„Celé jsem si to zkazila. Měla jsem se té paní víc vyptávat, ale já jsem prostě nemohla. Nemohla už jsem tam být.“ Přinášíme další příběh z cyklu Příběhy našich sousedů.

 Hana Vondrášková se narodila 24. července 1937 jako Kontová v Holušicích nedaleko Kozárovic. Tatínek pracoval jako kameník v žulových lomech v Kozárovicích, byl myslivcem a včelařil. Maminka byla v domácnosti a starala se o hospodářství. Čtyři roky po Haně se Kontovým narodil syn. Na dětství vzpomíná jako na idylické. V roce 1943 nastoupila do školy, která ji bavila a nakonec se jí stala celoživotním posláním.  

V noci z 8. na 9. dubna 1944 seskočili nedaleko Větrova u Kamýku nad Vltavou čtyři parašutisté z výsadku Chalk, Bohumil Bednařík, Vladimír Hauptvogel, František Nedělka a Josef Künzl. Ani na jedné adrese, kterou měli po seskoku navštívit, je nikdo nechtěl ubytovat. Přespávali v lesích a jednoho dne dorazili až k domu Kontových. „Naši měli strach, ale rozhodli se pomoci. V noci vysílali z horního pokoje, přes den se ukrývali v lese. Od našich dostávali večeři, když vysílali až do rána, tak i snídani. Věděla jsem o nich, vídala jsem je, ale nikdy jsem s nimi nemluvila.“ Když zjistili, že čtyři muže neuživí, poprosili o pomoc ještě hajného pana Hejnu. I ten se rozhodl výsadek podporovat. To už ale okolí prohledávali četníci. „Kolem našeho domu začal chodit četník z Chraštic. Babička k němu vždycky šla, nesla mu vajíčka nebo něco malého a ptala se, copak tu děláte? A on řekl, no my tady takhle prohlížíme vesnice, já mám za úkol chodit tady všude. A zase se hezky rozloučili, ale bylo vidět, že už nás sledují.“

Nejprve přišli o tatínka, pak i o maminku

Gestapu se podařilo chytit Františka Nedělku, ten po nátlaku vyzradil, kde se skupina ukrývá. Ostatní zatkli 13. května 1944. Nedaleko domu Kontových je vrch Pteč. Tam se v lese ukrývaly německé jednotky. Když vyrazily k úkrytu parašutistů, nadělaly hluku, že je rodiče, kteří byli od rána na poli, zaslechli. „Maminka běžela domů a řekla mi, abych oblékla bratříčka a šla s ním k dědečkovi, že musíme utéct. Pamatuju si, že mi to dalo hodně práce, tam brášku odvést, byly mu dva roky a nechtěl nikam jít. Nakonec jsme utekli a sotva jsme odešli, tak přišli němečtí vojáci.“  

Ti v domě všechno prohledali, zatkli Hanina otce a odvezli ho do Terezína. V srpnu 1944 si gestapo v noci přišlo pro maminku. Babička dětem nechtěla říci, co se stalo. Hana se špatnou zprávu dozvěděla od lidí ve vsi, kteří si o tom šuškali. Maminku odvezli také do Terezína, kde se setkala s manželem, pak ji převezli do Ravensbrücku a otce do Mauthausenu. Prarodiče se museli sami postarat o hospodářství, na děti už jim nezbývaly síly. Hana putovala k tetě do Prahy na Vinohrady, bratr byl také v Praze, ale u jiných příbuzných.

Válka sice skončila, ale radostné to nebylo

Konec války prožila Hana v Holušicích s prarodiči. Měsíc po válce se dozvěděli, že otec je v nemocnici v Českých Budějovicích, kde se zotavuje z tuberkulózy a tuberkulózy kostí. Válku přežil, ale šest let pak putoval po nemocnicích a sanatoriích. Za svou odbojovou činnost nikdy nedostal odškodnění, tehdejšímu režimu vadilo, že parašutisté byli z Anglie. Do konce života tak pobíral jen malý invalidní důchod. O mamince nikdo nevěděl, ani ženy z vesnice, které gestapo zatklo a věznilo spolu s ní. Mnoho let trvalo, než se Hana smířila s myšlenkou, že už se maminka domů nevrátí.  

Hana dokončila základní školu v Chrašticích a absolvovala pedagogické gymnázium. Umístěnku dostala do Písku, pak přešla na základní školu v Chrašticích. V roce 1959 se provdala za Václava Vondráška, jehož rodinu komunisté v podstatě zničili. Sebrali jim jako kulakům statek v Martinicích, kde rodina hospodařila od 15. století.

Myslela jsem, že ji uvidím

S manželem Hana vychovala dvě děti. Z Chraštic přešla na 5. základní školu v Příbrami (dnes ZŠ 28. října), kde působila až do roku 2002. V roce 1968 dostala pozvánku na setkání bývalých vězňů koncentračního tábora Ravensbrück. „Probíhalo to v restauraci, seděla jsem u stolu a měla jsem s sebou fotografii maminky. Každou paní jsem si prohlížela, protože jsem si myslela, třeba ji uvidím. Ale stalo se, že ke mně přišla paní a řekla, ty jsi Mařenka Kontová. Řekla mi, že maminku znala, že jely spolu vlakem z Ravensbrücku do Československa. Jeli s nimi vojáci a opravovali koleje, kde to bylo třeba. Trvalo to hodinu, dvě, lidé z vlaku vystupovali, došli si na záchod, pak nastoupili a jeli dál. Už se blížili k Ostravě, ale byli pořád v Polsku. Když jednou zastavili, maminka vystoupila, ale ten vlak se hned rozjel. Ostatní dupali a křičeli, ale už nezastavil. Tak vzali její raneček a vyhodili jí ho oknem. Pak už ji nikdo neviděl.“ Víc se toho Hana nedozvěděla. Nedokázala se vyptávat. Jistota toho, že maminka zůstala před víc než dvaceti lety někde v polích za Československou hranicí, ji srazila na kolena. I po letech má při vyprávění slzy v očích.  

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 vítala s nadšením. Nedokázala komunistům zapomenout, co provedli s rodinou jejího muže, že nepomohli tatínkovi, který to po válce potřeboval. Vzpomínky jsou pořád živé. Hanu Vondráškovou to ale nezlomilo. Celý život se řídila heslem, že je potřeba být pracovitý a spravedlivý k ostatním, ale i k sobě. Dnes žije v Příbrami.

Magdaléna Sadravetzová, Post Bellum