Pojem kulak nebo politicky nevyhovující osoba už dnešní mladé generaci mnoho neříká. Přesto je mezi námi stále mnoho těch, kteří se s důsledky takového označení potýkali mnoho desítek let. Jedním z nich byl i Zdeněk Jor, poslední z pamětníků, kteří se v letošním roce v Příbrami zapojili do projektu Příběhy našich sousedů. Svůj životní příběh vyprávěl žákyním ze ZŠ Školní.

Narodil se 11. ledna 1955 v Příbrami jako starší ze dvou bratrů. Rodina žila a hospodařila na statku Zliv u Březnice, který před válkou patřil březnické větvi Pállfyů. Zdeňkův otec si šedesátihektarový statek pronajal spolu se svým bratrem a otcem v roce 1941 od jistého advokáta Pelce. Oba bratři měli střední zemědělskou školu, postavili ve Zlivu přes sedmdesát metrů dlouhou stodolu a dokázali ji bez potíží naplnit. Po válce Jorovi prodali všechny další majetky, které rodina měla, vilu ve Velkém Veselí, manželky činžovní dům v Praze a menší statek v Brloze u Kletě, který za války opustili, protože byl v pohraničí, a ještě si vzali úvěr a na podzim roku 1947 Zliv odkoupili. Za půl roku se k moci dostali komunisté a soukromé zemědělce začali systematicky likvidovat. „Dědečka to úplně zlomilo. Byl vysokou šarží u Sokola, svým synům vštěpoval, že se nemá lhát, ani krást. Krátce po válce se vzdal svého důchodu ve prospěch válečných veteránů, a najednou zůstal úplně nezaopatřený.“

Bydleli jsme na statku, a neměli co jíst

Zdeněk vyrůstal mezi zvířaty a na dětství vzpomíná rád, měl dobré zázemí. Odjakživa měli koně, tatínek s nimi obchodoval a v dobách největší slávy jich měl i 250. Když mu ale byly tři roky, komunisté založili v Bubovicích u Březnice Jednotné zemědělské družstvo. Tatínek byl soběstačný, zaměstnával lidi z původního Pállfyho statku v Březnici, měl moderní zemědělské vybavení a do JZD odmítl vstoupit. Za to si odseděl 18 měsíců ve věznici na Borech a o majetek přišel, zároveň ale musel dál splácet úvěr. „V té době jsme bez nadsázky neměli co jíst. Tatínek ve vězení, maminka vyučená prodavačka, která byla v JZD k nepotřebě. Měl jsem takovou podvýživu, že když jsem zatáhl břicho, schoval jsem tam míč.“ Několik následujících let po tatínkově návratu z vězení strávil v různých ozdravovnách a kvůli podvýživě v dětství se vyhnul i povinné vojenské službě. 

Na statku směli Jorovi bydlet i nadále, dokonce si otec mohl nechat několik milovaných koní. V polovině 60. let se domluvil v Karlových Varech, že bude vozit hosty hotelu Central v dobovém kočáře. Tím nejvýznamnějším z nich byl v roce 1966 Jurij Gagarin. „Pamatuji si, jak jsme pak jeli kočárem domů do Zlivu, trvalo to 24 hodin, ale cesta to byla krásná.“ Kočár, který původně patřil Vlastovi Burianovi, byl obsazen také do několika filmů, pro VIP hosty jezdil i v Tochovicích, kde se v té době pravidelně pořádaly dostihy. Jízdu v jejich kočáře také často dávaly podniky za odměnu svým nejlepším pracovníkům.

Do posudků mi psali, že koně jsou přežitek

V roce 1961 zahájil školní docházku na základní škole v Březnici. Jako politicky nevyhovující žák byl nucen opakovat šestou třídu a studium na střední škole mu bylo zapovězeno. Nastoupil tedy do březnických komunálních služeb jako učeň autolakýrníka, kterých bylo tehdy málo. Zároveň se přihlásil na Kladně do učení, kde se ho neúspěšně snažili dostat do komunistické strany. Navíc mu neustále předhazovali, že mají doma koně a že to je v moderní socialistické společnosti přežitek. Zdeněk vždy dva týdny strávil ve škole na internátu, na který si musel různými brigádami vydělat, další dva v Březnici na povinné praxi. Práce autolakýrníka ho bavila a v dílně vydržel až do roku 1981. Pak přešel do podniku Průmysl kamene, kde začínal jako ještěrkář a končil po revoluci na pozici nákupčího a dovozce materiálů. 

V polovině 80. let se oženil a s manželkou vychoval dva syny, které vedl k práci na statku a lásce k přírodě. Krátce po revoluci opustil místo v Průmyslu kamene a vrátil se do březnických komunálních služeb, kde pokračoval v práci autolakýrníka, tentokrát už ale jako soukromník. Zároveň se se státem roky soudil o navrácení majetku, který byl rodině v 50. letech zabaven. To se mu v roce 1994 částečně podařilo, i když dostal zpět jen asi třetinu pozemků. Začal na nich znovu hospodařit, nejprve s dobytkem, později si pořídil i koně, kterých se musel po smrti otce v roce 1973 vzdát, protože se o ně při svém zaměstnání starat nedokázal. Sám vytyčil okolo 80 kilometrů hipostezek, se svými koňmi pomáhal také v Bohnicích při zajišťování hipoterapií. Dnes chová nutrie na maso a vyrábí pelety. Nadále žije na svém rodném statku ve Zlivu. 

Vyprávění Zdeňka Jora zaznamenaly v rámci projektu Příběhy našich sousedů žákyně ZŠ Školní Elen Doležalová, Tereza Hanzlíková, Hana Mašková, Veronika Šimrová a Tereza Šoulejová pod vedením Petry Šorfové. 

Magdalena Sadravetzová
Post Bellum