Stojí tu dvě promítačky i malý pracovní stůl na opravu poškozených filmů. Většinu práce dnes ale odvádí moderní projektor a server s datovým úložištěm. „I tak mě ta práce pořád baví. Je to lepší než sedět doma,“ usmívá se, zatímco nás z promítací kabiny nechává rozsvítit v sále. K příbramskému kinu patří neodmyslitelně i jeho promítač Rudolf Vohnout – a tohle je příběh, který ho sem přivedl.

V životě jsem nepředpokládal, že budu dělat promítače. Původně jsem dělal telefonního mechanika na rudných dolech. V kině byly tenkrát problémy. Promítací kabina neměla spojení se sálem, takže se musel obíhat celý kulturák. Sice tam bylo komunikační zařízení, ale nebylo synchronizované. Když v sále uvaděčka stiskla tlačítko „zesilte zvuk“, tak se v kabině rozsvítilo třeba okénko „rozsviťte v sále“. No a protože tam pracoval můj bývalý spolužák, požádal mě, jestli bych to nemohl opravit. A to byl vlastně začátek, kdy jsem se začal zajímat o promítání.

Aby bylo kino nabouchané, chtělo to film ze Západu

Kino jako takové muselo dělat hospodářskou a politickou práci. Muselo mít výsledky v obou směrech. Ale jedno vylučuje druhé. Aby bylo kino nabouchané, chtělo to film nejlépe ze Západu. Aby bylo politicky za dobře, musel být z Východu, ale na ty zase skoro nikdo nechodil. 

Průšvihy byly, například s Kladivem na čarodějnice. Film se promítal v celém Československu, ale byl zakázaný v Jihočeským kraji a v Příbrami. Nevíme proč, ale byl zde zakázaný. Byl tu nicméně filmový klub, tak jsme to promítli alespoň v rámci klubu. A i když byly filmové kluby trochu uvolněnější, šla vedoucí na kobereček. Nějaký ten pomyslný pohlavek za to určitě dostala. 

Za zmínku stojí i to, jak byla kdysi určována přístupnost filmů mládeži. Každý film, než šel do kina, musel projít promítáním před příslušnou odbornou komisí. Když šel do promítání film Švejk, tak pravděpodobně v té komisi seděli zasloužilí vedoucí a funkcionáři, kteří dbali čistoty mravů mládeže. A proto, když na dotaz policisty Bretschneidera: „Pane hostinský, tady kdysi visel obraz císařpána,“ hostinský Palivec prohlásil: „Jo, visel. Ale sraly na něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu.“ To byl morální úlet, takže film byl mládeži nepřístupný. Kdyby tihle moralisti někdy taky šli do kina a zjistili, jak se mládež mezi sebou běžně baví, tak by jim asi hrůzou stály vlasy na hlavě.

Tichá a nahá jitra

Oproti tomu se sovětský válečný film „...a jitra jsou zde tichá“ promítal povinně pro školy, přestože je v něm obsažena scéna, kde si šly ženistky odpočinout do sauny a na širokoúhlém plátně se procházejí nahé. Otázkou zůstává, zda by tento snímek byl pro mládež povinný, kdyby se nejednalo o film sovětský. 

Taky jsme tady měli jeden zajímavý německý film, Helga. Tam byl celý porod, kompletně. Bylo zajímavý, že spousta chlapů, co seděli dole v sále a drželi manželku za ruku, přešli ten film v klidu. Když se jim to pak rozleželo, tak se jim protočily panenky a museli jít na panáka. Vtip byl v tom, že to se stalo i mně. Seděl jsem s manželkou v sále a promítal kolega. Já promítal od osmi a to se mi udělalo v kabině tak šoufl, že jsem vletěl do restaurace do výčepu na panáka a zase mazal zpátky. 

Jednou jsme pouštěli sérii detektivek Alibi. Film měl asi pět filmových kotoučů. Já jsem svojí kolegyni říkal, že když to je detektivka, tak by vůbec nevadilo, kdyby někdo ty pásy prohodil. Jenže ono se jí to, i když neúmyslně, povedlo. A lidi chodili z kina a povídali: „Člověče, to bylo tak zamotaný. Já jsem do poslední chvíle netušil, jak to dopadne.“

Rytíř filmového pásu

Loni na podzim to bylo padesát let, co jsem oficiálně zaměstnancem kina. Potěšilo mě, že mi Kinematograf 100 jménem města udělil titul Rytíře filmového pásu. Toto ocenění dostal i Pavel Nový a dlouholetá pracovnice filmového klubu paní Olinka Kopečková. 

Hodně se toho za ta léta změnilo. Zatímco před lety bylo promítání plnohodnotné řemeslo, na které jste potřebovali speciální vzdělání zakončené odbornou zkouškou, dneska je to víceméně práce s počítačem. Dva a půl kilometru filmového pásu se změnilo v digitální disk. 

Nebráním se žádnému žánru, nejradši však mám komedie a sci-fi. Vybrat nejoblíbenější film, to je pro promítače těžká věc. Ale kdybych musel, vybral bych francouzskou komedii Přátelé kopretiny či komedii Nejmenší kino na světě. Během mého působení promítači přicházeli a odcházeli. Já jsem tu stále, nadále věrný svému řemeslu. Přišel jsem k němu jako slepý k houslím, ale neměnil bych. Mám svou práci rád. 

Zdeněk Kubát, Karel Kraus

Vzpomínky Příbrami

Napadlo vás někdy, jaké příběhy by mohli vyprávět lidé, které denně potkáváte? Poznej Příbram vám ve spolupráci se dvěma studenty Gymnázia Příbram a jejich projektem Vzpomínky Příbrami přináší seriál neznámých osudů zajímavých Příbramanů. Příběhy můžete sledovat na webu poznejpribram.cz i na sociálních sítích fb.com/poznejpribram a instagram.com/poznejpribram