Život příbramských horníků byl velmi těžký. Na jedné straně nevzdělanost, nuzné poměry a neústupné či vznětlivé povahy, na druhé straně přísné tresty za sebemenší přestupek. To byla směs, která často vyvolávala nejeden konflikt i značné postihy.

Produkce stříbra u příbramského horního závodu od roku 1869 neustále rostla. V roce 1878 se v Příbrami pracovalo ve 14 dolech a ve zdejší stříbrné huti bylo vyrobeno 28 878 kg stříbra (v roce 1877 to bylo 27 014 kg). U horního závodu bylo tehdy zaměstnáno 4 550 dělníků a 98 dozorců. Čistý výnos ze stříbrných dolů v Čechách pokrýval všechny schodky z hornictví ostatních zemí Předlitavska. 

Mohlo by se tedy zdát, že se prosperita dolů odrazí i na sociálních poměrech zdejšího hornictva. To však nadále žilo velmi skromně a za sebemenší přestupek bylo přísně trestáno. V roce 1877 k tomu byl vydán podrobný a velmi nesmlouvavý „Řád služební a ustanovení trestní pro dozorstvo a dělnictvo c. k. a spolu těžařského Karlo-Boromejského horního závodu na stříbro a olovo v Příbrami“. Stačilo málo a obyčejný člověk přišel natrvalo o svou existenci, jak o tom vypráví příběh horníka Antonína Kohouta.

Nepatrný přestupek a propuštění

Narodil se 14. listopadu 1850 na Březových Horách č. p. 222 horníku Václavovi Kohoutovi a jeho manželce Barboře, dceři březohorského horníka Matěje Haška. Kohoutovi měli ještě několik dětí. Antonín se ve škole nenaučil ani podepsat. Dne 12. června 1869 začal pracovat ve zdejších dolech jako přebírač rudy. Už jako stabilní čili stálý horník se ovšem dopustil nepatrného, blíže neurčeného vojenského poklesku a byl propuštěn. Slitovala se nad ním březohorská obec, která ho na tři roky zaměstnala jako nádeníka. Mnohokrát však marně žádal o opětovné přijetí k hornímu závodu. 

Dne 20. srpna 1878 se svobodný nádeník Antonín Kohout v Příbrami oženil se svobodnou Alžbětou, dcerou Josefa Mošničky, nádeníka z Radětic. V záznamech se už začátkem roku 1879 objevuje zmínka o jeho dítěti, avšak na Březových Horách se po svatbě nenarodilo, a tak je otázkou, zda měl se svou budoucí manželkou dítě už za svobodna, nebo zda si vzal ženu s cizím dítětem. 

Po Vánocích 1878 požádal březohorskou městskou radu, zda by mu vydala vysvědčení o mravech, protože se chtěl o práci u horního závodu ucházet znovu. Dostal od březohorského purkmistra vřelé doporučení k přijetí do hornické práce s tím, že podle obecních záznamů nikdy nebyl úředně trestán, u obce pracoval k všestranné spokojenosti, osvědčil svou snaživost a pracovitost a byl spořádaným a pilným dělníkem. Dne 28. prosince 1878 přišel Antonín Kohout již poněkolikáté požádat o práci k horní konsultaci čili poradě, která dozorce a dělníky přijímala a propouštěla. Práce mu byla opět odepřena, a tak byl vůči c. k. úředníkům hrubý. Řekl jim, že „práci musí dostat, a pokud ne po dobrém, tak po zlém, protože jeho otec i on už dali mnoho peněz do bratrské pokladny, a kam ty peníze přišly, že je sežrali, že jsou břichopáskové“. Členství v bratrské pokladně bylo pro stálé dělníky a dozorce povinné. Byl to fond pro nemocné členy jejich rodin a zaměstnanci horního závodu museli odvádět předepsané příspěvky, za které měli nárok na provizi, dary z milosti, podpory, bezplatné lékařské ošetřování, léky a náhradu při nemoci.

Tak chudý, že nezaplatí výlohy trestního řízení

Když měl být Antonín Kohout od horní konsultace odveden, sluhovi a naddůlním se vzpouzel, a tím spáchal přestupek proti veřejným ustanovením a zřízením, tedy proti společné bezpečnosti. Byl obžalován a domovská březohorská obec mu vydala vysvědčení chudoby, že žije s manželkou tak nuzně, že není s to ani zaplatit výlohy trestního řízení. Proti Antonínu Kohoutovi u soudu svědčili c. k. dvorní rada Ignác rytíř Jeschke, horní rada Jan Novák, horní správce Antonín Auer, nadhorní správce Václav Synek, horní lezci František Bálek a Horský a Stanislav Polívka. 

Podle protokolu z 12. února 1879 Antonín Kohout uvedl, že byl žádat o práci už mnohokrát, ale nedostal ji. Přiznal, že mu tentokrát povolily nervy, avšak před úředníky jenom dvakrát klepl prsty do stolu, ale netloukl. Uvědomoval si, že pochybil, když se choval výtržně, ale stěžoval si, že se „ti páni na něj dobře umluvili, že se s žádným nepral a ani se nechoval hrubě, a když poslali pro četníka, odešel“.

Dva týdny vězení, dva dny půstu

Téhož dne vynesl C. k. okresní soud v Příbrami rozsudek, kterým byl Antonín Kohout odsouzen za veřejné násilí k 14 dnům vězení zostřeného každý týden jedním půstem a k náhradě nákladů trestního řízení. Po vynesení rozsudku Antonín Kohout prohlásil, že se proti němu odvolává. Zároveň se odvolal i zřízenec c. k. státního zastupitelství František Špaňhel, kterému se zdál vyměřený trest malý. Jednání bylo přerušeno. 

Po přestávce Antonín Kohout řekl, že si to rozmyslel a trest raději hned nastoupí, protože by stejně nesehnal žádnou práci a nemohl svou rodinu živit. Ve tři hodiny odpoledne téhož dne byl dopraven do vězení okresního soudu v Příbrami. 

O dalších osudech Antonína Kohouta a jeho rodiny není nic známo. Podle sdělení Evy Zemkové o něm nejsou žádné další záznamy v knize mužstva, uložené nyní v Archivu DIAMO. Ani v evidenci obyvatelstva Březových Hor, zavedené roku 1880, on ani jeho rodina nejsou zapsáni. Kohoutovi se nejspíš vydali hledat své štěstí jinde. 

Věra Smolová, SOA v Praze – SOkA Příbram