Zamotaný příběh, který je spojen s vyděračstvím, kuplířstvím, úplatky a nemocí získanou v nevěstinci, se v Příbrami odehrál na konci 19. století. Točí se kolem podniku Antonína Brandejsa a jeho ženy Marie, který sídlil v dnešní ulici V Brance a v němž je v současnosti cukrárna.

Příbramský policejní strážmistr Jan Winter předal 14. února 1895 četnickému strážmistrovi Josefu Exnerovi dopis, v němž zdejší klempíř František Nedvěd požadoval 200 zl. od hostinského Josefa Brandejsa s výhrůžkou, že jinak proti němu podá žalobu pro kuplířství. Vyděračský dopis Nedvědovi sepsal městský kancelista Stanislav Oppl.

Kroutil hlavou a byl rozčilený

Exner o dva dny později uvědomil zdejší okresní soud, že by se mohlo jednat o zločin veřejného násilí, a upozornil ho, že byl Brandejs 11. září 1894 vyšetřován pro kuplířství. Vyšetřování bylo zahájeno 27. února 1895. Šedesátiletá Brandejsova tchyně Anna Motyčková vypověděla, že loni po žních přinesl posel z městského úřadu psaní s tím, že se pan městský kancelista Oppl nechá poroučet a posílá ho panu Antonínu Brandejsovi (strážmistr Exner uvedl nesprávné křestní jméno). Zeť po přečtení dopisu kroutil hlavou, byl rozčilený a řekl, že po něm žádají peníze. 

O den později byl u soudu vyslechnut Antonín Brandejs (1861–1920), příbramský měšťan a řezník, který od ledna 1893 žil se svou manželkou Marií a třemi malými dětmi v domě č. p. 82/III. Manželé pracovali v tamějším hostinci, patřícím od roku 1877 hostinskému Josefu a Marii Havrlíkovým. Tento barokní dům ve Svatohorské ulici (dnes V Brance) se dvěma krámy a hospodářským zázemím si nechal v roce 1685 postavit příbramský kantor a varhaník Simeon Mikuláš Hlasivec. Jeho dědicové dům prodali Anežce a Jáchymovi Prachinusovým, kteří v něm vybudovali známou příbramskou tiskárnu. Její další majitelé, proslulí tiskaři Landfrasové, ji provozovali do 30. let 19. století, kdy svůj závod soustředili v Jindřichově Hradci. Z příbramské tiskárny vznikl hostinec, zvaný podle J. V. Bezděky i „U Tygra“. Nyní je v tomto domě cukrárna. 

Antonín Brandejs byl roku 1894 skutečně odsouzen podle § 512 zákona trestního: „Kuplířství se dopustil ten, kdo k prostituci poskytoval přístřeší, živil se tím nebo vůbec působil za dohazovače v nedovoleném srozumívání tohoto druhu.“ Trestem bylo tuhé vězení od tří do šesti měsíců, v případě opakování i vyhoštění z místa.

Dluh, žaloba, pomsta, podvod…

Hlavním svědkem proti Brandejsovi byl v roce 1894 právě František Nedvěd. Brandejsa stál tento proces už mnoho peněz a po obdržení dopisu dostal strach, ovšem Nedvědovi nic neposlal. Nedvěd mu ještě dlužil 6 zl., které mu odpustil před procesem 1894, aby ho nežaloval. Brandejs už měl tehdy připravenou na Nedvěda žalobu pro dluh u JUDr. Steinera, ale Nedvěd mu vyhrožoval pomstou, takže ji tehdy Brandejs stáhl, jenže Nedvěd ho podvedl. 

Asi před dvěma lety prý dostal městský kancelista Stanislav Oppl z pražské nemocnice cedulku, že má Brandejs platit za jedno děvče, které tam leží nemocné a dříve u něj bylo v hostinci. Oppl si dal Brandejsa zavolat a chtěl po něm pětku, že mu vymůže, aby nemusel na tu holku platit. Brandejs u sebe neměl víc než zlatku, kterou mu dal s tím, že zbytek přinese později. Už mu ale nic nedal, protože mu Oppl nepomohl, a on musel léčebné útraty zaplatit. 

Během vyšetřování kuplířství mu Stanislav Oppl po hostinském Antonínu Zajíčkovi vzkázal, že s ním chce mluvit a že vymůže, aby vzal státní návladní Jan Káš žalobu zpět. Brandejs se několik dnů na to sešel s Opplem na náměstí. Oppl mu řekl, že se s Kášem zná a má u něj protekci, takže si má Brandejs vzít nějaké peníze a půjdou za Kášem do jeho bytu spolu. Z toho ale Brandejs vycouval, protože viděl, že Oppl chce peníze jen pro sebe. Proto pak Oppl svědčil proti němu. 

Když pak Brandejs dostal vyděračský dopis, bál se a čekal, až bude definitivně vyřízeno jeho odvolání proti rozsudku ohledně kuplířství. Bylo však zamítnuto stejně jako jeho žádost o milost, tak si odbyl trest a teprve nyní učinil oznámení o vydírání.      

Žádné vydírání, ale žádost o náhradu

Hned po Brandejsovi byl vyslechnut třicetiletý ženatý a bezdětný klempíř František Nedvěd, který už byl jednou vyšetřován pro § 152, ale trest mu byl prominut. (V roce 1889 byl zřejmě pro těžké ublížení na těle odsouzen u zemského soudu v Praze k 21 dnům vězení). 

Vypověděl, že si dopis dal napsat, ale že to není vydírání, nýbrž žádost o náhradu. Manželé Antonín a Marie Brandejsovi si v hostinci vydržovali nevěstky. Nedvěd k nim v květnu 1894 přišel poprvé: „Marie Brandejsová hostinská mě k tomu měla a donutila, abych s nevěstkou šel tělesně obcovat. A ještě mi řekla: Jdou tam do pokojíčku, máme novou holku, páni si ji chválejí.“ Nedvěd s sebou neměl klíč od domu ani peníze, a tak mu Brandejsová řekla, že může u slečinky zůstat přes noc a nemusí zlatku za obcování s ní hned zaplatit, že mu počká až do zítřka. 

Nedvěd se ale od slečinky nakazil a dostal syfilickou nemoc řečenou čankr – tvrdý vřed v oblasti genitálií, ohlašující první stadium nemoci. Brandejsová věděla, že je děvče nakažené, protože asi za tři dny, když Nedvěd znovu přišel k Brandejsům a řekl šenkýřce: „Poslouchají, paní Brandejsová, ta holka je nakažená, já se u ní nakazil,“ Brandejsová mu odpověděla: „Já to věděla, pozorovala jsem to již na prádle, že jest nakažená.“ 

Nedvěd přes čtyři měsíce nemohl chodit ani pracovat. Utrpěl tak škodu přes 200 zl., kterou chtěl od Brandejsa nahradit. Z oněch 6 zl., které po něm Brandejs chtěl, mu půjčila Brandejsova manželka kromě zlatky na obcování pět zlatých na zakázanou karetní hru. Když ho pak Brandejs chtěl zažalovat, JUDr. Steiner jim vysvětlil, že půjčka na takové účely není žalovatelná, proto vzal Brandejs žalobu zpět. 

Nedvěd také přiznal, že už jednou měl kapavku, měl ji ale „ze spaní“, nebyl u žádné holky. Za čtyři dny byl zdráv.

Nakazil se jinde

Antonín Brandejs oponoval, že se František Nedvěd u něj v hospodě nemohl nakazit, protože jejich děvče bylo pod policejní dohlídkou a každý týden ho lékařsky prohlížel MUDr. Heinrich. František Nedvěd chodil také do jiných „místností“ u Petrů a do Lázní a vydržoval si nějakou holku jménem Šedivá, která sloužila v Berouně v bordelu, kam za ní jezdil. K Brandejsovi přicházel teprve, když už byl nakažen. 

Brandejsova manželka si objednala u klempíře Františka Nedvěda štoudev na vodu a dala mu 2 zl. závdavku. Když Nedvěd štoudev poslal, vrátila mu ji a zlatku mu nechala jako odškodnění, druhou ale chtěla vrátit. 

Nedvěd se pak v hostinci Arnošta Zajíčka v Příbrami vyjádřil, že by po Brandejsovi nechtěl nic, ale že ho Stanislav Oppl donutil, aby to psaní podepsal, že mu Brandejs musí peníze dát. Prý ho policejní strážmistr Jan Winter naváděl, že jestli byl původcem dopisu Oppl, ať to na něj řekne. 

Soud hned vyslechl čtyřiačtyřicetiletého obecního kancelistu Stanislava Oppla, otce sedmi dítek. Prohlásil, že dopis opravdu napsal a odeslal a že na něj má Antonín Brandejs vztek, protože v důsledku jeho udání už nesmí mít nevěstky. Vše ohledně Káše popřel. Oppl byl přes 12 roků policejním strážmistrem a Jan Winter na něj má zlost, protože se bojí, že Oppl získá místo policejního komisaře. Proto Winter naváděl Nedvěda, aby vypovídal proti Opplovi, který prý nepotřebuje úplatky, neboť jsou jeho rodinné poměry dobré. Z obce však přišlo potvrzení, že nemá žádné movité ani nemovité jmění, a tak nakonec přiznal, že řekl Arnoštu Zajíčkovi, aby šel Brandejs Káše prosit. 

Dne 5. března 1895 vypověděl okresní lékař MUDr. Hynek Brumlík, že se u něj Nedvěd v létě 1894 léčil s tvrdým čankrem a navštívil ho asi čtyřikrát. Vzhledem k velikosti vředu mu doporučoval nástup do nemocnice, ale Nedvěd to odmítl.

Navštěvuje všechny bordely

Dne 13. března 1895 byla věc předána státnímu zastupitelství a 30. března 1895 byl vyslechnut ještě policejní strážmistr Jan Winter, který řekl, že neví, kde se Nedvěd nakazil tentokrát, ale ze sdělení policejního nadstrážníka Josefa Kováře ví, že byl nakažený už dříve, než měl Antonín Brandejs holky ve svém hostinci. Zdejší policejní stanici bylo známo, že navštěvuje skoro všechny bordely a že „skoro každou holku, kde ji jen dostati může, potřebuje.“ Je pravda, že držel také s nějakou Šedivou, která bydlela proti městskému parku u svých rodičů a byla známou pražskou nevěstkou. Winter jí řekl, aby z Příbrami odešla, tak se odstěhovala do Berouna. A popřel svou zášť vůči Opplovi kvůli služebnímu postupu. 

Městský lékař MUDr. Bedřich Heinrich dne 31. března 1895 dosvědčil, že děvčata u Brandejsova hostince podléhala týdenní lékařské kontrole, a „když dost málo některé něco chybělo, byla ihned odeslána do nemocnice, takže možnost nákazy byla minimální, a ostatně těžko říci s určitostí o dotyčném děvčeti, od kterého nákaza měla pojíti, jak dalece zdrávo bylo, když se neví, která to právě byla.“  

Dne 1. dubna 1895 vypověděl policejní nadstrážník Josef Kovář, že Nedvěd byl nakažený už v roce 1893, což ví od příbramského zahradníka Stanislava Hodouška, s nímž se potkal v srpnu nebo v září 1893 u Koudelkova kolotoče z Plzně a který řekl, že se mu Nedvěd nelíbí. Špatně prý chodí a má „tajnou“ syfilitickou nemoc – že mu to ukázal, vypadá to moc šeredně a že se chtěl vyléčit sám. Dne 7. dubna 1895 Stanislav Hodoušek své výroky potvrdil a dodal, že byl Nedvěd nakažený už dříve a že se léčil sám, protože z vojny věděl, jak se to dělá. Dokonce půjčil Hodouškovi recept proti kapavce.

Pro stíhání není důvod

Vyšetřovací spis byl 7. dubna 1895 předán pražskému státnímu zastupitelství, které o dva dny později odpovědělo, že k dalšímu stíhání podezřelých neshledává žádný důvod. Brandejsovi však po této aféře o pronájem hostince přišli. V únoru 1896 se přestěhovali do domu č. p. 37/III na Karlově náměstí, který patřil krupařovi Emanuelovi Šemberovi, a odtamtud do Podskalí. 

Věra Smolová, SOA v Praze – SOkA Příbram