Před 80 lety, ve dnech 11.–12. května 1945, se na Příbramsku odehrála jedna z posledních větších bitev druhé světové války v Evropě. Ačkoli kapitulace nacistického Německa, platná od půlnoci z 8. na 9. května 1945, byla formálním koncem války, neznamenala automatické zastavení bojů na všech evropských bojištích.

Význam bitvy u Slivice na samém konci druhé světové války je umocněn tím, že proběhla až čtyři dny po podepsání kapitulace. Proti zbytkům hitlerovských jednotek zde nestáli jen dobrovolníci z domácího odboje a sovětští partyzáni a výsadkáři, ale také pravidelné jednotky tří ukrajinských frontů (1., 2. a 4. UF), které spolupracovaly se 4. obrněnou divizí XII. sboru americké 3. armády. Do bojů v širším okolí zasáhli už předtím i příslušníci Ruské osvobozenecké armády (ROA) generála Andreje Andrejeviče Vlasova, především z 1. divize generála Buňačenka. Tato protibolševická armáda na sklonku války obrátila zbraně proti Němcům a ve snaze uniknout Rudé armádě se přidala na stranu českého odboje, aby se dostala do amerického zajetí. Výraznou měrou pomohla nejen během Pražského povstání, ale také 9.–10. května 1945 v Příbrami, kde při bojích ve městě padlo nejméně 94 německých vojáků, zatímco ROA zaznamenala 12 padlých. V Březnici došlo při střetnutí mezi ROA a německými silami k dalším ztrátám – údajně padlo 37 Němců a čtyři vlasovci. Tragicky přišlo o život i 13 místních civilistů, včetně ženy v osmém měsíci těhotenství.

Čekání na Rudou armádu

Tragické krveprolití na samém konci války – v době, kdy Evropa již na mnoha místech oslavovala mír – nastalo ve chvíli, kdy do oblasti Slivice, Milína, Březnice a Čimelic pronikla nepřátelská hitlerovská vojska, která odmítala složit zbraně. Jejich cílem bylo za každou cenu uniknout před postupující Rudou armádou a dostat se do americké zóny, čímž vědomě porušila podmínky právě vyhlášené kapitulace Německa. 

Situaci zkomplikoval fakt, že jižní a jihozápadní část Příbramska ležela nedaleko tzv. demarkační linie – hranice dohodnuté mezi sovětskými a americkými Spojenci. Tím vznikla paradoxní situace. Ve dnech 6.–7. května 1945 totiž americké jednotky dosáhly této linie na úseku Lnáře – Blatná – Sedlice – Nová Hospoda – Podolský most. Jejich předsunuté hlídky se dostaly až na Příbramsko, konkrétně k Hvožďanům a Bubovicím, odkud prováděly průzkum i za tzv. stop-linii. 

Podle dochovaných archivních záznamů šlo převážně o příslušníky 37. tankového praporu, 25. jízdní eskadrony a 22. polního dělostřelectva elitní 4. obrněné divize generála Williama M. Hoge. Dále také o vojáky 2. jízdní průzkumné skupiny pod velením plukovníka Charlese Hancocka Reeda z XII. sboru a příslušníky 16. tankového praporu a 64. praporu obrněné pěchoty 16. obrněné divize generála Johna Leonarda Pierce z V. sboru americké 3. armády generála Pattona. Tyto jednotky dorazily do Příbrami a dalších částí regionu již 7. května 1945. V souladu s předchozí dohodou se Sovětským svazem však nesměly za tzv. stop-linií podnikat žádné vojenské akce. Rudá armáda se do této oblasti dostala až o čtyři dny později. V mezidobí terorizovaly ustupující jednotky německé branné moci místní civilní obyvatelstvo.

Hitlerovci terorizovali místní obyvatelstvo

Situace v okolí Milína se výrazně vyhrotila po 8. květnu 1945, kdy vstoupily v platnost podmínky zmíněné kapitulace Německa. Do oblasti Slivice, Milína a Čimelic začaly proudit další jednotky hitlerovské armády ustupující od Prahy i ze Sedlčanska, které odmítaly složit zbraně a snažily se za každou cenu proniknout do americké zóny dříve, než dorazí Rudá armáda. Mezi těmito silami byla mimo jiné bojová skupina SS-Wallenstein, zformovaná ve výcvikovém prostoru SS na Sedlčansku. Působily zde také zbytky pluku pancéřových granátníků z divize SS Das Reich, frekventanti školy samohybného dělostřelectva a žáci dalších dělostřeleckých, tankových a ženijních škol SS. 

V řadách nepřátelských jednotek byli identifikováni nejen Němci, ale také vojáci z Rakouska, Maďarska, Chorvatska, Francie, Nizozemska a příslušníci národů bývalého Sovětského svazu – zejména členové elitní 20. granátnické divize SS Estonské. Mezi nimi se nacházela dokonce i rota vojáků Slovenského štátu. Kromě jednotek SS operovali v oblasti také příslušníci Wehrmachtu, bezpečnostních složek a okupační správy, stejně jako němečtí civilisté prchající před postupující frontou po strategicky významných komunikacích. 

Ústupové trasy vedoucí po strakonické silnici přes Milín směrem na jihozápad byly v této době již neprůjezdné – zastavila je tzv. stop-linie střežená americkými jednotkami. V čele nepřátelského uskupení v této oblasti stál SS-Gruppenführer a generál Waffen-SS Carl Friedrich von Pückler-Burghauss, někdejší velitel Waffen-SS v Čechách a na Moravě, který se tehdy stáhl z Prahy do Čimelic. 

Dne 9. května vydal rozkaz jednotkám zadního voje v prostoru Slivice a Milína zřídit narychlo tři obranná pásma, jejichž cílem bylo zadržet očekávaný útok Rudé armády a zároveň získat čas pro další pokus o separátní vyjednávání s Američany. Těžká technika – tanky, děla a minomety – byla rozmístěna po obvodu milínské kotliny, přičemž hlavní síly zaujaly postavení na linii Buk – Slivice – milínské nádraží – Kozí vrch. Mezi stanovišti techniky se zakopala pěchota. Tato vojenská aktivita, která byla v přímém rozporu s již platnou kapitulací Německa, dopadala především na místní civilní obyvatelstvo, které se stalo terčem násilností a teroru. Proti takto opevněnému postavení vyrazili 11. května z Příbrami partyzáni ze skupiny Smrt fašismu spolu s členy místní revoluční gardy pod velením sovětského parašutisty nadporučíka Michaila Stěpanoviče Marčenka.

Decimované rojnice partyzánů

Jeden oddíl partyzánů se přiblížil ke Slivici od Brodu na korbách dvou nákladních automobilů, další postupoval od Jerusalema a třetí od Hájů. Jakmile se tito bojovníci ocitli v palebném pásmu německých zbraní, stali se snadným cílem. Jejich postavení bylo kritické, téměř beznadějné. V krvavém střetu padlo 17 partyzánů, z nichž většina pocházela z Příbrami. Prakticky každý třetí muž v bojové linii zde přišel o život. 

Mezi padlými byli: Miloslav Fürst, Josef Hlaváček, František Krejčí, švagři Miroslav Malý a Josef Molcar, Josef Oktábec, Josef Paul (nalezen s vydloubanýma očima, uřezanýma ušima a nosem), Antonín Pešice (řidič zásobovacího automobilu zasažený minometem), Karel Přibyl, Bohumil Lojín, Karel Maršík, Miloslav Starý, František Soukup, Miroslav Biderman, Vasil Bočko, Jan Jakubčo a František Majer (kterému kulometná dávka amputovala obě nohy). 

Rojnice partyzánů byly těžce decimovány. Tragické ztráty zasáhly i civilní obyvatelstvo. V osadě Buk připomíná pomník další oběť – Václava Šplíchala, který byl 10. května okamžitě zastřelen, když zvedl ze škarpy odhozenou pušku. Brutálního osudu se 11. května dočkali i Richard Štěpán (nalezen s rozdrcenou lebkou) a jeho synové Jiří a Vladimír – všichni byli umučeni příslušníky SS za to, že vedle svého domku vyvěsili československou vlajku. Sedmdesátiletého Václava Zelenku ubodali nacisté sedmnácti ranami bajonetem. 

Jednou z posledních obětí tragického konfliktu byl Josef Sládek, který vykonával strážní službu na strakonické silnici u Chraštic. Byl zabit dávkou z německého kulometu 12. května v časných ranních hodinách. Spolu s ním padl i Rudolf Máša.

Boje ukončili až Sověti

Teprve odpolední a noční úder sovětských vojsk dne 11. května znamenal definitivní konec bojů na Příbramsku. Po předchozím průzkumu terénu zahájila Rudá armáda útok mohutnou dělostřeleckou palbou, podpořenou salvami z raketometů (tzv. kaťuší). Sovětské palebné pozice byly rozestavěny mezi Svatou Horou a Háji, u Brodu a před Raděticemi nedaleko Slivice. Po dělostřelecké přípravě následoval útok pozemních sil. 

V prostoru Slivice – Milína – Březnice – Čimelic operovali příslušníci 2. ukrajinského frontu maršála R. J. Malinovského, a to vojáci 9. gardového mechanizovaného sboru generála M. V. Volkova a 2. gardového mechanizovaného sboru generála K. V. Sviridova, obě jednotky v sestavě 6. gardové tankové armády generála A. G. Kravčenka, která postupovala směrem od Příbrami a Dobříše. Tato armáda byla jedinou sovětskou formací na československém území, která byla částečně vyzbrojena i americkými tanky M4 Sherman. 

Z východu, od Kamýka nad Vltavou a Radětic, útočily jednotky 24. a 25. gardového střeleckého sboru 7. gardové armády generála M. S. Šumilova. Z jihu, po pravém křídle amerických pozic, se zapojily 38. a 39. gardový střelecký sbor 9. gardové armády. Od Obor a Dolních Hbit postupovali vojáci 4. ukrajinského frontu maršála A. I. Jeremenka. Z 1. ukrajinského frontu maršála I. S. Koněva zde operoval 25. tankový sbor generála J. I. Fominycha z 13. armády generála N. P. Puchova, který měl za úkol pronásledovat a likvidovat jednotky vlasovců. Tento sbor postupoval od Příbrami a z Rožmitálska a jeho technika nesla na strojích identifikační symbol – dvakrát podtržené bílé srdce. 

Asi ve tři hodiny ráno 12. května střelba u Slivice definitivně utichla. Německé jednotky opustily své pozice a vzdaly se Sovětům. Přesto jejich velitel, SS-Gruppenführer a generál Waffen-SS Carl Friedrich von Pückler-Burghauss, ještě nějaký čas odmítal složit zbraně. Nakonec ale kapituloval pod tlakem spojeneckého obklíčení – v noci 12. května 1945 souhlasil s kapitulací. Krátce poté se v části obce Čimelice (v části Rakovice) zastřelil. 

Za sovětskou stranu vedl jednání o kapitulaci gardový generál Sergej Serjogin, velitel 104. gardové střelecké divize 38. gardového střeleckého sboru 9. gardové armády 2. ukrajinského frontu. Američany zastupoval plukovník Dan Allison, náčelník štábu 4. obrněné divize XII. sboru 3. armády USA. 

Josef Velfl
Hornické muzeum Příbram