Malířka Sofie Švejdová patří k nejvýraznějším talentům generace třicátníků českých výtvarných umělců, přesahuje tradiční hranice malby a vytváří vizuální zážitek vrstvením barev v dynamických velkoformátových kompozicích i subtilních výpovědích na papír. Tento rozhovor mezi umělkyní a kurátorkou výstavy vznikl v únoru 2025 na balkóně pražského bytu a je pouhým záznamem obyčejného přátelského rozhovoru k připravované výstavě Nosná zeď, kterou lze v Galerii Františka Drtikola Příbram navštívit od 12. března do 8. května. Se Sofií Švejdovou nás spojuje dlouhý pracovní i osobní vztah, a proto si v tomto rozhovoru tykáme.

Sofie, proč jsi chtěla, abych byla kurátorkou tvé výstavy? 

Protože mě a mou tvorbu znáš ze všech nejlépe a zblízka, Majdo, a jsi k ní kritická. (Magda Danel s kurátorem Jiřím Švestkou byla v roce 2018 první, kdo Sofii Švejdové dělal první sólovou výstavu v Praze v Galerii Atrium na Žižkově – pozn. red.)

Proč Nosná zeď? 

Název výstavy Nosná zeď jsme vymyslely tady spolu na balkóně asi před půl rokem, aniž bychom věděly proč vlastně, ale přišel nám nosný.  

Název Nosná zeď vznikal stejně tady ve dvou na balkóně jako názvy tvých předchozích výstav, Skleníkový efekt v Karpuchina Gallery v Praze a Red Flag v Domě umění v Českých Budějovicích. Dnes v těch názvech vnímám určitý narativ. Začaly jsme spolu ale mluvit v průběhu příprav této příbramské výstavy o tom, že dům, kde bydlíš s rodinou, ale taky v něm máš svůj ateliér, je pro tebe nosnou zdí. Tu jsi začala už dříve zaznamenávat ve tvé tvorbě od skleníku, přes red flag křeslo u krbu, až po prádlo na šňůře a mnohé další motivy. 

Ano. A v průběhu příprav této příbramské výstavy jsme navíc zjistili, že se z toho baráku musíme do tří měsíců vystěhovat, takže se z toho stalo aktuální a dominantní téma. 

Myslíš ten moment, kdy něco ztrácíš a poznáváš skutečnou hodnotu toho, co jsi měla? 

Ano, v tom tlaku poznáš nejvíc o sobě i o těch okolo. Až když něco ztratíš, tak si uvědomíš, co jsi vlastně měl, tu zkušenost má každý. Ale vlastně na nosné zdi není nic hezkého. Protože nosnou zeď nejde vybourat, nezbavíš se jí, máš jí za zadkem, obtěžuje. Když chceš zvětšit prostor, tak nemůžeš. 

Občas se člověk musí spokojit s tím, co má nebo spíš možná s tím, co nemá. Proč maluješ? 

Tak je to klišé, ale já mám to životní nutkání. Včera jsem nad tím hodně přemýšlela, protože jsem byla obklopena jenom umělci, sběrateli a galeristy na jednom večírku. A začalo se mi tam honit hlavou, proč maluju. Jiná cesta pro mě není. Ale co mě tíží, je stres, který vytváří dualita rolí malířky a matky. Obě tyto role jsou prioritou a je těžké mezi nimi přepínat. Jsou chvíle, kdy se mi malba dostává výš než ty děti, to mě děsí, že je to tak silné nutkání. 

Kdy to nutkání přišlo?  

To byla úplná náhoda. Spolužačka v sedmé třídě mi řekla, že chodí na výtvarku, že je to zajímavý kroužek, ať se k ní přidám. Nebylo to v rámci školy, nebyla to ani ZUŠka, ale byl to kroužek výtvarky někde ve Varech. Učitelka měla krásné havraní vlasy, smrděla kávou a cigaretami a mně se tam strašně líbilo. Zároveň to byl věk okolo třinácti let a ta moje spolužačka tam balila jednoho kluka, takže se tam dělo něco, co mě přitahovalo, tak jsem tam chodila. Najednou mi toto všechno přišlo hodně svobodné a chtěla jsem tenhle život žít. Chtěla jsem vonět kávou a cigaretami, aniž bych o tom věděla, a od té doby jsem se toho nevzdala.  

Chodila jsi v dětství na nějaké výstavy? 

Maximálně jako každé dítě z kolonády do karlovarské galerie (Galerie umění Karlovy Vary), ale spíše jsem tam chodila na výtvarné dílny. Ale až po zkušenosti s paní učitelkou s havraními vlasy, jsem začala jako téměř každé dítě s impresionisty a německou expresí. Teď zpětně to vnímám vlastně jako zásadní, nikdy jsem o tom takto nepřemýšlela, od impresionistů skočíš rychle dál. Leknín, leknín, leknín, leknín, tečky, tečky, tečky a potom najednou německá exprese, tu jsem našla hned v těch třinácti a tíhnu k ní dodnes. 

Pamatuješ si na nějaký moment, kdy se o tobě začalo mluvit jako o talentu? 

Tak o tom nevím, já žádné potvrzení nemám. Slovo talent vzniklo až s galeristou Jirkou Švestkou, kdy chtěl prodat. Protože se mnou to není zas tak jednoduché, já nezapadám do žádné škatule. Pracuji úplně jinak s barvou, jsem mimo trendy. Teď se mi stalo, že za mnou přišli tři sběratelé a najednou začali říkat slova jako talent nebo mluvili o používání barev a expresi, ale já v tom jedu už od patnácti let pořád stejně.  

Takže máš nutkání a talenty nepotřebuješ. Formou jsi konzistentní, ale vnímám u tebe momentálně posun nebo odklon jinam. Čím bude výjimečná příbramská výstava? 

Ta bude hodně jiná, protože jsem se posunula do nějakého meditativního stavu. Hodně u malování poslouchám audioknihy nebo podcasty o zahraniční nebo české politice. 

To musíš být docela ve stresu, ne? 

Vůbec ne právě. Já se dostanu do takové meditace, že jsem schopna uklidnit tu malbu. A díky tomu, že tolik nepřemýšlím o malbě samotné, maluju bez jakéhokoliv kalkulu. 

Takže maluješ intuitivně a mozek zaměstnáváš aktuálním děním na politické scéně? To je asi stejně bizarní jako, že máš ráda kolony, když se vracíš z chalupy domů do Prahy, a ještě tomu říkáš meditace. 

Já teď třeba poprvé v životě u některých obrazů vím, co dělám. Vím přesně, co na tom obraze bude a v tom je ta výstava jiná. Moje obrazy jsou realističtější než kdy dříve, dává mi to klid. Používám asi pět druhů hnědé barvy, to už je forma meditace. Maluju třeba obývací stěnu týden, já jsem v životě nemalovala takhle dlouho obraz. Jeden obraz na této výstavě jsem malovala celý měsíc, to se mi nikdy dřív nestalo. 

Čím to je? Je to dáno tím, že saháš více po realističtějším obrazu? 

Nemyslím. Je to tím, že vím, co dělám. Dává mi to takový klid, že mi vůbec nevadí, že to maluju měsíc.

Je to nová potřeba, nový konceptuální zásah nebo spíše rozumový? Objevuje se ti najednou v procesu tvorby přítomnost konstrukce? 

Přesně tak, je to vystavěné. A vůbec si nemyslím, že je to špatně. Muselo to přijít, i kdybych to záhy opustila, posune mě to dál. Malovat hnědou skříň, to vyžaduje meditaci. Mění se mi barevnost, a to je strašně důležité, najednou je úplně jiná, než byla kdykoliv předtím. 

Na výstavě bude představena i tvoje plakátová forma, olej na papíře. 

A ta je moc důležitá. Protože já mám velký problém malovat malé formáty na plátno, třeba 50 na 50 centimetrů. Je to pro mě mentální blok stejně jako figura, ale když používám papír, tak mám pocit, že jsem svobodná. A přesto, že ty věci vznikají hodně rychle, jsou nosné a silné. Barevnost je úplně jiná než v mapování domu na plátnech, i když tematicky se prolínají. Hodně let jsem malovala květiny, ale nebyla to zátiší, vždy to byl příběh. Teď se mi tam objevují květiny, které jsou v domě, mají svůj hlubší příběh a já k nim přicházím podvědomě. 

Došla jsi tedy v procesu tvorby k formování jakési mentální konstrukce, která ale není kalkulem. Jak je pro tebe důležitý celý galerijní svět a prodejní mašinérie? Živíš se tím, takže nějakým způsobem jej reflektovat musíš. 

Mě už dneska baví, že se v něm ve svých pětatřiceti letech orientuji. Po jedenácti letech, kdy se uměním živím, už ty mechanismy znám a umím se jim zasmát stejně jako tomu politickému podcastu. Někdy je to složité, prodeje jsou pro mě důležité, abych zaplatila nájem a uživila děti, ale nejsou pro mě motivem a středobodem, nechci to takto mít a nemám. 

Příbramská výstava bude velká, na ploše 600 metrů, což je ve tvém věku jedna z těch minimálně rozsahem významných výstav.  S čím si myslíš, že se divák potká, když přijde na tvou výstavu?

Píle, talent, štěstí. A tu píli si zopakuji třikrát. Protože při tomto objemu výstavy a velkoformátových pláten snad diváka zasáhne ta dřina. Doba se mění a hodně umělců si dnes myslí, že se to bez dřiny obejde. Prodejní galerie dnes často umělce tlačí, aby neprodukovali. Pokud máte jen sedm děl za rok, tak se lépe prodají, ale na tuhle cestu já nikdy nepřistoupím. To si přece mohou dovolit umělci na sklonku života, ale tam už je to taky o něčem úplně jiném.  

Jaký smysl má pro Tebe vystavovat a třeba vystavovat mimo Prahu?  

To je pro mě super otázka, protože já vystavuji hlavně mimo Prahu a výstavy mimo Prahu jsou ty nejlepší. Městské galerie jsou moje vůbec nejoblíbenější disciplína. Koluje tady takové dogma, že si český umělec objede republiku, pak si dá Rudolfinum a co pak. A já k tomu chci dodat, že jsou tady destinace jako Slovensko, Rakousko, Amerika, Japonsko a nemá to hranic. Já strašně nerada vystavuji v Praze. 

Proč nerada vystavuješ v Praze? 

Protože tady vám nikdo neřekne svůj názor. Je výstava, je odškrtnutá a je úplně zbytečná. A toto je dnes často Praha a na zbytečné výstavy není čas.

Magda Danel
Galerie Františka Drtikola Příbram 

Sofie Švejdová

Vystavovala sólově v galeriích jako např. Big Hug Mug v Berlíně (TV series paintings; 2014),  Domu umění v Opavě (In The Shade; 2017), Galerii Atrium Žižkov (9058; 2018), Jiří Švestka Gallery společně s Andreassem Schmittenem (2019), Pragovka gallery (+50C; 2020), Karpuchina Gallery (Skleník; 2021), Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory (Over the Edge; 2022), Galerie Vyšehrad (Tři dny beze spánku; 2022), Domu umění České Budějovice (Red Flag; 2022) nebo Galerie města Kolína (Princip zrcadlení; 2024). Z mnoha skupinových výstav lze zmínit např. O Tobě (GASK; 2024), West point! (Galerie města Plzně; 2023), Konfigurace (GFDP; 2023), Mikulovské výtvarné sympozium (2022), ArtDialog-Interspaces (Galerie Klatovy/Klenová), L’Accrochage (Jiri Svestka Gallery Berlin; 2015). Vystavovala také na veletrzích Volta 12 Basel, Švýcarsko (2016), Volta New York, USA (2018), Artissima Fair Turin, Itálie (2019), Swab Barcelona, Španělsko (2021 a 2022), Contemporary Istanbul (2023) a Sofia Art Fair, Bulharsko (2024).