Na březohorském hřbitově už mizí kromě početných hrobů i podoba Augustina Žlutického na fotografii umístěné na jeho vysokém syenitovém náhrobku z roku 1893, stojícím nedaleko obou společných hrobů obětí březohorského důlního požáru, jehož 130. výročí si právě připomínáme.

Fotografie tohoto náhrobku se objevuje ve vyprávěních Karla Valty o katastrofě na dole Marie dne 31. května 1892 a pak i v pracích dalších autorů zabývajících se tímto tématem. Všude se o Augustinovi Žlutickém dozvíme v podstatě jen to, co bylo vytesáno do náhrobního kamene: že se narodil 16. dubna 1859, byl důlní tesař, cvičitel Sboru dobrovolných hasičů a režisér Jednoty divadelních ochotníků na Březových Horách, člen dalších bratrských a zábavních spolků, a že obětoval svůj život v hrdinném zachraňování svých soudruhů.

Podával pomocnou ruku

Tito soudruzi neměli nic společného s pozdějšími soudruhy komunistickými, původně to byl výraz pro spolupracovníky – druhy ve společné práci, ale v roce 1892 už ho používalo i zdejší rozmáhající se sociálně demokratické hnutí. Komunisté slovo soudruh převzali a v roce 1921 si založili vlastní stranu. Nenašla jsem však písemný pramen potvrzující, že by se do sociální demokracie Augustin Žlutický zapojil. Byl mužem z lidu, měl sám málo, ale když šlo o věc dobrou a českou, podával pomocnou ruku. Ve státním okresním archivu se bohužel z dob jeho života nedochovaly žádné archiválie březohorských spolků, v nichž působil. Buď jsou dosud v soukromých rukou a nedostupné, nebo už byly zničeny.

Podle Valtovy knihy z roku 1946 pracoval Augustin Žlutický před katastrofou na 5. obzoru dolu Vojtěch a jeho tělo bylo 2. června 1892 vyvezeno z 24. obzoru dolu Vojtěch, kam se prý při požáru vydal s důlním tesařem Josefem Vondruškou, aby vyzvali k výjezdu ze šachty horníky, kteří šířící se jedovatý kouř ještě necítili.

Jaroslav Korbel ve svých březohorských soupisech uvádí ještě poznatky z archivních evidencí obyvatel, že Augustin Žlutický měl dva starší sourozence Alžbětu a horníka Františka. Potíž je v tom, že rod Žlutických se v Příbrami a okolí ve druhé polovině 19. století tak rozvětvil, že není snadné se v jeho členech vyznat.

O počátku tohoto rodu na Příbramsku jsem už psala jak na stránkách Kahanu v únoru 2020, tak v knize Mlynář Martin Fiala jinak Kocour, která vyšla loni. Proto zde jen shrnuji, že mlynář Jan Žlutický jinak Krátkonohej (†1726), který se do Příbrami přistěhoval z Podvoří u Českého Krumlova, se tu poprvé objevuje k 21. listopadu 1695, kdy se svou manželkou Theodorou koupil od slavného svatohorského štukatéra Santina Cereghettiho Františkovský mlýn (dnešní Flusárnu) za 255 zlatých. To byla pro obyčejného mlynáře spousta peněz, proto mu dal jen závdavek 155 zlatých a dohodl se na ročních splátkách ve výši 15 zlatých. Po pěti letech uznal, že i to je pro něj příliš velké břemeno, a tak mlýn dvakrát vyměnil a usadil se na malém mlýně pod Brodem (dnes Fialův mlýn pod stejnojmenným rybníkem).

V Příbrami dodnes

Jan Žlutický měl dva syny. Jan se s manželkou Lidmilou z mlýna rodičů odstěhoval hned po svatbě a postavil si domek v Příbrami na Lušťově – v hořejší části nynější Pražské ulice. Jejich nejstarší syn a dvě dcerky v září 1716 zemřeli a měli společný pohřeb, pak se ale těmto Žlutickým narodilo ještě několik dětí. Ty z nich, které překonaly nebezpečný dětský věk, v dospělosti založily vlastní rodiny, a tak jejich potomci žijí v Příbrami dodnes.

Druhý syn Pavel se také hned po svatbě od rodičů odstěhoval se svou manželkou Barborou k jejímu otci Jakubu Karlovskému na Březové Hory, kde se jim během šesti let narodilo pět dětí. Pak si jeho asi pětašedesátiletý otec uvědomil, že už mlynářskou živnost nezvládne. Pavel mu v jeho těžkostech pomohl a otec se rozhodl, že mu tedy mlýn prodá. Pavlovi se pak ve mlýně narodilo několik dalších dětí.

Z jeho synů se dožil dospělosti Antonín, který se 31. října 1745 oženil s Markétou, dcerou a dědičkou mlynáře Jiřího Duchoně z lepšího Petrovic mlýna pod Drkolnovem (dnes mlýn Dolejší Fiala). Pavel Žlutický o čtyři roky později mlýn pod Brodem prodal.

Když se v roce 1775 projednávala Antonínova pozůstalost, byli naživu jeho potomci František, který převzal Petrovic mlýn s pilou, Vojtěch, Josef, Anna, Kateřina a Veronika. Vojtěch se také vyučil mlynářem, stal se příbramským měšťanem a oženil se s Annou, dcerou příbramského puškaře Holzreitera. Jejich syn František (*21. ledna 1791 Lazec č. 51) byl příbramským mlynářem a měšťanem a oženil se s Kateřinou Kášovou, jejíž otec byl tehdy kovářem v Bohutíně.

Z podnájmu do podnájmu

Početné potomstvo vždycky znamenalo, že se druhý a další synové, kteří otcovu živnost nezdědili, museli živit jinde. V Příbrami a okolí se nabízela možnost práce v rozvíjejících se stříbrorudných dolech, a tak se Františkův syn Matěj (*19. února 1818 Lazec č. 12) stal horníkem. Nějaký podíl z otcova majetku asi dostal a oženil se s Marií (*21. listopadu 1821 Buková u Dobříše), dcerou po zemřelém sládkovi Karlovi Molnerovi. Bez vlastního domku a polního hospodářství v každém případě zchudli a na Březových Horách se několikrát stěhovali z podnájmu do podnájmu.

Matějovi a Marii se, jak už bylo zmíněno výše, narodili syn František (*12. května 1846 na Březových Horách čp. 86) a dcera Alžběta (*4. července 1848 na Březových Horách čp. 3). Augustin přišel na svět až o necelých jedenáct let po nich na Březových Horách čp. 265.

František pracoval jako havíř u horního závodu, oženil se a v červenci 1877 se mu narodila dcera. V červenci 1917 se odstěhoval do Blatné, ale pak se vrátil a roku 1919 byl pohřben v Příbrami. Alžběta odešla za prací do Prahy a v dubnu 1905 se provdala.

Augustin po ukončení březohorské obecné školy začal pracovat u horního závodu jako sedmnáctiletý učedník na odkališti (Schlemmjung) 1. prosince 1876. Není známo, kde se naučil pracovat se dřevem, možná se u něj projevily vlohy zděděné po předcích, protože mlynáři truhlářské i tesařské práci rozuměli: od ledna 1884 byl zařazen jako truhlář, od 30. dubna 1885 už jako dočasný důlní tesař provádějící výdřevu dolů (dřevič) a od roku 1886 byl řádným důlním tesařem (Grubenzimmerling).

Svobodný s vykřičníkem

Ve zdejších poměrech bylo neobvyklé, že ve věku 33 byl stále ještě neženatý a bezdětný, což potvrzuje i kniha mužstva horního závodu, kde je slovo ledig (svobodný) zapsáno dokonce s vykřičníkem. Možná se oženit nestihl, možná nechtěl. V evidenci domovských příslušníků obce Březových Hor je totiž u jeho jména zajímavá poznámka s vročením 1891, že je vojínem u 11. pluku v Písku (Infanterie-Regiment Nr. 11). Chtěl se snad stát třeba „jednoročním dobrovolníkem“ a budovat vojenskou kariéru? A proč se napřesrok vrátil na Březové Hory a do šachty? Nepodařilo se mu složit přijímací zkoušku u příslušného sborového velitelství? To už se zřejmě nedozvíme, protože dokumenty tohoto pluku z těchto let se v pražském vojenském historickém archivu nedochovaly.

Augustin Žlutický vynikal hlavně jako ochotník, divadlo mu bylo nade vše. Už jako žák březohorské obecné školy hrával v dětských představeních, a když několik jeho přátel založilo ochotnický spolek, hned se k nim přidal a uplatnil se zvlášť jako režisér.

Do sboru dobrovolných hasičů byl přijat 12. prosince 1886 a pro svou šikovnost a znalost hasičských věcí byl 6. května 1887 jmenován cvičitelem sboru, kterým zůstal až do požáru na Marii.

Podle periodika Horymír z 2. září 1893 se 31. května 1892 odehrálo toto: „Když se rozšířila zpráva, že důl Marie hoří, byl Augustin Žlutický právě zaměstnán truhlářskou prací na povrchu. Hned všeho nechal a běžel na Františkův důl, kde nemohl nic dělat, protože sjíždění tímto dolem už nebylo možné. Odebral se tedy na důl Vojtěch, kde se několikrát spustil dolů a pomáhal při zachraňovacích pracích. Když těžnou klec osednul, poněvadž nejspíš některý z nešťastných horníků dal přes šachtu dřevo, aby klec nemohla dále, a přitom zahynul, sjel Žlutický Anenským dolem, aby ono dřevo se dvěma soudruhy ze šachty odstranil; tam však již nedošel, poněvadž otravné plyny ho asi 50 m od šachty Vojtěšské zachvátily a smrt jeho a soudruha přivodily. Kdyby se jim bylo podařilo ono dřevo ze šachty odstraniti, byli by vykonali skutek veliký, ježto mohlo se zde mnoho horníků zachrániti, kteří však, když klec těžná do větší hloubky dostati se nemohla, propadli smrti.“ To potvrzuje i kniha mužstva horního závodu, v níž je zapsáno, že Augustin Žlutický zemřel 31. května 1892 na otravu oxidem uhelnatým při katastrofálním požáru na dole Marie.

Společná sbírka

Myšlenka na vybudování jeho pomníku vznikla v ochotnickém spolku, pak se k němu přidaly další spolky. Bylo vybráno 326 zl., z nichž ochotníci z Březových Hor darovali 67 zl. Přispěli také divadelníci z Nového Knína, Starého Podlesí, Železného Brodu, ze St. Louis v USA, hasičské sbory z 37 obcí, tři hasičské župy, řada dalších spolků a jednotlivců. Příbramský stavitel Antonín Bastl postavil bezpečné základy a podezdívku náhrobku zdarma a z vlastního stavebního materiálu. Náhrobek ze syenitu zhotovil za 300 zl. V. Bláha v Březnici.

Dne 21. srpna 1893 se na Březových Horách sešli předseda horního závodu c. k. dvorní rada Jan Novák, c. k. horní správce na dole Marie Hugo Grögler, početné hasičské sbory, deputace mnoha dalších spolků, příbramských ostrostřelců, zastupitelstva obcí a další. V parku u kostela sv. Prokopa se seřadil průvod, který na náměstí přivítal purkmistr Josef Šembera. Místopředsedou slavnosti byl Karel Jůzek, městský tajemník.

V kostele sv. Vojtěcha se konala mše, pak šel průvod s hudbou na hřbitov. Náhrobek posvětil březohorský farář Antonín Maděra, který pronesl smuteční řeč. Za ochotníky promluvil učitel Josef Zvoníček, za hasiče MUDr. Jan Moser. Mužské pěvecké sbory řídil březohorský učitel a ředitel kůru Josef Hofmayer.

Po skončení obřadu se průvod odebral zpět na březohorské náměstí, kde se rozešel. Mnoho místních i okolních hodnostářů pak šlo do hostince Fr. Ptáčka na společný oběd, po němž bylo proneseno několik přípitků a byly přečteny došlé telegramy hasičských sborů u Královských Vinohrad a z Březnice a zábavných českých spolků v Drážďanech a na Královských Vinohradech.

Většina zmíněných březohorských činovníků už dávno odpočívá na tamějším hřbitově. Stejně jako hrob Augustina Žlutického a oba společné hroby hrdinů hlubin jsou i jejich rovy po většinu roku opuštěné.

Věra Smolová, SOA v Praze – SOkA Příbram

Poznáte někoho na archivních fotografiích?

Státní okresní archiv pátrá po identitě lidí z Příbramska na fotografiích z první poloviny 20. století. Ukažte je i svým rodičům, babičkám a dědečkům, prababičkám a pradědečkům, pratetám a prastrýcům. Mohou ještě někoho poznat. Fotografie jsou na webu: ebadatelna.soapraha.cz/a/2075/1. Nahoře na liště je i možnost Náhledy pro prohlížení více snímků najednou. Nová čísla snímků se zobrazují dole a jejich soupis najdete na stejném webu ve složce Dokumenty nebo pod přímým odkazem 1url.cz/mKGT8. Pokud najdete své předky, příbuzné a jejich přátele nebo alespoň vám bude povědomé jméno ze seznamu či třeba poznáte vojenskou uniformu, napište údaje s číslem snímku na e-mailovou adresu katerina.jobekova@soapraha.cz. Můžete i volat na tel. 311 000 709 nebo 737 277 827.