Každý, kdo v životě postavil alespoň psí boudu nebo třeba smontoval skříňku z Ikey, zná pocit hrdosti, radosti a pýchy nad hmatatelným a hlavně viditelným výsledkem své práce. Obzvláště my muži se pak rádi chlubíme svojí zručností a jako načepýření pávi pak kamarádům u piva (nebo všem lidem na zeměkouli prostřednictvím sítí) ukazujeme tu nádheru, kterou jsme spáchali. 

Obecně lépe se prezentují městské projekty, které jsou viditelné. Když se podaří vyrobit hřiště, park, chodník, domov seniorů, parkovací dům nebo autokemp či jinou drobnost, je to vždy o něco radostnější událost, než když se vymění kilometry vodovodního potrubí. Důvod pro to je prozaický. Všechny utracené peníze nakonec skončí zahrabané pod zemí. 

Když cestou na vycházku do Brd půjdete přes osadu Lazec, všimnete si, že tam v minulém období vznikla kompletně nová kanalizace za vyšší desítky milionů? Jen těžko. Poznáte nějak, že jsou zkapacitněné vybrané páteřní řady kanalizace i vodovodu? Že jsou posíleny tlakovací stanice? Že je opravený vodojem? Dokud všechno funguje, jak má, tak se mohou zdát investice do vodohospodářské infrastruktury tak trochu neatraktivní. Pravdou je, že za ty desítky milionů, které investujeme do trubek, by šly postavit bezvadné, a hlavně pořádně viditelné věci. O tom, že by to bylo dost krátkozraké, netřeba dlouze spekulovat. 

Oblast vodohospodářského majetku je nesmírně široká. Nejde jen o trubky, roury, kohouty, šoupata, čerpadla, máme tu i vodojemy, přečerpávací stanice, několik vodních nádrží, rybníků, propracovaný systém čerpání vody z Brd i z Vltavy a mnoho dalších zajímavostí. Více o tématu vodohospodářské infrastruktury se dočtete v hlavním článku tohoto Kahanu. Ke čtení doporučuji dát si sklenku „kohoutkové“. 

Jan Konvalinka
starosta města Příbram