V pátek 21. března odešel v tichosti ve věku téměř 100 let bývalý ředitel Kovohutí Alois Falc. Protože do důchodu odešel již v roce 1985, málokterý současný zaměstnanec Kovohutí si na něho ještě pamatuje. S kamarády jsme ho však v posledním roce několikrát navštívili. Velmi rád se dělil o své vzpomínky.

Narodil v roce 1925 v Oseči. Po válce absolvoval vojenskou službu a důstojnickou školu v Příbrami, po níž se vrátil k práci na Rudných dolech, kde byl zařazen do účtárny ředitelství. Kancelářská práce se mu však nelíbila, a protože příbramská huť vyzývala na nedělní brigády, často se hlásil a rád si zde přivydělával. Oženil se s dcerou hutníka Marií Šrámkovou a začal pracovat v příbramské huti nedlouho poté, co rovněž osečský rodák Fráňa Kučera ve své básni Huť píše: Arsen a síra, plíce zde svírá. / Co kolem bylo, co kolem žilo, zemřelo! Tyto verše, myslím, věrně popisují, jak práce v tehdejší huti vypadala. V ní dostal byt a několik let zde bydlel.

Dlouhých dvacet let ve funkci ředitele

V roce 1951 byla huť vyčleněna z Rudných dolů, aby bylo lépe vidět na její hospodaření, které se od Rudných dolů díky zpracovávání i jiných surovin než rud, tedy zejména baterií, začínalo vzdalovat. Byl jmenován do úřednické funkce podnikového hospodáře, později náměstka a v roce 1965 podnikového ředitele Kovohutí Příbram, n. p. 

V této funkci působil dlouhých 20 let. Vždy se snažil o to, aby huť vzkvétala. Organizačně byla zařazena pod Správu barevných kovů Generálního ředitelství, kde si huť vždy dobře plnila své úkoly. Zasloužil se o rozvoj příbramské hutě jak technický, tak sociální. S kolegy zajistili výstavbu nové šachtové pece, protože však v té době nebylo možno získat pro tuto investici západní měnu, musel šachtovou pec postavit polský Bipromet. Přestože se po letech ukázalo, že tato pec není nejlepším řešením a v roce 1996 byla nahrazena šachtovou pecí Varta, oproti starým šachtovým pecím znamenala určitý pokrok. Pro druhovýrobu zajistil nákup zařízení na výrobu pájek od německé firmy Collin, zařízení na odlévání plomb, výrobu diabolek, převedení výroby litých pájek a ložiskových kovů z Kovohutí Velvary a další. Často vzpomínal na nákup stříbrných anodových kalů z Kovohutí Krompachy, které dovolily výrazně zvýšit výrobu stříbra.

Hospodářství krvácí a Ty chceš stavět sochy?

Dosud mám na paměti jeho slova, jimiž odbyl tehdejší generální ředitel Kovohutí jeho žádost o povolení zhotovení sochy hutníka před příbramskou hutí: „Národní hospodářství krvácí a Ty bys chtěl stavět sochy! To jdi do háje!“ A přesto po nějakém čase sochu sám slavnostně odhalil. 

Funkci podnikového ředitele vykonával dlouho v obtížném období, kdy politická vizitka byla důležitější než odbornost. Traduje se, že když v roce 1968 ruští vojáci přijeli před huť a žádali o vodu, poslal je do potoka. Později měl hodně starostí, aby neskončil špatně, přesto však huť i nadále zaměstnávala dost lidí, kteří byli pro své politické názory tehdejšímu režimu nepohodlní.   

Byl jedním ze zakládajících členů Cechu příbramských hutníků olovářů, zajímal se o historii hutě, zařídil vydání několika knih o historii příbramské hutě. Pro huť a příbramské hornické muzeum zajistil zhotovení věrných kopií nejstaršího písemného dokumentu o příbramském hornictví a hutnictví z roku 1311, tuto kopii máme uloženou v hutnickém muzeu. 

Do důchodu odešel po dlouhých 20 letech výkonu funkce podnikového ředitele Kovohutí v roce 1985. Nepřestal však pracovat, ještě dlouhá léta řídil pobočku německé firmy Hark Duisburg prodávající v Praze krby, přitom denně do Prahy dojížděl. I zde ve své práci využíval své výborné znalosti němčiny.

Aktivní i ve vysokém věku

Jako důchodce se věnoval péči o svůj dům a zahrádku s chatkou a také o chalupu v Oseči, rád se setkával s přáteli. Vzpomínám na jeho účasti na setkání s důchodci Kovohutí, kde se rád dělil o své vzpomínky s kamarády hutníky. Jako důchodce dlouho po devadesátce řídil auto, rád jezdil tancovat až do Kladna. Když jsme ho navštívili před Vánoci, společně jsme si zazpívali jeho oblíbenou: Už kamarádi / pomalu stárnem / a nad svým mládím / jen rukou mávnem… Byla, myslím, jeho poslední, protože při dalších několika návštěvách, včetně té poslední v únoru, už mu do zpěvu nebylo. S rodinou, přáteli a kamarády hutníky jsme ho doprovodili na jeho poslední cestě v pátek 27. března. Já, a myslím, že i většina hutníků příbramských Kovohutí, na něho budeme vzpomínat vždy v dobrém. 

Zdeněk Kunický
Kovohutě Příbram