Stanislava Steinerová, které nikdo od dětství neřekne jinak než Táňa, vyrůstala v rodině prvorepublikových komunistů. V srpnu 1968 jí začalo být jasné, že ona s nimi souznít nemůže. Nesměla studovat vysněnou školu, s manželem uvažovali o emigraci. Svůj nesouhlas s režimem nakonec přetavila v práci pro příbramský hudební klub Junior, kam za totality dokázala dostat tehdy zakázané umělce, „tajné" i povolené přednášky a zajímavá divadelní představení.  

Narodila se 22. června 1954 v Praze, s rodiči a starší sestrou žila v Sedlčanech. Do první třídy nastoupila na 6. ZDŠ do Příbrami, kam se rodina přestěhovala. Ačkoliv byl tatínek v komunistické straně, doma se politika neřešila. V roce 1967 jela na výměnný pobyt do Francie, kde načerpala nádech svobody. Se sestrou byly rády, když se v době Pražského jara otevřely filmové archivy a ony viděly třeba Kladivo na čarodějnice nebo Skřivánky na niti. Tehdy začala o komunistickém režimu pochybovat.

Kdo zažil válku, ten se bál

Závan svobody skončil v srpnu 1968, kdy do Československa vpadly sovětské tanky. Tatínek tehdy pracoval jako tajemník Okresního národního výboru a komunistické straně do té doby věřil. Tehdy zjistil, jak moc se pletl. „V noci nám zazvonil telefon, volali asi z výboru, že musí táta do práce. Až do rána jsme seděly u rádia a nechtěly tomu věřit. Ráno jsme šly každá stát frontu do jiného obchodu, protože nikdo nevěděl, co bude,“ vzpomíná Táňa Steinerová. „Táta tehdy prozřel, zhroutil se mu svět, protože se angažoval v reformách a byl přesvědčen, že dělá dobrou věc.“ 

Když šla v září do deváté třídy, všichni žáci měli připíchnutou trikolóru, aniž by se předem domlouvali. Společnost tehdy držela při sobě, po městě se podepisovaly petice proti vstupu vojsk.

Sovětská vlajka s hákovým křížem

V září 1969 nastoupila na příbramské gymnázium, tehdy Střední všeobecně vzdělávací školu. Dostala se tam se štěstím, protože otec za sebou tehdy ještě neměl prověrky, ve kterých vyjádřil nesouhlas se vstupem vojsk do Československa a vystoupil z KSČ. I ona měla potřebu svůj nesouhlas vyjádřit, a tak na sovětskou vlajku, kterou měli ve třídě připíchnutou na nástěnce, namalovala křídou hákový kříž. „Když přišel třídní a viděl to, ptal se, kdo to udělal. Nechtělo se mi, ale přiznala jsem se. Tehdy mi jen řekl, ať to smažu. Kdyby to byl býval nějaký kovaný komunista, vyhodili by mě ze školy,“ říká. Na vysněnou stomatologii už se nedostala. Udělala si alespoň nástavbu na zubní laborantku v Praze na Alšově nábřeží, kde potkala svého budoucího muže Aleše. Vzali se v polovině 70 let.

Povolení dostali i zakázaní umělci

Po maturitě nastoupila v Příbrami do zubní laboratoře, kam se pak nakrátko vrátila i po první mateřské dovolené. Počátkem 80. let dostala od známého nabídku pracovat jako provozní v příbramském Junior klubu. Vzhledem k hlučnému, prašnému, a ne úplně dobře placenému místu v zubní laboratoři nad změnou zaměstnání dlouho nepřemýšlela. Na začátku dělala všechno. Kromě vyhledávání a objednávání programů a jejich propagace taky prodávala vstupenky nebo uklízela. Zpočátku programů nebylo mnoho, ale když o jedenáct let později končila, měli třeba tři programy týdně, k tomu pronájmy sálu a promítání pro školy. Spolupracovala s různými institucemi a kulturními referenty v podnicích. Vstoupit do strany po ní nikdo nechtěl, stačilo povinné členství v Socialistickém svazu mládeže. 

Přestože na Okresním národním výboru musela každý měsíc absolvovat takzvanou povolovačku, tedy že jí soudruzi schválili program na měsíc dopředu, podařilo se jí do Junioru několikrát dostat umělce, kteří nebyli režimem oblíbení, třeba Jaromíra Nohavicu. Při samotných vystoupeních byl vždy přítomen člen Státní bezpečnosti. „Pokaždé tam jen tak koukal. Jednou za mnou přišel, jestli si se mnou může promluvit v kanceláři. Chtěl něco vědět o jednom začínajícím příbramském muzikantovi a já vůbec netušila, o koho jde, protože jsem ho znala jen pod přezdívkou. Samozřejmě si myslel, že zapírám. Pak už po mně nikdy nic nechtěl,“ vypráví s úsměvem.

Přestali jsme se bát

V pátek 17. listopadu 1989 se po cestě Prahou divila, proč stojí u Novoměstské radnice obrněné transportéry, ale až doma se dozvěděla, co se v Praze děje. „O tom, že režim padne, jsme snili dlouho, ale že to pak bude tak rychlé, to jsem nečekala. Euforie se mísila se strachem, jestli to zase nedopadne jako v srpnu 1968. Až když nikdo nezasáhl proti generální stávce, tak jsem si řekla, že je to vyhrané,“ vzpomíná na klíčové okamžiky Táňa Steinerová. 

Do Junioru záhy začali jezdit studenti z Prahy, přiváželi letáky, výzvy a další materiály. Stávkovala divadla, lidé protestovali v ulicích. Po 20. listopadu bylo v Junioru spontánně založeno Občanské fórum. Táňa Steinerová se také zúčastnila protestních shromáždění v Praze na Václavském náměstí, z balkonu Melantrichu slyšela zpívat Martu Kubišovou. „Vždycky, když o tom mluvím, tak se mi vybaví ty emoce. Prostě jsme se přestali bát. Najednou se ta společnost nadechla. Přestali jsme být takový ty zaprděný, ustrašený občánci a najednou jsme se nadechli, a to bylo tak nádherný. To se prostě nedá zapomenout.“ 

Počátkem 90. let z Junioru odešla. Absolvovala psychoterapeutický výcvik a pracovala v oblasti sociální prevence. Koncem 90. let si dodělala vysokoškolské vzdělání v oboru sociální pedagogika a pracovala jako kolizní opatrovník na Městském úřadě v Příbrami. Třináct let učila na Waldorfské škole v Příbrami. 

Vyprávění Stanislavy Steinerové zaznamenali v rámci projektu Příběhy našich sousedů žáci ZŠ Pod Svatou Horou David Bláha, Michal Lachman a Vojtěch Schlitzenbauer pod vedením učitelky Kateřiny Huškové. 

Magdaléna Sadravetzová
Post Bellum