Karel Eliáš pochází z rodiny učitelů, a tak měl k tomuto povolání vždy blízko. V 70. letech vedl v Příbrami stanici mladých techniků a vodácký kroužek, jachtaření se pak stalo jeho vášní. Plavil se po mořích až do roku 1984, kdy se mu z jachtařského zájezdu do Jugoslávie nevrátily tři rodiny. Později vyměnil povolání technika na Uranových dolech za ředitele odborného učiliště v Dubně a za učitele na Waldorfské škole Příbram.

Narodil se 10. dubna 1945 v Mirovicích u Březnice jako nejstarší ze tří bratrů, o dva roky později se rodina přestěhovala do Příbrami. Tady vystudoval Střední průmyslovou školu a pokračoval na ČVUT v Praze. Promovat měl po prázdninách roku 1968, v srpnu ale do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. O invazi se dozvěděl z rádia. Poprvé v životě si vzal taxík a s kamarády ještě v noci vyrazil na Pražský hrad. Pokračovali pak do města, zvonili na zvonky a šířili zprávu o tom, že je naše země okupovaná. Cestou se k nim přidávali další lidé a celá skupina skončila na Václavském náměstí, kde už byli i ruští vojáci.

„Pokračovali jsme k ústřednímu výboru strany, kde už byl veliký dav a spousta vojáků,“ vzpomíná Karel Eliáš. „Otevřelo se okno, jeden z funkcionářů ještě něco říkal, nevím, kdo to byl, ale nebylo ho slyšet. Pak do davu vjely obrněné transportéry a někoho tam přejely. V jeho krvi se namočila vlajka a z toho už jsou i televizní záběry.“ 

Kousek od Žitné ulice bylo v centrále hasičů zřízené shromaždiště pro ty, kdo chtěli nějak pomoci. Karel Eliáš s kamarádem rozváželi na motorce letáky a malovali po zdech protisovětská hesla. Z jedné podobné akce se jim nevrátil kamarád, a tak ho druhý den začali hledat po pražských nemocnicích. Napotřetí ho objevili v Nemocnici milosrdných sester sv. Karla Boromejského na Pražském hradě. „Dodnes mám před očima, v jak bídném stavu byl,“ vrací se Karel Eliáš do srpnových dnů roku 1968. „Prosil nás, jestli někdo nemáme nějaké peníze, že jak do něj Rusáci střelili, prostřelili mu peněženku i s penězi a nikdo mu za ně nechce nakoupit. Tak jsem mu dal stovku, on mi dal prostřelenou stovku a bylo to. Musím říct, že jsem měl i strach, protože potkat se s armádou bylo složité. A ty první sledy, co sem přišly, to byli mladí kluci, skoro děti, a ti nevěděli, která bije. Samopaly měli jako hračku a když to zmáčkli, tak to střílelo.“

V brigádě socialistické práce hlavně muzicíroval

Koncem roku 1968 Karel Eliáš úspěšně promoval na ČVUT a v prosinci se oženil s Josefou Pavelcovou, rodačkou z vedlejší vesnice, se kterou se znal od dětství. Vychovali dvě děti. Pracovat začal na příbramských Uranových dolech jako technik, kde záhy cítil tlak na vstup do KSČ. Tomu dokázal odolat, protože sbíral body např. jako vedoucí stanice mladých techniků a jako kulturní referent v Brigádě socialistické práce. Do hlášení na konci roku psal třeba o tom, jak hrají koledy, a to s kamarády také dělal.

Za polární kruh jen s kompasem a štosem map

V 70. letech vedl vodácký kroužek a spolu se ženou propadli plachetnicím a jachtaření. Nejprve jezdili na Orlíku, později na Baltu, nakonec si sami stavěli lodě a oba složili kapitánské zkoušky pro plavbu na moři. Horolezci a námořní jachtaři měli výjimku a svůj sport směli oficiálně provozovat v zahraničí. Říkalo se tomu technické výjezdy a ty se vyřizovaly přes ústřední výbor komunistické strany. Kromě výjezdních doložek a vstupních víz bylo potřeba např. celní prohlášení, které obsahovalo podrobné seznamy toho, co lodě vezou, i toho, co povezou zpět.

S jednou podomácku vyrobenou lodí se Karel Eliáš s kamarádem vydal dokonce na odvážnou plavbu za severní polární kruh. „Loď měla asi deset nebo jedenáct metrů, vážila deset tun, neměla v sobě žádnou elektriku, neměla žádný motor, jenom plachty… No z dnešního pohledu nesmysl, všichni mají GPS, my jsme měli jen špatně fungující kompas a štos map,“ říká s úsměvem. „V jeden okamžik jsme narazili do dna a vypadalo to, že tam zůstaneme, ale loď to byla železná, dobře stavěná a podařilo se nám ji opravit. Pěšky jsme pak došli na severní polární kruh a za dramatických okolností se šťastně vrátili zpátky do Štětína.“

Nechtěl emigrovat, i když mnohokrát mohl

Přítrž jeho jachtařské vášni učinil v roce 1984 zájezd na Jadran, který vedl. Odjíždělo na něj asi deset lodí, kvůli vízům a proclení všichni turisté společně. Vracel už se ale každý sám podle toho, jak dlouhou měl dovolenou a jakou plavbu absolvoval. „A už v Jugoslávii mi známý řekl, nevracej se, utekly ti tři rodiny. Já jsem říkal, já se chci vrátit, já nechci utíkat, já jsem mohl utéct, kolikrát jsem chtěl, já chci být v Československu. Vrátili jsme se a samozřejmě to dopadlo tak, že jsem se dozvěděl, že si můžu všechny své lodě strčit někam a že už nikdy nikam nevyjedu,“ popisuje Karel Eliáš události z poloviny 80. let. 

I přes pošramocený kádrový profil se mu v zaměstnání dostalo povýšení, když začal dělat na Uranových dolech vedoucího podniku, který nikdo vést nechtěl. V té době také studoval čtyřleté doplňkové studium pro učitele, které zdárně dokončil v roce 1986. 

K událostem roku 1989 byl zprvu skeptický, i když si moc přál, aby režim padl, aby mohl s rodinou opět vycestovat do zahraničí. Krátce po revoluci opustil po dvaceti letech práci na Uranových dolech a vyhrál konkurz na ředitele odborného učiliště v Dubně, kde později i učil. Jako učitel působil i na Waldorfské škole v Příbrami. Stavět lodě a plavit se po mořích ale nikdy nepřestal. 

Vyprávění Karla Eliáše zaznamenali v rámci projektu Příběhy našich sousedů žáci Waldorfské školy Příbram Natálie Mezková a Arnošt Březovský pod vedením učitelky Michaely Málkové. 

Magdalena Sadravetzová
Post Bellum