Že před námi stojí bývalý trenér je vidět na první pohled. „Hráči mi později říkali, že jsem trénoval metodou cukru a biče,“ směje se. Z předposledního týmu v lize se příbramští hráči národní házené stali mistry republiky. Letos uplynulo 50 let od sezony, v níž obhájili mistrovský titul podruhé. Zásadní podíl na těchto úspěších měl právě František Vinklárek – a tohle je příběh, který ho do Příbrami přivedl.

Byla to náhoda. Pocházím z Hané – narodil jsem se v Lipníku nad Bečvou. V patnácti letech jsem odešel na vojenské gymnázium a protože jsem chtěl v této cestě pokračovat, dostal jsem se do Vyškova na Moravě. Tady jsem také poprvé nastoupil do házenkářského družstva. Samotnou vojenskou službu jsem pak vykonával v Táboře a později v Písku. To se ví, že v obou městech jsem hned začal hrát za tamní Dukly, které byly v druhé lize.

V roce 1962 mě přemístili do posádky v Příbrami, kde se hrála první liga národní házené. Ale se špatnými výsledky. Byla předposlední. Rozhodl jsem se, že ji v lize zachráním. Ale pozor, já jsem normálně plnil vojenské povinnosti a celou tu trenérskou činnost jsem dělal odpoledne po práci, po večerech a o víkendech. Můj volný čas patřil absolutně sportu.

Do Příbrami se jezdilo prohrát

Budoucí hráče jsem si vybíral v mládežnických družstvech. Vzal jsem třeba auto a jel se podívat do jiného města na přebor dorostenců a juniorů. Za tři čtyři roky, když kluci nastoupili základní vojenskou službu, jsem si je povolal do svého mužstva. 

Během tréninků jsem kladl důraz na fyzickou a technickou přípravu. Z každého zápasu jsem si dělal poznámky, jaká je obrana a jací útočníci. To všechno jsem si poznamenával do takového černého bloku, kterému kluci říkali „fízlblok“. Dukla Příbram díky tomu mohla vždy přijít s nějakou novou taktikou, na kterou nebyli ostatní hráči připravení. Zavedli jsme plno útočných a obranných systémů, které byly novinkou pro všechna civilní mužstva. Hráči často říkali, že ještě ani nepřijeli do Příbrami – a už prohrávali. 

Z předposledního místa bylo najednou osmé místo v lize. Pak třetí místo, za další rok druhé a vyvrcholilo to tím, že jsme se dvakrát stali mistry republiky. Na začátku se chodilo dívat na házenou dvě stě lidí, teprve v letech 1968–1970 jsme pravidelně mívali více než tisíc diváků. Tohle byl vrchol sportu v Příbrami a kluci byli strašně oblíbení. 

To se ukázalo například při prvním rozhodujícím utkání o mistry republiky. Na základě špatného rozhodování rozhodčího diváci vtrhli do hřiště. Později vyšlo najevo, že rozhodčí měl příbramskou Duklu záměrně poškozovat.

Nepotřebuju sportovce, já potřebuju vojáky

Když jsem se vrátil z dovolené po prázdninách v roce 1970, dozvěděl jsem že, Dukla Příbram byla zrušena. Z reorganizačních důvodů. Vůbec jsem tomu nemohl uvěřit. No byla to aféra, chodily za námi delegace diváků. V Rudém právu dokonce vyšel článek s titulkem „Ztratil se mistr republiky – co vy na to, příbramští generálové?“ 

Začal se o to zajímat i tělovýchovný a sportovní svaz a ministr národní obrany. Velitel posádky to zdůvodnil tak, že nepotřebuje sportovce, ale vojáky. Zbytek hráčů byl převelen do Jinců, Dobřan a Mostu, kde pokračovali v druhé lize. Nemohli se s tím smířit, já taky ne. Nakonec, na vojně se poslouchá, tak se nedalo nic dělat. Takhle skončila slavná historie Dukly Příbram. 

Všichni kluci, kteří příbramskou Duklou prošli, se později stali ve svých civilních oddílech opravdovými osobnostmi. I já jsem u házené zůstal a působil dvacet let ve vrcholných soutěžích jako ligový rozhodčí. Házenkáři mě nazývali „populární legendou“ a „generálem házené“. Jenže nikdo neviděl, co mě tato popularita stála.

Potkáváme se dodnes

Sportu jsem věrný i nadále – každodenním cvičením, jízdou na rotopedu, plaváním a procházkami po Příbrami. Jsem věrným divákem ligového fotbalu v Příbrami a pravidelným návštěvníkem extraligového volejbalu. Pořád se mi trošku stýská po mojí házené, tak jezdím na ligová utkání. Moji bývalí hráči jsou totiž funkcionáři těchto oddílů a mě zajímá, jakým směrem se dnes házená vyvíjí.

Mám radost z toho, že jsem něco udělal a něco dokázal. Ti kluci si nesmírně vážili, že se dostali do Příbrami. Věděli, že je to tu na vrcholové úrovni a byla pro ně čest, že jsem je vybral. Dodnes se pravidelně potkáváme i s jejich rodinnými příslušníky, i když počet účastníků těchto setkání se s přibývajícími lety bohužel snižuje. Ale tahle úžasná parta hráčů se mi vryla do srdce.

Václav Bešťák

Vzpomínky Příbrami

Žijí kolem nás. Lidé s poutavými životními příběhy, kteří mnoho poznali a zažili? Poznej Příbram přináší seriál osudů zajímavých Příbramanů. Příběhy můžete sledovat na webu poznejpribram.cz i na sociálních sítích fb.com/poznejpribram a instagram.com/poznejpribram