Jak skončil Zárybnický dvůr a hostinec Na Závisti (IV.)

V roce 1776 se stal majitelem Zárybnického dvora příbramský měšťan Jakub Jan Hubáček, který ho splácel osm let. Už v něm ale nevařil pivo, ani k němu neměl právo na várku v městském pivovaru. Přinášíme závěrečný část seriálu o historii Zárybnického dvora.  

Hubáčkova rodina zbohatla na pronájmu příbramských obecních statků. Jakub Jan Hubáček postupně získal ještě několik příbramských právovárečných domů a obecní dvůr v Lazci, byl spekulantem s nemovitostmi. Po roce 1792 se stal prvním hospodářským inspektorem regulovaného magistrátu, ale neměl potřebné vzdělání, a tak se v roce 1797 nadřízené úřady marně pokoušely o jeho sesazení. Jakub Hubáček byl odeslán do výslužby teprve při reorganizaci magistrátu roku 1808.  

Někdy před rokem 1800 koupil Zárybnický dvůr měšťan Jindřich Svoboda. V roce 1820 v něm měl dvě obytná stavení. První bylo jednopatrové o sedmi pokojích a komoře a druhé přízemní o jednom pokoji a dvou komorách. Ročně platil domovní daň 4 zl. (většina měšťanů platila jen 20 kr., tedy asi dvanáctkrát méně). V témže roce dvůr prodal Kašparovi Kellerovi, ale vymínil si, že ho bude užívat do smrti a že mu Keller vypraví slušný pohřeb, což se stalo někdy před rokem 1832.

Vůz, prase, hotovost a žejdlíky s teplým mlékem

Kašpar Keller svůj dvůr zadlužoval tak, že ho musel 7. června 1846 prodat Johannu Löblovi za 26 000 zl. konvenční měny. Löblovy tři dcery dvůr v dubnu 1856 prodaly za 31 000 zl. k ruce Františku Poncovi juniorovi (*asi 1832 ve Staré Boleslavi), který jeho polovinu připsal o tři roky později své novomanželce Marii, dceři voskáře Antonína Kiesla z Horažďovic. V červnu 1859 nechal na dvoře zapsat svým rodičům Františkovi a Anně Poncovým tento velkorysý roční výměnek: byt nahoře ve dvoře o třech pokojích včetně dodávek dříví na topení, 10 strychů pšenice (strych je 93 l), 10 strychů žita, půl strychu hrachu, 50 liber másla (libra je 0, 514 kg), 40 liber sýra, 4 kopy vajec, 50 liber soli, 10 strychů brambor, 12 příležitostí na jednodenní cestu – takže jim syn musel poskytnout vůz s koňmi, vykrmené prase o hmotnosti 100 liber, 120 zl. v hotovosti na přilepšenou a každodenně žejdlík smetany a dva žejdlíky teplého mléka.  

Jeho manželka Marie jako čtyřiadvacetiletá zemřela na souchotiny 18. dubna 1862 a její polovina dvora byla rozdělena mezi Františka Ponce a jejich dvouletou dcerku Marii. František Ponec ji vychovával sám, jen s pomocí služebnictva.  

Po skončení prusko-rakouské války sloužila jeho pole za dvorem od srpna 1866 po šest týdnů jako stanoviště pro děla a vozy osmého pruského armádního sboru. O rok později byl František Ponec zvolen příbramským radním, hlásil se k ideám mladočechů, tedy Národní strany svobodomyslné, která hlásala český národní a zároveň liberální program.  

Poncova osmiletá dcera Marie zemřela v dubnu 1868 na ochrnutí mozku. Dne 25. ledna 1871 postoupil František Ponec polovinu svého dvora zvaného už Poncův své druhé manželce Terezii Poncové rozené Kratochvílové.

Vytunelovaná záložna

V roce 1875 zažil jako jeden ze zakládajících členů úpadek příbramské záložny, „vytunelované“ jejím předsedou a účetním. Velká část převážně drobných střadatelů z Příbrami a okolí tak přišla o veškeré úspory. Poncovými tato tragédie hospodářsky asi nijak neotřásla. Když se naskytla v prosinci 1875 příležitost, koupili právo várky od zadluženého domu č. p. 88/III po zemřelých manželích Chybových. Toto právo v ceně 1150 zl. nechali připsat k Poncovu dvoru. V lednu 1879 zaplatili i na dvoře váznoucí dluh 6458 zl. do obecního důchodu a v prosinci 1880 ještě starou pohledávku Františka Kollera ve výši 800 zl.  

Od roku 1896 se ve dvoře usídlil Josef Soukup (*1845 na Březových Horách), který si Poncův dvůr o čtyři roky později koupil. Obytná stavení nechal rozdělit na několik bytů, v nichž bydlely rodiny jeho nájemníků. Se svou manželkou Marií měl dceru Marii, narozenou teprve roku 1905, na Silvestra 1910 však zemřel, a tak dvůr v tehdejší Škodově ulici připadl vdově, která se později vdala za svého nájemníka Antonína Fráňu. Odstěhovala se do Prahy a dvůr svěřila správci. Kromě něj zde bylo pět nájemnických domácností, mezi nimiž byly hornická a železničářská rodina i Alois Jonák, který tu vedl obchod s koňmi.

Luxusní sídlo dávno minulostí

Zřejmě po první světové válce si tu Vojtěch Synek otevřel v přízemí většího domu svůj hostinec Na Závisti s dveřmi ústícími přímo do Škodovy ulice. Nepodařilo se mi zjistit, proč hostinec dostal toto kontroverzní jméno, když měl časy luxusního sídla dávno za sebou. Roku 1919 si zde Vojtěch Synek zavedl i obchod s rybami.  

Hostinskou živnost s ním vedla jeho manželka Ludmila rozená Sirotková (*1888) z Dalskabátů. Synkovi bydleli v prvním patře, v místnostech s krásnými vysokými stropy. Neměli děti, a tak Ludmila převzala do péče svou neteř Lidmilu Vošahlíkovou (*1912), dceru Ludmiliny sestry, která se svým manželem a šesti dalšími dětmi žila v chudobě. V roce 1920 Vojtěch Synek zemřel a Ludmila Synková vzala do podnájmu rozvedeného Aloise Kaisera, který obchodoval s koňmi a provozoval povoznictví. Po čase uzavřeli sňatek a Lidmilu Vošahlíkovou adoptovali, Alois Kaiser však zemřel již před rokem 1941.

Dům rozkoše a Svazarm Na Závisti

Ludmila Kaiserová dům s hostincem v roce 1936 koupila. Za první republiky sem chodívali na obědy hlavně důstojníci z nových Horymírových kasáren a čepovalo se tu příbramské pivo. Vědělo se, že Na Závisti najdou i „dům rozkoše“. Po okupaci je vystřídali němečtí vojáci.  

Ludmila Kaiserová zemřela 3. května 1945 a veškerý majetek zdědila její neteř Lidmila. V roce 1948 jí byl hostinec zabaven komunistickými úřady, krátce tam byla umístěna vyvařovna a jeden z provozů někdejší Šmolíkovy strojírny.   

V padesátých letech minulého století fungovala Na Závisti autoškola Svazarmu, a to přinejmenším do roku 1959. Budova hostince pak byla stržena, aby se získal prostor pro silniční průtah Příbram-Březové Hory-Rožmitál. Zmizela i kamenná barokní brána s letopočtem 1734. Ze Zárybnického dvora se slavnou minulostí dnes zbyl pouze opěrný pilíř na jeho bývalém nádvoří. 

Věra Smolová, SOA v Praze – SOkA Příbram