V roce 1892 pokračoval v Příbrami neklid, vyvolaný předchozího roku špatnými sociálními podmínkami dělnictva a suchem, které způsobilo růst cen základních potravin a potřeb. Na 21. únor 1892 byla svolána do restaurace Na Příkopech protestní schůze, na kterou se dostavilo přes 700 osob. Správa horního závodu na ní byla obviněna ze všech potíží svých dělnických zaměstnanců, kteří požadovali zavedení dalších drahotních přídavků.

Před 1. májem 1892 byl vydán zákaz pořádání jakýchkoliv demonstrativních průvodů a nošení socialistických symbolů. Dne 19. května se březohorská místní školní rada rozhodla osvobodit od placení školného z 1579 žáků svých škol pro chudobu 1100 žáků. 869 z nich pocházelo odtud a ostatní byli z přiškolených obcí.

Odpoledne 31. května 1892 vypukl na dole Marie požár s tragickými následky včetně propouštění zaměstnanců horního závodu. Dolování bylo obnoveno 24. června a doba zhruba měsíčního nuceného pracovního klidu po odstraňování následků požáru se stala hlavním důvodem sporů mezi vedením závodu a horníky, kteří nevěděli, za co nakoupí jídlo a jiné nutné věci. Březohorská četnická stanice dostala asi na šest týdnů posily, takže v ní sloužilo na 40 mužů.

Zmizel před políčkováním rozzlobených žen

Dne 14. července se kvůli nezaplaceným směnám promeškaným v důsledku požáru shromáždili před okresním hejtmanstvím horníci a jejich rodinní příslušníci. Horní správce Helmhacker se před políčkováním od rozzlobených žen ukryl v Pražské ulici a večer z města natrvalo odjel. Jeho návrat si nepřál ani vrchní horní rada Jan Novák, neboť Helmhacker se nechoval k dělníkům s potřebným taktem. Novák se dělníkům snažil vycházet vstříc, jejich sociální agitace v něm však vyvolávala velké obavy z dalšího vývoje. Někteří úředníci považovali jeho ústupnost za slabost, žádost horníků o zaplacení neodpracovaných směn z prvních deseti červnových dnů však byla zamítnuta.

Četníci pak museli při schůzích a demonstracích zasahovat ještě několikrát. C. k. zemské četnické velitelství č. 2, oddělení 14, podalo dne 27. července 1892 o jedné takové události zprávu okresnímu soudu. Jedná se o autentický popis poměrů, které po katastrofě u horního závodu panovaly, a je také svědectvím o charakteru všech zúčastněných.

Násilné jednání, vydírání, vyhrožování

Dne 18. července 1892 při dopolední směně na vojtěšském prádle (vošverku) opustili dělníci svou práci a vydali se do Příbrami na horní ředitelství. V práci tam zůstali jen Josef Zrostlík z Žežic, Václav Mrvík z Lešetic, Jan Linek z Příbrami a Josef Lisý ze Starého Podlesí, kteří se k nim odmítli připojit. Bratři Josef a Alois Lexové z Březových Hor (tehdy se říkalo z Březohory), Josef Boháč z Březových Hor a Vojtěch Chmelíček z Žežic nutili s použitím síly uvedené pracovníky, aby svou práci hned odložili a hromadně se s nimi vydali k c. k. hornímu ředitelství. Když všichni dělníci pracoviště opustili, dal Josef Lexa zvonkem vošmistrovi Emanuelovi Brandejsovi znamení, aby zastavil stroj. Poněvadž bratři Josef a Alois Lexové, Josef Boháč a Vojtěch Chmelíček zastrašováním zabránili svobodnému rozhodnutí dělníků Zrostlíka, Mrvíka, Linka a Lisého pokračovat v práci, bylo 27. července 1892 zahájeno vyšetřování Josefa Lexy a jeho druhů pro přečiny podle rakouského trestního zákoníku § 76 – násilné jednání proti shromáždění k projednávání veřejných věcí vládou svolanému, proti soudu nebo jinému veřejnému úřadu, podle § 98 – vydírání, a podle § 99 – nebezpečné vyhrožování.

Dne 11. srpna 1892 byl u příbramského okresního soudu vyslechnut důlní dozorce Eduard Šnajdr, pětatřicetiletý rodák z Březových Hor, ženatý a bydlící ve Starém Podlesí. Prohlásil, že mu Josef Lexa udělal 18. července 1892 velký výstup, že jeho bratra Aloise poškodil o 1 zl. 4 kr. tím, že ho udal (není zapsáno kvůli čemu), a žádal ho, aby mu je vrátil, jinak bude muset někoho zabít, nebo někdo bude muset zabít jeho. Štajgr Šnajdr pak slyšel od dělníků Bohumila Černého, Josefa Hilgarta, Jana Linka a jiných, že je Josef Lexa vyzval, aby nechali práce a šli na horní ředitelství, a že Linkovi Lexa vyhrožoval bitím. O zastavení stroje štajgr nic nevěděl.

Dělník Josef Zrostlík, šestnáctiletý rodák ze Zdaboře bydlící v Žežicích, vypověděl, že 18. července 1892 odpoledne lezl na haldě, kde měl pracovat, ale začalo pršet, a proto se schoval pod kanceláří inspektora Reytta. Nikdo ho nevyzval, aby šel s ostatními na horní ředitelství, a nevěděl, že by k tomu někdo někoho vyzýval. Ze sklepa vylezl asi o půl druhé, když déšť přestal, a protože mu bylo nanic, šel domů.

Od jednoho k druhému a máchal rukama

Horník Václav Šnajdr, třicetiletý rodák z Hluboše, ženatý a bytem v Příbrami, tvrdil, že viděl Josefa Lexu, jak toho odpoledne chodil na vojtěšských mlýnech od jednoho dělníka k druhému, máchal rukama a domlouval jim, aby šli na horní ředitelství. Neslyšel, zda jim Josef Lexa vyhrožoval. Část dělníků pak odešla, zůstali jen staří a několik mladých. Nevěděl, kdo zastavil stroj. 

Dvaatřicetiletý ženatý strojník Emanuel Brandejs z Příbrami pouze udal, že někdo neznámý zazvonil, a tak stroj zastavil. Jednadvacetiletý svobodný horník Josef Boháč z Podlesí, bytem Březové Hory, popřel, že by někoho vyzýval k opuštění práce a někomu vyhrožoval. Nevěděl, kdo dal znamení k zastavení stroje. K hornímu ředitelství přišel pozdě, vošveráci už byli četnictvem rozehnáni. 

Svobodný horník Josef Lexa (nar. 8. 2. 1870 Březové Hory, ale domovský příslušník Buku-Konětop) byl jako jediný ze zúčastněných již dříve odsouzen, a to v prosinci 1890 pro pranici a poškození na těle na dva dny a neznámo kdy na tři dny. Vypověděl, že pracuje už devět let a má za šichtu pouze 54 krejcarů, i když by měl mít už dva roky přídavek 60 krejcarů. Proto vyzval ostatní dělníky, kteří byli ve stejném postavení, aby s ním šli k hornímu ředitelství žádat o zvýšení platu. Jeho k tomu ale vyzval Josef Petřík, který byl tehdy zatčen. Znamení k zastavení stroje nedal, ani nevěděl, kde ten zvonek je. A když viděl, že se mnozí dělníci z toho houfu, co se odebral do Příbrami, vrací zpátky, vrátil se taky. Odvolával se na případné svědectví ostatních i inspektora Reytta. Přiznal, že vyzval Eduarda Šnajdra, aby jeho bratrovi Aloisovi vrátil 1 zl. 4 kr., ale nevyhrožoval mu zabitím. Jeho devatenáctiletý svobodný bratr Alois pak popřel všechno kromě toho, že odpoledne šel k hornímu ředitelství žádat o přídavek.

Sedmnáctiletý svobodný horník Jan Linek z Příbrami dosvědčil, že ho Josef Lexa vyzval k cestě do města, ale nevyhrožoval mu. Poslechl ho, ale cestou si to rozmyslel a šel domů.

Aby neměli zlost

Dvaadvacetiletý svobodný horník Václav Mrvík z Lešetic viděl, že Josef Lexa tehdy přišel do šlemovny a pokračoval dozadu. Hned potom vyšli dělníci v houfu a ozvalo se veřejné volání a křik: „Pojďte, pojďte!“ Jeho ale výslovně nikdo nevyzval. Neslyšel nikoho vyzývat k zastavení práce. S ostatními šel ze strachu, že by na něj měli zlost. Cestou se od nich odpojil a šel zpátky.

Jako poslední byl toho dne vyslechnut osmatřicetiletý ženatý horní dozorce Josef Luft z Březových Hor. Věděl, že tehdy přišel na vojtěšské mlýny Josef Lexa a vyzval všechny dělníky k odchodu. Neslyšel, co jim řekl, ale pak se od těch lepších dělníků, kteří se vrátili, dozvěděl, že jim vyhrožoval zbitím, pokud s ním nepůjdou. Staří dělníci v práci zůstali, všichni mladí odešli, ale asi dvacet se jich vrátilo. Nevěděl, zda nechal parostroj zastavit Josef Lexa. 

Pak už úřední hodiny soudu skončily, a tak se v jednání pokračovalo až 5. září. Josef Luft uvedl, že o vyhrožování zbitím mu pověděli dělníci Bacík, Tatar a Fassmann. A dodal, že dělníka Podlenu přestal Lexa vyzývat k odchodu teprve tehdy, když mu ukázal bolavou nohu. Nevěděl nic o tom, že by k odchodu vyzývali i Josef Boháč nebo Vojtěch Chmelíček. Šestnáctiletý horník Antonín Lysý z Lazce vypověděl, že ho neznámý mladík u prádelen vyzýval k odchodu, ale zůstal v práci. 

Jedenadvacetiletý svobodný horník Josef Hilgard z Lazce, bytem v Příbrami, řekl, že ho Václav Doubek pobídl, aby šel ke kanceláři, kde už bylo mnoho dělníků. Josef Lexa je tam vyzval, aby šli k hornímu ředitelství žádat o větší plat. Když se ho ptali, co bude se šichtou, řekl, aby na to nedbali a zastavili práci. Josef Lexa šel také do oddělení prádelen zvaného Amerika a vyzýval tamější dělníky k zastavení práce a k odchodu. Neslyšel, že by někomu vyhrožoval. Pokud věděl, Alois Lexa, Vojtěch Chmelíček a Josef Boháč se vyzývání k zastavení práce nezúčastnili.

Dvaadvacetiletý svobodný horník Vojtěch Chmelíček původem ze Zdaboře a bytem v Žežicích popřel všechna obvinění z násilí. Uvedl, že už ráno je Josef Lexa vybízel, aby šli ke kanceláři inspektora Reytta a žádali tam o větší mzdu, a odpoledne je vyzval k cestě do Příbrami. 

Dvaadvacetiletý svobodný horník Bohumil Černý z Havírny vypověděl pouze to, že toho dne v poledne spal v prádelně před strojem. Vzbudil ho dělník Václav Doubek a řekl mu, aby šel ke kanceláři. Po výzvě „Pojďte do Příbrami!“ došel s ostatními na příbramské náměstí, ale vrátil se hned, když řečníci dělníků vyšli z budovy horního ředitelství. S žádným z oněch čtyř obviněných toho dne nemluvil. 

Dne 19. září byl na základě výpovědi Josefa Lufta předvolán k okresnímu soudu třicetiletý ženatý horník Silvestr Fassmann z Březových Hor a vypověděl, že Josef Lexa dělníky nutil, přemlouval a kýval na ně, ale nevěděl o tom, že by někoho tloukl nebo někomu vyhrožoval. Jednadvacetiletý svobodný horník František Bacík ze Sedlice vypověděl, že mu není o těchto událostech nic známo, protože měl v ten den dovolenou. Čtyřiadvacetiletý ženatý horník Josef Tatar z Kletic a bytem na Březových Horách vypověděl, že pouze slyšel od jiných, že měl Josef Lexa říct, aby šli dělníci do města.

Neztratit šichtu

Dvaadvacetiletý svobodný horník Václav Doubek z Březových Hor uvedl, že toho dne v jednu hodinu k němu přišel horník Majer a sdělil mu příkaz od staršího dělníka Hudečka a Hály, aby šli běhouni (běhači) do šlemovny. Doubek je tedy šel vzbudit do místnosti vedle prádelny, kde se nacházel stroj. Probudil ale pouze dělníka Černíka, který pak vzbudil ostatní, a řekl mu, že mají jít do šlemovny. 

Jako poslední svědek byl vyslechnut až 29. září 1892 sedmačtyřicetiletý c. k. inspektor úpraven Karel Reytt z Baumgartenu, rodák z Kutné Hory bydlící na Březových Horách. Ve své výpovědi však neuvedl datum 18., ale 25. července, nad čímž se ale nikdo u soudu nepozastavil, zřejmě šlo o omyl. Tehdy před jeho kancelář přišlo asi 400 dělníků z úpraven. Sdělili mu, že chtějí jít na horní ředitelství a tam přednést prosbu, aby také dostali náhradu za sedm šichet jako oni horníci, kteří z důvodu katastrofy nepracovali, a aby jim byly zvýšeny platy. Reytt jim radil, aby tam spíš poslali pětičlennou deputaci, aby neztratili šichtu. Dělníci ho poslechli, do deputace vybrali i Josefa Lexu a zavázali se, že se nebude práce zastavovat. Deputace přednesla na horním ředitelství své požadavky, jimž bylo částečně vyhověno.

Lidé nepokojní

Reytt slyšel od dozorců, že odpoledne šel Josef Lexa za dělníky, které „vyštval“ k zastavení práce na prádelnách a k výpravě na horní ředitelství. Vydalo se jich tam asi 600. O půl čtvrté se velká část dělníků do úpraven vrátila a pokračovala v práci. Nevěděl, zda se odpoledního vzbouření účastnili Alois Lexa, Vojtěch Chmelíček a Josef Boháč, ale prohlásil, že je zná „co lidi nepokojné“. 

Dne 1. října 1892 zaslal příbramský okresní soud vyšetřovací spis k dalšímu projednání státnímu zastupitelství v Praze, které ho o osm dní později poslalo zpátky s tím, že k dalšímu stíhání neshledává žádný důvod. Až v dubnu 1893 bylo v důsledku jiných dělnických demonstrací odsouzeno deset osob k několikadenním trestům. 

Báňského inspektora a člena obecního zastupitelstva Karla Reytta z Baumgartenu v červenci 1895 zavraždil (a zároveň postřelil vrchního dozorce Kajetána Čermáka) dvaadvacetiletý Antonín Hoffmann, propuštěný z práce u horního závodu pro špatnou pracovní morálku. Například si prý bez udání důvodu vzal dovolenou 1. máje 1895, aby se mohl zúčastnit manifestace, a mluvil o útisku dělníků prostřednictvím srážek z platu. Reytt před smrtí řekl, že se mu chtěl Hoffmann pomstít, protože je zuřivý sociální demokrat a nepřítel úřednictva. Hoffmann byl veřejně oběšen v říjnu 1895 v Praze. Byla to první poprava v Čechách po třiceti letech a měla sloužit i jako výstraha pro ostatní. Hoffmannově matce pak byla poskytnuta podpora v nouzi. 

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram

Poznáte někoho na archivních fotografiích?

Státní okresní archiv pátrá po identitě lidí z Příbramska na fotografiích z první poloviny 20. století. Ukažte je i svým rodičům, babičkám a dědečkům, prababičkám a pradědečkům, pratetám a prastrýcům. Mohou ještě někoho poznat. Fotografie jsou na webu: ebadatelna.soapraha.cz/a/2075/1. Nahoře na liště je i možnost Náhledy pro prohlížení více snímků najednou. Nová čísla snímků se zobrazují dole a jejich soupis najdete na stejném webu ve složce Dokumenty nebo pod přímým odkazem 1url.cz/mKGT8. Pokud najdete své předky, příbuzné a jejich přátele nebo alespoň vám bude povědomé jméno ze seznamu či třeba poznáte vojenskou uniformu, napište údaje s číslem snímku na e-mailovou adresu katerina.jobekova@soapraha.cz. Můžete i volat na tel. 311 000 709 nebo 737 277 827.