Mnohá díla na Svaté Hoře zůstala anonymní, o mnohých autorech víme jen pár údajů, a bez dalšího náročného výzkumu v archivních pramenech je nemožné o jejich životě vytvořit alespoň krátký a věrohodný medailonek. Někteří takoví řemeslníci se v našem městě usadili natrvalo, většina z nich však po čase odešla z Příbrami za jinou prací, podstatná část z nich sem pouze krátkodobě zajížděla.

Jednou z mála výjimek, o které dnes víme alespoň něco, je kameník Jakub František Santini-Aichel (1680–1709). Je to tím, že pocházel ze známé umělecké rodiny a jeho bratrem byl génius českého baroka, architekt světového formátu Jan Blažej Santini – Aichel. V Praze se usadil ve třicátých letech 17. století jeho dědeček Antonín Aichel, úspěšný zedník a zakladatel uměleckého rodu.

Jakub František byl nejmladším synem nejmladšího Antonínova syna – Santina Aichla. Vyučil se kameníkem a byl předurčen k převzetí otcovské dílny, jelikož jeho bratr Jan Blažej nebyl v dobré tělesné kondici. Oba synové přijali otcovské křestní jméno Santini jako součást své identity. Po smrti otce v roce 1702 spolu oba bratři provozovali společný rodinný podnik, ze kterého však Jan Blažej po dvou letech pro finanční neshody vystoupil a po celý zbytek života vedl s bratrem i jeho vdovou majetkové spory a soudní pře. Kvůli neshodám se v závěru svého života Jakub František dokonce odstěhoval z Pohořelce na Nové Město Pražské, kde si nechal postavit dům. Jakub František se v roce 1707 oženil s Barborou Kulichovou, dcerou rodinného přítele a rovněž kameníka. Manželství však zůstalo bezdětné a velmi brzy (po roce a půl) skončilo předčasnou Františkovou smrtí.

Svůj pracovní život trávil většinou prací pro různé, především církevní stavby, pro které vytvářel kamenné detaily. Ještě spolu s otcem jsou jeho stopy doložené na výzdobě Novoměstské jezuitské koleje. Ačkoliv s bratrem vedli spory, dokázal Jan Blažej svého bratra zaměstnat či alespoň doporučit pro jiné stavebníky, např. v kostele P. Marie v cisterciáckém klášteře v Sedlci u Kutné Hory. K častým objednatelům kamenických prací patřil i další slavný v Čechách působící barokní architekt Kryštof Dientzenhofer. Z jejich spolupráce vzešla např. výzdoba Šternberského paláce v Praze či chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. Mezi nejzdařilejší Františkova díla je považována výzdoba kaple Zjevení Páně ve Smiřicích. Někteří badatelé uvažovali o tom, že Jakub František je autorem několika soch, ale u většiny z nich byl později určen jako autor někdo jiný. Dochovala se tak pouze smlouva na vytvoření sochy Sv. Jana Nepomuckého pro Radniční schody na Malé Straně, ale k jejich realizaci již pro úmrtí autora nedošlo. Lze tedy považovat za jisté, že se Jakub František sochařství věnoval, nicméně jeho sochařské dílo je nevýznamné či dosud nepoznané.

V Příbrami nalezneme stopu Jakuba Františka Santiniho-Aichla v kamenných sanktuáriích (místa pro ukládání liturgických nádob s eucharistií). Jeho autorství je připisováno i náhrobníku hraběnky Marie Maxmiliány Zárubové z Hustiřan, svatohorské mecenášky, jedné z mála, která se nechala na Svaté Hoře pohřbít. Dílo Jakuba Františka v Příbrami není rozsahem tak velké, jako u jiných osobností, o kterých jsme zde psali, nicméně reprezentuje velkou skupiny jemu podobných umělců a řemeslníků, bez kterých by Svatá Hora nebyla tím, čím je, tedy barokním skvostem.

Daniel Doležal
Státní oblastní archiv v Praze