Dne 29. října 2022 se v příbramské Hailově ulici zřítila část domu č. p. 187/I, který přiléhá k budově radnice z roku 1893. Podívejme se na jeho historii.

Dnes velmi frekventovaná Hailova bývala pouze vedlejší ulicí. Někdy po polovině 19. století byla pojmenována po komisaři krajského úřadu Wolfgangu Juliovi baronovi z Schönau, který byl proslulý svou vášní pro okrašlování města, ovšem bez ohledu na majitele zkrášlovaného pozemku a bez předchozího odhadu nákladů. Baron z Schönau († 1853) prosadil také založení přilehlých městských sadů na takzvané Panské louce, začínajících u pivovaru a vedoucích až k nové Střelovně.

Vyhledávané měšťanské domy s hospodářstvím

Směrem k náměstí ústila Schönauova ulice na hojně používanou cestu kolem Zámečku do Trhových Dušník. Tato „Dušnická“ cesta vedla okolo nárožní usedlosti, kterou kolem roku 1589 koupil rytíř Bohuslav Trmal z Tožic. Pak ji měl jeho bratr Mikuláš, od kterého ji roku 1606 koupil rytíř Hynek Vamberský starší z Rohatec a na Narysově pro svou manželku Kateřinu Vamberskou z Ratibořic. Nižší šlechta si totiž v Příbrami ráda kupovala takovéto měšťanské domy s vlastním hospodářstvím.

V srpnu 1647 byla Svatá Hora předána do správy Tovaryšstva Ježíšova. Jezuité potřebovali v Příbrami zázemí. Proto dne 9. března 1648 koupil představený jezuitského profesního domu na Malé Straně Martin Santino prostřednictvím úředníka podkomořího při deskách zemských Petra Wratislava z Mitrovic, z Nemyšle a na Jetřichovicích a Jana Václava Častolára od Kateřiny Vamberské rozené Měděncové z Rohatec a Ratibořic, vdovy po Hynku (Ignáci) Vamberském z Rohatec, za hřbitovem na příbramském rynku nárožní dům (na místě současné radnice) se štěpnicí za 200 zlatých. Z nich dostala paní Vamberská 50 zlatých hned a zbytek jí měl být doplacen do roku 1649.

Teprve 8. srpna 1651 ale před purkmistra a konšely přišli s kupní smlouvou jezuité Bernard Hermann a dosavadní příbramský misionář, tehdy už nový svatohorský superior Jiří Konstanc, aby jim tento dům s štěpnicí městská rada zapsala do knih. V domě byl dříve šenk, obchod a jiné živnosti, které už se v něm coby v duchovní rezidenci provozovat nesměly, a tak byl dům po dobu pobytu jezuitů osvobozen od daní ve prospěch záduší, školy a stříbrných dolů. Nastěhovali se do něj 14. listopadu 1648 a bydleli v něm až do adventu 1664. 

Dne 26. srpna 1687 prodali jezuité tento dům, stále zvaný Hynkovský po majiteli Hynku Vamberském a stojící proti domu Ludvíka Alise, krejčímu a pozdějšímu primátorovi Václavu Lorencovi za 200 zl. Po jeho smrti koupil roku 1721 v dražbě předlužený dům po potupně sesazeném představiteli města Martin Holeš. Za jeho rozlehlou zahradou byla stále proluka.

V roce 1820 vrátil Prokop Jaroška do nárožního domu hostinec. Na otisku mapy stabilního katastru z roku 1839 je ještě vidět, kam až Jaroškova zahrada patřící k hostinci sahala. Když byla v roce 1847 na protější straně ulice dokončena sousední budova vrchního horního úřadu – pozdějšího báňského ředitelství, jeho představení asi nepředpokládali, že zaměstnanci v kancelářích budou místo na nízkou střechu a zahrádku sousedního hostince hledět do oken radnice a městské spořitelny. Vzhledem k tomu, že směrem do ulice byly i kanceláře měřičů, kteří potřebují na svou práci dobře vidět, to byl asi problém, takže časem byl měřický odbor přestěhován do světlejších prostor, jejichž okna směřovala do náměstí.

K Heroltům na pivo, kulečník nebo kuželky

Od 11. ledna 1850 se v Jaroškově hostinci scházela osvětová Měšťanská beseda. Po Prokopovi Jaroškovi ho zdědila jeho vdova Kateřina Jarošková a v listopadu 1850 jejich syn František Jaroška. Od Františka Jarošky koupili v září 1851 tento dům s dvorkem, stájí a částí stávající zahrady Vojtěch a Kateřina Heroltovi. Hostinec zvaný již U Heroltů si záhy oblíbili jak bánští akademikové, tak studenti horní školy. Několikrát tu uspořádali svou největší slavnost – skok přes kůži – pořádanou u příležitosti přijetí nových studentů ke studiu začátkem každého školního roku. V hostinci se nacházel sál s kulečníkem a na zahrádce byla kuželna.

Zbývající část původní rozlehlé zahrady Prokopa Jarošky prodal teprve v únoru 1853 její dědic František Jaroška za 1000 zl. svému bratru Josefu Jaroškovi. Ten ji rozdělil na tři části resp. stavební parcely. Část sousedící se zahrádkou hostince prodal v roce 1853 Františku Hruškovi. Ten na něm hned postavil domek č. 540 (současné čp. 120/I), který po něm zdědili jeho potomci.

Na prostředním dílu, který Josef Jaroška také prodal, vyrostl nedlouho před rokem 1870 dům č. 539 (současné čp. 119/I).  Příbramský měšťan a stavitel Josef Pelz se svou manželkou Josefou tento dům v září 1870 prodali Vilemíně Fikarové z Dušník.

Třetí díl zahrady se rozkládal západně od zahrady Vojtěcha Herolta, severně u zahrady Jana Adama, a východně a jižně u Pivovarské uličky. Josef Jaroška si na něm postavil v letech 1852–1853 dům č. 538 (současné čp. 118/I). Jaroškovi o tento dům pro dluhy přišli a v srpnu 1857 ho koupili již zmínění manželé Josef a Josefa Pelzovi, kteří si na něj koncem roku 1861 nechali přenést várečné právo z domu č. 252 (zřejmě nové čp. 116/III). Na plánu pocházejícím z doby před rokem 1870 je tato situace dobře vidět.

Na podzim 1874 koupila várečný dům č. 538 (nyní čp. 118/I) v dražbě příbramská městská spořitelna a prodala ho začátkem 20. století c. k. hornímu radovi Antonínu Mixovi a jeho manželce Anně.

Když se příbramská městská spořitelna po jednání s představenstvem obce rozhodla, že je potřeba postavit pro obě instituce reprezentativní budovu, město v listopadu 1887 odkoupilo za 16 060 zlatých od Kateřiny Heroltové dům číslo 100 v tehdejší Arnoštově ulici se dvorkem a zahrádkou.

Pro tento účel město zároveň potřebovalo ještě sousední dům číslo 99 stojící blíž směrem k zámečku. Ten patříval Josefu Brožovi a jeho dědicům, pak Františku Podstatnému, Josefu Kubovi a od roku 1862 Prokopu Laimanovi, který ho v srpnu 1888 prodal městské spořitelně. Oba domy byly v roce 1888 zbořeny a na jejich parcelách byla podle návrhu architekta Vojtěcha Ignáce Ullmanna postavena nová budova radnice a městské spořitelny, otevřená v roce 1893.     

S nárůstem administrativy bylo třeba úřední budovu rozšířit a pro přístavbu bylo rozhodnuto využít stávající volný prostor včetně zahrádky za radnicí. V roce 1920 nakreslili plány na přístavbu Městské spořitelny příbramský stavitel ing. Alois Eška a stavitel Ladislav Eška. Několikrát byl upravován hlavně návrh oken a hořejší části průčelí, na kterém byl nakonec místo plánované sochy kromě znaku umístěn i letopočet 1922, kdy byla nová část městské spořitelny dokončena. Dostala ale samostatné čp. 187/I. 

Solidně a bez zbytečného luxusu

Budova měla na klienty působit solidním dojmem bez zbytečného přepychu. Měla štukové omítky, kuželky na fasádě, železobetonové stropy. Byly v ní ředitelna, záchody, vestibul se zdobnými články, hala, světlík. V ústřední místnosti byl krb – obložení amerických kamen, která byla i v přízemí a ředitelně. Regulační kamna se dávala do úředních místností, kachlová kamna do šatny, archivu a předsíně, ozdobnější kachlová kamna do zasedací síně. Místnosti byly vymalovány tzv. tonovou barvou, ředitelna a zasedací síň ale pěkným případně na míru navrženým vzorkem.

Čalounické práce měly být z režné látky s jednoduchou krajkou „na válečky tzv. Floss“, na oknech visely záclony. Budova měla rozvod vody a kanalizace: v přízemí v předsíni se nacházely tři klozety a u nich dvě emailové výlevky s mosaznými součástkami. Použila se cementová dlažba, pouze ve vestibulu byla terasová „ve vzorkách“. V šatně byly hoblované podlahy, jinde se dělaly hrubé podlahy pod parkety. Součást vybavení spořitelny tvořil samozřejmě trezor. Zřízeny byly také domácí telefony. 

V původním rozpočtu nebylo pamatováno na plynové osvětlení. Zavedení plynu do přístavby povolila městská rada až v srpnu 1922. Město mělo svou vlastní plynárnu, plyn se vyráběl z uhlí. V reprezentačních místnostech byly mosazné lustry, pro osvětlení výplatních okének byla povolena pouze čtyři tzv. ramínka, vše s plynovými hořáky. Po několika letech byla do budovy zavedena elektřina. 

Předpokládané náklady na celou přístavbu se v několika nabídkách vyšplhaly přes 600 000 Kč. Vzhledem k tomu, že se Ing. Alois Eška zastavil v říjnu 1921 na částce 584 000 Kč, zakázku zřejmě získal on. 

Například za hodinu práce dělníka si účtoval 2 Kč 25 h, za zedníka 3 Kč 30 h, za sádraře 6 Kč. Tisícovka červených pálených cihel s dovozem stála 550 Kč, 100 kg cementu 80 až 95 Kč podle kvality, kubík kulatiny v lese stál 150–200 Kč, kg hřebíků 8 Kč, den práce s párem koní 100 Kč.

Na návrh ONV v Příbrami byla na počátku roku 1949 tehdejší Státní spořitelna Příbram sloučena v jeden podnik s Okresní hospodářskou záložnou s názvem Okresní spořitelna a záložna v Příbrami, od roku 1953 byl tento peněžní ústav přeměněn na Státní spořitelnu v Příbrami. Ulice tehdy nesla jméno kapitána Olesinského.

Za dob socialismu bylo průčelí budovy necitlivě zmodernizováno. Do této příbramské pobočky České státní spořitelny (druhá se nacházela na sídlišti) nebyl ani po úpravě vzhledem k silnému uličnímu provozu a nepohodlným schodům vyhovující vstup. Po výstavbě nové budovy pro tuto banku koupilo prázdný dům v roce 1998 město Příbram od České spořitelny. V roce 2008 ho prodalo soukromému vlastníkovi.

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram