přesné, požadované pozice. Jde o ohromný pokrok. Dříve jsme operaci prováděli kryoextraktorem, čočku jsme přimrazili a vyndali. Dnes to řešíme ultrazvukem.

Používá se také laser?

Naše stávající laserové přístroje jsou pomalé nebo příliš velké. Laser máme k dispozici mimo operační sál, a pacient tedy musí přecházet. Existují už první typy laserů použitelné přímo na operačních sálech, pro nás ale zatím znamenají hudbu budoucnosti. Jinak drcení jádra čočky ultrazvukem trvá dvě až tři minuty, laserem až dvacet.

Jak pokročila samotná diagnostika očních vad a problémů? A souvisí nárůst počtu operací se zhoršením očního zdraví nebo spíše s diagnostickým rozvojem?

První příčinou je demografická struktura naší populace, která stárne a přibývají nemoci vázané na věk – šedý zákal nebo věkově podmíněná makulární degenerace. Jde o civilizační nemoc, která je nejhorší, co se týče postižení očí celosvětově. Plynou sem vysoké finanční investice. Přímo do oka se aplikují nově objevené léky, a to jednou měsíčně po dobu roku či dvou. Jedna injekce stojí třeba 25 tisíc korun, tudíž kontrola zdravotních pojišťoven je vysoká. Od pojišťoven jsou zase daná kritéria, která musí pacient splňovat. Říká se tomu centrová péče a my jsme ji taky vybojovali. Roční náklady jsou kolem patnácti milionů korun.

Dalším důvodem je samozřejmě diagnostika, která je mnohem přesnější a pečlivější. Také se zvyšují nároky pacientů. Dříve, když člověk neviděl a na poli vyoral trochu křivou brázdu, tak to tolik nevadilo. Dnes když chybně zamění čísla na počítači, má z toho opravdu problém. Nároky na zrak jsou mnohem vyšší, některé profese vyžadují dobré vidění na dálku i na blízko. Takže musíme reagovat a dávat různé typy čoček.

Jak vlastně čočky vypadají?

Mají opěrné nožičky a optiku s průměrem pět až šest milimetrů. Do optiky se mohou zabrousit různé dioptrie. Máme čočky multifokální, torické, monofokální a jejich vzájemné kombinace.

Jakým způsobem stanovujete diagnózy?

Diagnostikujeme na mnoha přístrojích. Základní je štěrbinová lampa. Pak zde máme další, kdy zjišťujeme počet dioptrií. Do normálně vidoucího oka přijde čočka s 21 dioptriemi. Pokud ji umístíme o půl milimetru dopředu nebo dozadu, už jde o změnu o dvě dioptrie. Takže výpočet necháváme na složitých počítačových strojích, ale stejně je pak musíme korigovat. Umělé čočky dáváme do pouzdra pacientovy čočky.

V diagnostice se samozřejmě snažíme dobrat co nejpřesnějších výsledků. Špičkovým vybavením disponujeme v případě sítnice. Pokud jde pacient na operaci s šedým zákalem, kontrolujeme, zda má v pořádku také sítnici. Protože všude straší makulární degenerace nebo některé změny vyvolané stresem, úrazem. Velký problém je i cukrovka.

Pomáhá při vyhodnocování a diagnostice umělá inteligence?

Zatím ji příliš nevyužíváme, každopádně s ní budeme muset počítat. Svým způsobem je už zakomponovaná v některých přístrojích.  Je otázkou, co dělat, když se porouchá operační robot. Bude umět doktor dooperovat běžnou cestou? I proto máme rezervní přístroje. Když „klekne“ přístroj na operačním sále, přiveze se z vedlejší místnosti náhradní a pokračujeme. To samé by muselo nastat s roboty. I když se bude umět sama inovovat, potřebuje umělá inteligence nějakou invenci a ta lidská je pořád nenahraditelná.

Když pomineme stárnutí populace a zhodnotíme jednotlivé věkové kategorie, je zdraví očí dnes spíše horší, nebo se zlepšilo? Hraje roli životní styl a prostředí?

Ano a můžeme to shrnout podle toho, co vyvolává civilizační změnu prostředí. Patří sem větší zátěž a práce na počítačích, umělé světlo – i když u nás v ambulanci pracujeme většinou potmě. Zátěž na lidské oči je enormně vysoká a čím dál vyšší. Přes zrak putuje osmdesát procent všech vědomostí, zbytek získáváme většinou sluchem. Sebemenší neduhy – malá refrakční vada, špatný slzný film, šedý či zelený zákal – zhoršují podmínky pro práci. Pro komfort očí s sebou civilizace nese velkou zátěž, a tím pádem vzniká více potíží.

Jak by lidé měli pečovat o zdraví svých očí?

Důležité jsou pravidelné prohlídky, ve věku nad čtyřicet let jednou za tři roky. Nejedná se o bolestivá vyšetření a většinou jsou bezkontaktní. Také by se měla respektovat určitá pravidla, například nejsem zastáncem toho, že v našich zeměpisných podmínkách mírného klimatu, kde není až tak veliká intenzita slunečního záření, musí všichni nosit tmavé brýle. Pokud někam vyjedete do zahraničí, tak ano, protože nejsme adaptovaní na velké množství světla. Také je nutné zohlednit sílu UV záření, například v horách. V našich podmínkách jsou ale tmavé brýle vhodné spíše pro pacienty s chronickými záněty či alergickými projevy na očích.

Takzvaně na oči se doporučovala mrkev. Pomáhá její konzumace?

Mrkev je obsahem betakarotenu prekurzorem vitaminu A, který sítnici zajišťuje schopnost dobře vidět. Více betakarotenu získáte vyšší konzumací mrkve nebo v některých nápojích s vysokým obsahem karotenu. Množství vitaminu má ale svoji resorpční hranici a nemělo by se přehánět. Kvůli nadměrné konzumaci mrkve nebo rajčat vznikají karotenémie. Děti pak vypadají opáleně, do oranžova, kdy to lze pozorovat třeba na dlaních. Takže mrkev ano, ale v přiměřeném množství. Na druhou stranu jsem se za svoji praxi setkal jen s jednou hypovitaminózou, kdy osmnáctiletý mladík držel hladovku řadu let a jedl jen určité druhy ovoce a zeleniny.

Stanislav D. Břeň

Michal Bodnár

Současný emeritní primář očního oddělení Oblastní nemocnice Příbram na tomto pracovišti působí padesát let. Původně se měl stát pediatrem. V oftalmologii začínal jako oční konziliář na oddělení pro nedonošené děti, specializaci dále rozšířil na kataraktovou a refrakční. Je letošním držitelem Ceny města Příbrami.