Do 29. května letošního roku je možné v Galerii Františka Drtikola navštívit výstavu Lubomíra Typlta s názvem Levitace. Více ji přibližuje text kurátora Petra Vaňouse.

Lubomír Typlt patří dnes k předním autorům generace narozené v polovině 70. let 20. stol. Ve svém malířském díle zpřítomňuje obrysy generačního pocitu, který nahlíží jako cyklicky se vracející epos, v němž se sčítají zkušenosti z období totality a z neméně náročné společenské svobody. 

Narativní postupy vkládá autor do radikálního přehodnocování malířských výrazových prostředků ve vztahu k figuraci. Postupně demontuje a rozmetává jednotný konstrukt času a prostoru, aby uvolnil svébytný prostor malby k jinak nastavené, hutnější a nekompromisní výpovědi založené na dynamické kompozici a rafinovaně barevné inverzitě. 

Role figury se tu proměňuje v závislosti na proměně explozivního prostředí. Typltův svět „dětských her“, které pervertují ve falešná a zákeřná jednání, odhalují nestabilní rub obecně lidského chování, odvrácenou stranu zdánlivé nevinnosti či normality. 

Za základními situačními momenty, v nichž se sdružují typizovaní adolescenti ke kolektivním akcím, lze nalézat základní filosofické teze Arthura Schopenhauera, Friedricha Nietzscheho nebo Ladislava Klímy překlopené do exprese ryze malířských prostředků. Drama, iritace, neklid, úzkost, ale také vůle po moci, dominanci, nástroje manipulace, podvolení, prohry, oběti, pudu sebezáchovy, to vše jsou momenty tradiční „dramatizace“, v níž anonymizované figury reagují na fúzi vnějšího a vnitřního prožívání, která tlačí lidského jedince ke zdi a deformuje jeho charakter. 

Výstava Levitace překlápí rozměr lidského osudu do tíživě nesmiřitelné dialektiky těla a duše, jednání a svědomí, vůle a představy. Levitace je tu ironickým zastavením děje v momentě dramatického vyhrocení. V klíčovém díle projektu jsou to dívky s tvářemi zahalenými do svých dlouhých vlasů, vznášející se jako „mrak“ nad velkou dírou či kráterem, do něhož ždímají své mokré vlasy (Velké levitantky, 2022). Jako by bylo po jakési bouři, vše se zdánlivě uklidňuje, ale katarze z překonané krize se nedostavuje. Naopak podivná záře nad horizontem ohlašuje další potenciální fáze ohrožení, které mohou být ještě drastičtější a mohou přesahovat všechny očekávané představy vycházející z dosavadních zkušeností. 

Typltův obraz je mementem, do něhož se podprahově vpisuje současná společenská a geopolitická situace, s jejíž klaustrofobní realitou se probouzíme a žijeme každý další den, a před níž se není kam schovat ani kam utéct. 

Petr Vaňous, kurátor výstavy

Růžovo-černě pousmání

Do 12. června lze v příbramské galerii navštívit výstavu Venduly Chalánkové s názvem Ale my stále hledáme štěstí. „Vendula Chalánková patří společně s Janem Nálevkou nebo Jiřím Skálou k umělcům, kteří ve svém díle akcentují práci, Vendula Chalánková ji zviditelňuje však až v druhém plánu, na první dobrou se u jejích obrazů růžovo-černě pousmíváme,“ píše kurátor Jan Freiberg.

Vendula Chalánková žije střídavě v Troubkách nad Bečvou a v Brně. V roce 2006 absolvovala Fakultu výtvarných umění a první samostatnou výstavu měla v roce 2001 v brněnském Kabinetu múz. Dosud její díla hostily galerie v Česku, na Slovensku, v Německu, Maďarsku, Anglii, Bosně a Hercegovině, Chorvatsku a v Japonsku. Je zastoupena ve sbírce Národní galerie, Moravské galerii, sbírce Marek, v Galerii výtvarného umění v Chebu, Muzeu umění Olomouc a Museum für angewandte Kunst ve Vídni.