Hlavní téma Kahanu se věnuje krajinným reliktům v Příbrami a jejím bezprostředním okolí. Jde o staré cesty, zákoutí, bývalé mokřady nebo sady. Mají být podle vás tyto krajinné prvky obnovovány a zachovány pro další generace, nebo by měly ustoupit spíše nové výstavbě a potřebám současné společnosti? A proč? Ptali jsme se příbramských zastupitelských klubů. Publikujeme odpovědi těch, které na výzvu redakce zareagovaly Seřazené jsou abecedně od Z k A.

Monika Petrová, Svoboda a přímá demokracie (SPD)

V této souvislosti je třeba si klást otázku, zda politika ovlivňuje územní plánování. Není pochyb o tom, že územní plánování ovlivňují politické strany, které se vždy dostanou k moci. Územní plánování slouží jako nástroj pro realizaci politických priorit. Často se stává, že v zastupitelstvu sedí developeři či ekonomové, kterým v očích zasvítí peníze jako u seriálové postavičky Strýčka Skrblíka vždycky, když vidí investici. Ale bohužel někdy se může stát, že do investic a stavebních plánů hodí vidle sousedi pozemků či změna krajiny nebo schovaný dokument. Sousedům pozemků se po zveřejnění projektu nemusí líbit krajinný ráz či zvýšená dopravní situace po nastěhování obyvatel do nových staveb. Změnou krajiny je např. zvýšená biodiverzita živočichů a rostlin, hlavně takových, které jsou chráněné, a měl by se na základě těchto informací změnit územní plán. Nelze zavřít oči u různých ekologicky významných prvků či lokalit jako např. mokřad. Mluví se stále, jak se má zadržovat voda v krajině, že jsou častější období sucha a podzemní vody je málo a vlastníci studní jsou s vodou na hraně. Nelze tuto informaci ignorovat, ale pracovat s ní. Nemělo by se stavět na plochách, kde jsou tyto významné lokality. Státní fond životního prostředí finančně podporuje údržby a nově vzniklé krajinné prvky. Jinde se budují nové tůně (mokřady) a na jiném území se likvidují z důvodu staveb. Dalo by se říct, že stát vyhazuje peníze z okna. 

Kdyby se podporovaly mokřady, které už na území ČR jsou, nemusely by na některém území vznikat nové. Také se stává, že na území ČR mokřady jsou, ale určitá města či obce je nechtějí nahlásit, aby nemusely řešit změnu územního plánu a mohlo dojít k plánované zástavbě. Co se týče schovaných dokumentů (jako v jednom nejmenovaném městě ve Středočeském kraji), může se stát, že město prodalo developerovi pozemky za účelem stavby. A když vyšel ven projekt, tak se najednou našel dokument starý 15 let, že na tomto území byl vypracován posudek a našly se zde chráněné druhy a louka mokřadního typu. Nikdo to ale dále neevidoval, a proto si vedení města vždy myslelo, že oblast lze zastavit. Kde se mohla stát chyba? Proč tuto skutečnost nikdo neevidoval? Je to chyba zákona či lidská hloupost? Město na základě těchto pochybení si nechalo vytvořit posudky a s posudky chtělo přes Odbor životního prostředí vyřešit hranici mokřadu a tím zjistit zastavitelnou plochu, která by tento ekologicky významný prvek nezničila. Nastal ale problém, že úřad nechce mokřad zaregistrovat. Což městu komplikuje změnu územního plánu. Jak je možné, že v rámci zemědělských dotací lze mokřad zaregistrovat přes AOPK snadno, aby měl zemědělec mokřad zaevidovaný v ploše, kterou obhospodařuje, ale žadatel město nemá nárok při jasně daných posudcích mít mokřad zaevidovaný? 

Těchto otázek a mnoho dalších teorií lze vidět po celé ČR. Je potřeba se ozvat, a ne vše zamést pod koberec. Závěrem bych chtěla říct, že každý občan, který jde k volbám, by měl znát seznam kandidátů strany, kterou volí, protože díky hlasům se tito nevhodní kandidáti dostávají k moci.

Markéta Škodová, Spojenci – TOP 09, Starostové a nezávislí, Politické hnutí Hlas, SOS Příbram a nezávislí kandidáti

Letní vydání Kahanu se věnuje tématu, které je možná na první pohled nenápadné, ale o to zásadnější – obnově a ochraně krajinných reliktů. Jedná se o pozůstatky kulturní krajiny, které kdysi utvářely charakter našeho území: historické cesty, tůně, vodní toky, staré sady či mokřady. Tyto prvky nejsou pouhými zbytky minulosti, ale aktivními nositeli hodnot – kulturních, ekologických i společenských. 

Modrozelená infrastruktura, částečně založená na krajinných reliktech, a zodpovědný rozvoj území se nejen nevylučují, ale naopak by měly vznikat ruku v ruce jako dva doplňující se prvky moderního plánování. Pokud má být nová výstavba dlouhodobě udržitelná a kvalitní, musí už od počátku počítat s vodními prvky, zelení, stromy, ale i s přírodními procesy, které pomáhají zvládat sucho, vedro nebo přívalové deště. Modrozelená infrastruktura tedy není luxusem navíc, je základem zdravého a funkčního prostředí pro život. Když je od začátku promyšleně začleněna do územního rozvoje, nepřináší jen ekologické benefity, ale i estetickou hodnotu, příjemné veřejné prostory a vyšší kvalitu života pro obyvatele. Takový přístup není brzdou rozvoje. Je jeho předpokladem. 

Krajinné relikty si tedy zaslouží nejen zachování, ale i citlivou obnovu. Proč? Protože plní funkce, které současná společnost často hledá složitě a nákladně: zadržují vodu v krajině, podporují biodiverzitu, snižují dopady klimatických změn, poskytují prostor pro rekreaci i vzdělávání. A zároveň uchovávají paměť místa – krajinu, jakou znali naši předkové. 

To ovšem neznamená, že se máme obracet zády k rozvoji. Naopak: rozumný rozvoj a ochrana krajinných reliktů se nevylučují. Musíme ale hledat rovnováhu. Nová výstavba by měla respektovat historickou strukturu krajiny a vnímat tyto prvky jako příležitost, ne překážku. Mnohé evropské obce už pochopily, že právě začlenění těchto prvků do moderní výstavby zvyšuje kvalitu života i hodnotu prostředí. Naše krajina má svou paměť. Nechme ji mluvit i k budoucím generacím. 

Jan Hejhal, ODS Příbram

V Příbrami najdeme spoustu míst, která jsou tichými svědky toho, jak vypadala krajina dřív – staré cesty, ovocné stromy na mezích, aleje, zarostlé sady nebo třeba louky u Litavky. Možná kolem nich chodíme každý den, aniž bychom si uvědomili, že právě tyto „obyčejné“ kouty mají velkou hodnotu. Tyto pozůstatky původní krajiny nejsou jen hezkou vzpomínkou na minulost. Mají co nabídnout i dnes – a hlavně do budoucna. Pomáhají ochlazovat město, zadržují vodu v krajině, poskytují útočiště zvířatům i rostlinám. Jsou to místa, kde se člověk může na chvíli zastavit, projít se, vydechnout. Když se nad tím zamyslíme, právě tato zákoutí dělají město příjemnějším k životu. 

V Příbrami máme pořád velké štěstí, že se mnohé z těchto prvků dochovaly – třeba cesty mezi Březovými Horami a Svatou Horou, staré sady u Orlova, louky kolem Drkolnova nebo trasy podél Litavky. A namísto toho, abychom je nechali zarůst nebo zastavět, můžeme je obnovit a zapojit do života města. Vzniknou tím přírodní stezky, místa k odpočinku nebo prostě jen krásné kouty, kam si člověk může jít vyčistit hlavu. 

Často slýcháme, že město se musí rozvíjet, stavět nové domy, silnice, parkoviště. A to je samozřejmě pravda – potřebujeme bydlet, žít, fungovat. Ale není nutné, aby rozvoj znamenal likvidaci všeho starého. Právě naopak. Když se spojí nové s tím, co už tu bylo, vzniká místo, které má duši. Krajinné relikty můžou být součástí nových čtvrtí, sloužit jako zelené pásy mezi domy nebo jako místa, kde si lidé připomenou, jak vypadala příroda jejich předků. 

Příbram má silný příběh – hornický, duchovní i krajinný. A právě krajina je něco, co tu s námi žije dál. Když se o ni budeme starat, nezachováme jen kus minulosti. Vytvoříme lepší a zdravější prostředí pro sebe, pro naše děti i pro město samotné.

Jan Konvalinka, ANO 2011

V otázce zachování krajinných reliktů máme poměrně jasno. Jejich obnova je jednoznačně dobrá věc. A to z mnoha důvodů. Kdybych měl zmínit jen jejich základní okruhy, byla by to kulturně-historická hodnota, ekologický přínos, estetický a rekreační význam, vzdělávací a výchovný potenciál a v neposlední řadě třeba i ekonomický a turistický rozměr. 

V každém na první pohled hůře rozpoznatelném detailu, třeba v zarostlé mezi, staré polní cestě, zapomenuté studánce nebo alejích podél cest se skrývá nějaký odkaz na minulost. Historické krajinné relikty nejsou jen jakési zbytky starého hospodaření. Jsou to živé artefakty, které vyprávějí o vztahu člověka k půdě, vodě, přírodě i ke společnosti samotné. Jejich zachování a obnova není nějaký staromilský nostalgický rozmar, jak by si mohl někdo myslet. Historické krajinné prvky nám pomáhají číst v krajině. Ukazují nám, jak lidé v minulosti hospodařili, jak chránili půdu před erozí, kde vedly obchodní cesty, jak fungoval každodenní život. 

Historická krajina má svou zvláštní estetickou hodnotu. Aleje, úvozy, zídky, pěšiny a další zapomenutá místa vytvářejí jedinečného „ducha krajiny“. Ta pak umí lákat turisty, fotografy nebo jen lidi jdoucí na procházku. Pěkně obnovené a udržované krajinné prvky dokáží mít i slušný turistický potenciál v případě, že se správně a promyšleně komunikují. 

Je nesmírně důležité pečovat o historickou krajinu. Je to něco jako pečovat o naši minulost, o unikátní paměť jednotlivých míst. Dobré je mimo jiné i to, že obnova starých cest, údržba mezí nebo výsadba tradičních alejí rozhodně nemusí být bůhvíjak nákladná. Je určitě dobře, že jsme navázali spolupráci s lidmi ze studia Relinkt. Spolu s nimi budeme postupně realizovat obnovu jednotlivých prvků. Začneme těmi snadnějšími a méně nákladnými, bude-li naše společné konání úspěšné, pustíme se i do složitějších projektů. 

Rubriku zpracoval:
Stanislav D. Břeň