„Lidem bez domova je důležité pomoci, ale zásadně nemůžeme dělat věci za ně,“ říká Michaela Nesvačilová, vedoucí příbramského nízkoprahového denního centra a noclehárny. Toto zařízení sídlí na Rynečku a pomáhá především osobám bez přístřeší. „Největší překážkou pro resocializaci je paradoxně závislost na naší službě,“ doplňuje vedoucí centra.

Nízkoprahové denní centrum nebo Noclehárna jsou určeny pro lidi bez domova. Proč se tito lidé většinou ocitají na ulici?

Lidé bez domova se nejčastěji ocitají v tíživé životní situaci v důsledku ztráty zaměstnání, po rozchodu s partnerem nebo po dosažení zletilosti. Poslední případ se týká například opuštění azylového domu nebo dětského domova. Čím déle je člověk na ulici, tím obtížněji se začleňuje zpět do společnosti, protože dochází ke ztrátě pracovních i sociálních návyků. Každý touží někam patřit a lidé bez domova většinou nemají rodinu nebo s ní nejsou ve styku. Začleňují se proto do bezdomovecké komunity a sdílejí s ní její styl života.

Kolik klientů využilo během podzimu a zimy služby Nízkoprahového centra a Noclehárny?

V podzimním a zimním období, do 10. února letošního roku, využilo služby Nízkoprahového denního centra a Noclehárny celkem 66 mužů a 20 žen. Klientům nabízíme zejména zázemí, potraviny, teplé nápoje, možnost hygieny a samozřejmě sociální poradenství.

Čím se pracovníci nízkoprahu a noclehárny zabývají na denní bázi?

Nízkoprahové denní centrum je otevřeno od 9.00 do 17.00 a o víkendech do 16.30. Noclehárna je klientům k dispozici od 20.00 do 7.00. Oproti zimě zaznamenáváme v létě úbytek klientů. V zimním období dbáme na to, aby klienti měli dostatek teplých nápojů a ošacení. Klienty, kteří nechtějí využívat služby noclehárny, ale přicházejí do denního centra, vybavujeme přikrývkami a spacími pytli, získanými z darů veřejnosti. Klientům, kteří spí venku, nabízí naši terénní pracovníci možnost využít služby nízkoprahu i noclehárny a podávají jim informace o tom, jaké služby poskytujeme.

Nakolik pracovníci centra navazují s klienty přátelštější kontakt? Nebo vše probíhá pouze po ryze formální a profesionální rovině?

Máme případy, že se zaměstnanec a klient znají například ze školy nebo z minulého zaměstnání. V tomto případě ale nemůže být známý zaměstnanec klíčovým pracovníkem klienta. Vždy se snažíme udržet naprosto profesionální rovinu.

Pokud s klienty probíráte jejich životní vyhlídky a peripetie, o čem nejčastěji hovoří, co je trápí nebo naopak těší?

Velmi rádi hovoří o věcech, které se jim v životě povedly. To pak můžeme na rozhovor navázat při řešení situace a jejich dovednosti jim pomoci obnovit. Nejvíce je trápí samota, komunitu berou jako svoji rodinu, každý zde má své místo. Stalo se nám i to, že klient chtěl zůstat v našem zařízení, kde měl známé, přestože zde byla možnost posunu. Každý klient je individualita, někoho těší, když s ním začne komunikovat rodina, někoho jiného, když sežene práci.

Vedle okamžité péče v podobě přístřeší zejména v zimním období poskytujete také služby, které mají lidi vrátit do běžného života. Co vše řešíte?

Prioritně pomáháme najít práci, jelikož od toho se odvíjí další. V závislosti na příjmu pak hledáme dostupné bydlení, ve spolupráci se sociální poradnou řešíme dluhy a usilujeme o obnovení sociálních vztahů a vazeb. S každým klientem vypracováváme individuální plán, který jako první obsahuje dlouhodobý cíl. I když se tyto cíle různí, stejně se vždy dopracujeme ke zjištění, že je důležité mít zaměstnání s pravidelným příjmem, aby byl cíl splnitelný.

Co tvoří největší překážky pro resocializaci? Mají o ni lidé vůbec zájem?

Největší překážkou je závislost na službě. Takový klient pak nedokáže udělat ani malý krok sám, vše si nechává potvrdit od sociálního pracovníka. Proto je velmi důležité klientovi pomoci, ale zásadně nedělat věci za něj. Zájem o resocializaci klesá, když člověk využívá službu dlouho, pak si nedovede představit změnu. Pokud jedinec pochází z rodiny, kde se běžným modelem stalo využívání sociálních služeb, má sice zájem o resocializaci, chtěl by vlastnit pěkné bydlení, ale nemá vytrvalost tohoto cíle dosáhnout. Začít samostatný život a chodit do práce je pro něj velmi těžké, netuší, jak na to, rodina ho to nenaučila. Znám ale i případy, kdy se to povedlo, mladý člověk se vymanil z vlivu své rodiny a okolí a začal žít jinak.

Jak vysoká je úspěšnost dostat osoby bez domova do běžného života, kdy žijí minimálně na ubytovně? Jaké jsou výsledky za Příbram a jaký je podíl celorepublikově?

Statistika je podle mne v tomto případě nepřesná, člověk bez domova jeden den pracuje a bydlí na ubytovně, a druhý den je všechno jinak. Považujeme za velký úspěch, že se nám od března do října loňského roku podařilo najít práci deseti lidem, kteří se do nízkoprahu již nevrátili. Za tímto úspěchem však stojí spousta intenzivní práce.

Během teplejších měsíců roku lidé bez přístřeší chodí na nízkopráh a noclehárnu podstatně méně. Jak s nimi pracujete přímo v terénu?

V Centru sociálních a zdravotních služeb, pod které Nízkoprahové denní centrum a Noclehárna patří, máme terénní služby, jejichž pracovnice jsou s lidmi na ulici v pravidelném kontaktu. Pokud se objeví člověk, který se ocitl venku, seznámí ho s možností využít právě naše služby. Tyto pracovnice doprovází klienty na úřady, kde zprostředkovávají kontakt s úředníky a pomáhají při vyplňování formulářů. Spolupráci s terénními službami považujeme za velmi důležitou a doprovodů klientů si velmi cením. Návštěva úřadu je pro ně totiž nepřekonatelnou překážkou.

Někteří lidé bez domova si velmi pochvalují služby příbramského nízkoprahu, který byl vybudován před čtyřmi lety. Nevede to k „bezdomovecké turistice“, tedy že například noclehárnu využívají i lidé ze vzdálenějších obcí?

Tyto tendence jsme samozřejmě zaznamenali, nízkopráh je nový a pěkný. Nicméně naše centrum prošlo za dobu svého působení velkými změnami. V sociální práci musí být pracovník flexibilní – jinak pracuje s drogově závislým, jinak se seniorem.

Naše klientela je velmi rozmanitá, jsou zde zastoupeny všechny typy klientů. Zkoušeli jsme různé postupy, které by vedly k resocializaci. Neosvědčil se nám pečující přístup, protože ten jenom vytváří závislost na službě. Prošli jsme si i takzvaným expertním přístupem, který je, zjednodušeně řečeno, založen na tom, že experta na život představuje sociální pracovník, který radí. Klient má však často problém názor sociálního pracovníka přijmout.

Nejvíce se nám osvědčil takzvaný partnerský přístup, při kterém respektujeme skutečnost, že odborníkem na svůj život je klient sám. Při individuálním plánování se tedy ptáme, jak by si představoval řešení své situace, a pak mu nastíníme různé možnosti, které vedou k dosažení cíle. A pokud existují rizika, seznámíme ho s nimi. Výběr je jen na něm. S klientem pracujeme velmi intenzivně, protože čím déle je člověk na ulici, tím obtížněji se vrací zpět. Proto ti, kteří přijeli jen za novým nízkoprahem a odmítají naši pomoc, a tím se vracím k vaší otázce, často cestují dál.

Přispívají na provoz nízkoprahu a noclehárny také samotní klienti?

Sami platí 40 korun za noc a 20 korun za vyprání prádla. Také chceme, aby se nějak podíleli na provozu centra, prováděli například úklid v jeho prostorách, hrabali listí nebo zametali. Rovněž se aktivně zapojují do úklidu Příbrami.

Někteří občané tvrdí, že lidem bez přístřeší by se nemělo pomáhat, protože si svou situaci zavinili většinou sami. Jak byste reagovala na takový názor?

Většina našich klientů prožila dětství v nefunkční rodině, dětském domově či diagnostickém ústavu. Nezískali vzor, jak vypadá život akceptovatelný společností. Po dosažení zletilosti a odchodu ze zařízení nebo z rodiny nemají moc možností. Hodně čerstvě zletilých osob končí právě v nízkoprahových zařízeních. Někdo zase udělá v životě chybu, bohužel tak fatální, že skončí na ulici. Vždy bychom měli mít na paměti, že nic není černobílé a že situaci musíme nahlédnout ze všech úhlů, než vyneseme soud. Každý si zaslouží dostat šanci žít běžný život a společnost by v tom měla pomoci. Pokud jedinec svoji situaci aktivně řeší a tuto pomoc nezneužívá, jsem jednoznačně pro to, abychom pomáhali. V nelehké situaci se může ocitnout každý z nás. 

Stanislav D. Břeň

    
Noclehárna a denní místnost

Nízkopráh a noclehárna v kostce

Nízkoprahové denní centrum a Noclehárna jsou ambulantní sociální služby pod Centrem sociálních a zdravotních služeb, které nabízejí lidem bez přístřeší bezpečné zázemí k zajištění základních životních potřeb, jako jsou přenocování, osobní hygiena, poskytnutí stravy, tepla a odpočinku. Zároveň zde naleznou odbornou individuální pomoc a podporu směřující k aktivnímu řešení jejich životní situace a k sociálnímu začleňování.

Službu mohou využít osoby bez přístřeší, v krizi nebo lidé, kteří vedou rizikový způsob života nebo jsou tímto způsobem života ohroženy. Služba nízkoprahu se neplatí, klient hradí jen symbolickou cenu za teplý nápoj a stravu. Přenocovat lze za úhradu. Centrum sídlí na Rynečku v areálu někdejší mazutky. Před čtyřmi lety byla část tohoto areálu revitalizována a vznikl kontejnerový objekt s několika místnostmi – noclehárnou, ošetřovnou, hygienickým zařízením, denní místností, kuchyňkou a zázemím pro zaměstnance. Noclehárna se sem tehdy přestěhovala z nevyhovujících prostor v ulici Na Příkopech.

Pokud chcete pomoci lidem bez doma, například materiálními dary, využijte následující kontakty – tel.: 326 551 711; e-mail: nizkoprahovecentrum@centrumpribram.cz.

Michaela Nesvačilová
Vystudovala VOŠ v Březnici a následně VŠ Svaté Alžběty v Příbrami. Vedoucí Nízkoprahového denního centra a Noclehárny, které jsou začleněny do Centra sociálních a zdravotních služeb, je od roku 2019, nejprve zde od roku 2017 pracovala jako sociální pracovnice. Předtím působila ve Farní dharitě Příbram jako sociální pracovnice pomáhající rodinám s dětmi.